Je horší zapomínání, nebo zkreslené vzpomínky?

Bůh obdařil člověka obdivuhodnými schopnostmi a poklady, zároveň nás však upozorňuje, že i ten nejdůležitější dar a poklad máme v hliněné nádobě. (2K 4,7) Kdybychom toto podobenství poněkud rozšířili, pak příkladem takové nádoby může být klidně i lidský mozek. Svým utvářením a způsobem fungování nepřestává fascinovat vědce, kteří o něm umějí dlouhé hodiny vyprávět, a přece stále vědí jen velmi málo. Přitom ale mozek funguje v podmínkách porouchaného a nedokonalého hmotného světa a sám o sobě je celkem zranitelný.

Každý jsme asi někdy zažili, jak nespolehlivá a nedokonalá může být lidská paměť, byť ji nutně potřebujeme k tomu, abychom chápali minulost i přítomnost a mohli uvažovat o budoucnosti. Vysvětlení nedokonalosti paměti spočívá v nedokonalostech našeho mozku. Paměťové stopy totiž nejsou nic jiného než posílená spojení mezi určitými nervovými buňkami v různých částech mozku. Když si máme zapamatovat něco nového, nevytvářejí se nám vždy nová spojení, ale navazujeme přitom na podobné paměťové stopy, které už v mozku jsou.

K tomu máme navíc dva poměrně rozdílné druhy paměti. Do té krátkodobé se zaznamená vše, co vnímají naše smysly, ale nevydrží to dlouho; kdežto do paměti dlouhodobé se přepisují paměťové stopy už protříděné, ty, které jsou z nějakého důvodu důležité. Proč jsou důležité, to se mnohdy vymyká našemu chápání. Někteří z nás si stěžují na to, že si zapamatují kdejaký nesmysl. Anebo při silném zážitku, jako jsou radostné události nebo na druhé straně katastrofy, se do dlouhodobé paměti může „zapečetit“ každý detail z dané životní epizody.

Ani dlouhodobou paměť ale nemůžeme považovat za něco stabilního. Ze zkušenosti víme, že zapomínáme. Zapomínání se ovšem zkoumá mnohem obtížněji než pamatování. Zatím není úplně jasné, jak může dojít k tomu, že se paměťová stopa v mozku úplně zpřetrhá. Mnohem častěji se nám zřejmě stává, že stopa existuje, jen si ji v danou chvíli nedokážeme vybavit. V takovém případě se doporučuje, abychom paměť zaměstnávali, pracovali i s dávnými vzpomínkami a tak podobně. Jenže právě v tom je dlouhodobá paměť poněkud zrádná. Když jednou vzpomínku „vytáhneme na povrch“, už ji do paměti nevrátíme ve stejném stavu, v jakém jsme ji vyňali. Už jen tím, že si vzpomeneme, paměťovou stopu přetváříme. Tím pádem si v hlavě nevědomky vytváříme každý svou vlastní verzi minulosti – a bývají z toho urputné hádky o to, co si kdo pamatuje lépe. Pokud se někdy do takového sporu dostaneme, měli bychom si uvědomit, že to může být právě naše paměť, která selhává. Jediné, na co se můžeme doopravdy spolehnout, je Boží spravedlnost. Koneckonců Bůh může i nedokonalost naší paměti obrátit k dobrému – tím, že k nám živě a nově promlouvá a namísto ztuhlého, neměnného zákonictví díky tomu můžeme jít cestou živé víry.