Nadaní to nemají v životě vždy jednodušší

Inteligence, nadání, vzdělání a moudrost jsou dary, kterých si v lidské společnosti všeobecně vážíme. Některé z nich se ale v určitých situacích mohou zdát jako přítěž, například pokud samotnou inteligenci a nadání nedrží na uzdě moudrost. Ta pravá moudrost totiž vychází z bázně před Bohem (Př 9,10) nebo řečeno modernějším jazykem z respektu před Boží autoritou.

Inteligence, pokud možno vyjádřená vysokou hodnotou IQ, je vhodnou záminkou pro ty, kdo se v současném světě rádi poměřují. Zajímavé ale je, že toto číslo nevypovídá nic o tom, jak a v čem je daný člověk nadaný. Testy inteligence dokážou obecně postihnout úroveň, jak je dotyčný schopen myslet a přizpůsobit se, ale už nic neříkají o tom, jak si povede v reálném životě a v jakých oblastech vyniká.

Naproti tomu slovem nadání označujeme soubor předpokladů, které by člověku měly usnadnit život v určité konkrétní oblasti nebo činnosti. Takové nadání je dobré rozvíjet už od dětského věku, zejména ve škole. Jenže rozpoznat nadání je poměrně obtížný úkol. Někdy dokonce dítě nadané v určité oblasti budí dojem, že právě v dotyčných školních předmětech zaostává, nebo dokonce trpí nějakou poruchou chování.

Odpověď na tuto záhadu je ukrytá v mozku, který se u těchto dětí rozvíjí nestejnoměrně. Zatímco oblasti zodpovědné za vnímání a zpracovávání informací jsou už připravené a dostaly obdarování větší než u kdejakého dospělého, další mozkové oblasti, které mají na starost „moc výkonnou“ včetně sebeovládání, se vyvíjejí standardně jako u každého normálního dítěte. Neuropsychologové to přirovnávají k tomu, jako by dítě mělo v hlavě auto se silným závodním motorem, ale obyčejným řízením i brzdami. Když takové dítě pomyslně „šlápne na plyn“, bude mít zřejmě problémy se udržet „na silnici“. Spolužáky a učitele v první chvíli nenapadne pomyslet na silný motor (tedy velké nadání), zato hned usoudí, že dítě neumí řídit (vyrušuje v hodinách, nesoustředí se, začne zlobit z nudy, protože všechno z přednášeného přece už ví). Dostane nálepku, že je problémové, možná i nějakou diagnózu, přitom je ale „pouze“ nadané.

Ale ani děti, jejichž okolí v nich správně rozpozná nadání, to nemívají ve škole lehké. Pokud chodí do obyčejného, průměrného kolektivu, nemusejí se hned stát obětí šikany. Daleko pravděpodobnější je, že je okolí začne považovat za hvězdu, která se nepotřebuje učit – tím pádem mohou snadno usnout na vavřínech a své nadání nerozvíjet. Když se pak ale dostanou na výběrovou školu, ocitnou se mezi samými hvězdami a pod velkým konkurenčním tlakem.

Jako by snad ani neexistovala snadná zlatá střední cesta, dar nadání se snadno mění v břemeno. Existuje ovšem cesta moudrosti, kterou nabízí náš Stvořitel a Dárce. Když už si nadané dítě neví rady, jak naložit se svým „motorem“, měli by pro něj být dospělí onou brzdou a volantem, i povzbuzením, aby své hřivny nezakopalo.