Čím jemnější kouř a prach, tím škodlivější

Znesvěcující není to, co do nás vstupuje, ale to, co z nás vychází – to jsou slova Páně zaznamenaná evangelistou Markem (Mk 7,15–23). To, co z nás vychází jakožto myšlenky a nápady, byť myšlené „v dobrém“, se nám potom může vrátit a poškodit nás v rovině materiální. Jeden příklad pociťujeme zejména v zimním období. To, co okolo nás poletuje ve vzduchu a co nás znečišťuje a poškozuje na zdraví, totiž vychází z lidských vymožeností: prach, popel, kouř, zplodiny.

Nemůžeme říci, že by člověkem nedotčená krajina byla úplně bezprašná. Vítr unáší drobné částečky půdy a hornin, víří pyl rostlin a rozpadající se uschlé listí, zvířata ztrácejí šupiny a chlupy. Kdyby se nám takový byť „přírodní“ prach dostal do očí nebo do plic, nebylo by to nic příjemného. Aby se tak ovšem nestalo, jsme obdařeni škálou obranných prostředků od řas na očích přes chloupky v nose až po vrstvy hlenu pokrývající stěny hlubších dýchacích cest. Všechny mají za úkol nečistotu zachytit a odstranit pryč z těla, někdy za pomoci dalších efektů jako kašel, kýchání či slzení.

Popsaný obranný mechanizmus však začíná ztrácet dech, když je nečistot příliš mnoho. Ve „vyspělé průmyslové krajině“ už nestihne zachytit všechno a lidský organizmus na to reaguje nejrůznějšími nemocemi. Uplynulo několik desetiletí, než jsme si jako lidstvo uvědomili nebezpečí a začali se znečištěním ovzduší bojovat. Leckde není dobojováno dodnes. Existují ale způsoby, jak obsah škodlivých částic měřit a také v místě vzniku filtrovat, aby neunikaly do ovzduší.

Jenže kýžené zlepšení nebylo takové, jaké by se dalo očekávat. Nemocí ze znečištění stále přibývá. Až po dalších desetiletích se ukázalo, že jsme nečistoty kontrolovali příliš hrubým sítem. Zatímco se zdálo, že vylepšené spalovací motory a další technické vymoženosti vypouštějí méně škodlivých částic, problém se „jen“ přesunul do miniaturnějšího rozměru. Následky se tím zase jen zhoršily. Čím menší částice, tím spíše překoná překážky ve „vstupních otvorech“ lidského těla. Bez potíží proletí dýchacími cestami až do plicních sklípků, odtamtud může proniknout do krevního oběhu a potom prakticky do kteréhokoli místa v těle.

Uprostřed vší té hrozby se ale můžeme dovědět i dobré zprávy. Ultrajemné zplodiny zřejmě nedoletí v plné síle příliš daleko. Přišli na to výzkumníci, kteří kromě pevně umístěných měřicích stanic začali používat i přenosná měřidla nasávající vzduch ve výši nosu a úst člověka. Když stojíme poblíž komínů, výfuků nebo zakouřených prostor, stačí popojít o několik metrů proti větru a nejhoršímu zásahu se tak vyhneme.

Znečištěné ovzduší pro nás křesťany může být podobenstvím našeho zápasu s hříšnými myšlenkami a skutky. Když se je budeme snažit zapudit jen vlastními silami, bez pomoci vševědoucího a všemohoucího Boha, zmizí jen naoko a v budoucnu nás přepadnou ze zálohy. A i když se jich úplně nezbavíme, neměli bychom jim jít nosem naproti.