Rok od prvního úmrtí na koronavirus v Česku, v pondělí 22. března 2021, se na pražském Staroměstském náměstí objevilo namalovaných 25 tisíc křížů. Za celou akcí stojí iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Z náměstí se během pár hodin spontánně stalo vzpomínkové místo pro desítky, možná stovky lidí, kteří se tam alespoň symbolicky přišly rozloučit se svými blízkými.

„Křížek je symbolem toho, že současná vláda občany této země prostě odepsala a zaměřila se pouze na svůj zisk a mediální obraz,“ vysvětlilo svoji iniciativu hnutí Milion chvilek pro demokracii. Fotky s náměstím pokrytým bílými kříži během pár hodin obletěly všechny velké mediální servery. A pomalu stejnou rychlostí pak na náměstí začaly přibývat svíčky, květiny a u křížků také jména.

Přes Staroměstské náměstí jsem dřív byla zvyklá procházet docela často. Viděla jsem tam vánoční trhy, demonstrace i davy turistů, kteří v každou celou hodinu čekají na orloj. Je jasné, že ruch v posledních měsících ustal. Když jsem se ale do centra města dostala na přelomu března a dubna, jindy poměrně velké náměstí najednou působilo skoro až stísněným dojmem. „Babička Věra, děda František, prababička Jiřinka, Mirek…“ K bílým křížům přibývají jména, člověk se musí dívat pod nohy, aby nešlápl na květiny nebo hořící svíčky.

„Nějakým způsobem nás to zaujalo, až jako atmosférou,“ vysvětluje mi mladá dívka, proč na náměstí přišla. Do centra města zavítala s maminkou. „Je to takový pocitově zvláštní, rozhodně jsou v tom cítit emoce. Atmosféra tady je rozhodně silná a tíživá,“ dodává, když si prohlíží jména a ohlíží se směrem k mariánskému sloupu. Necelých 16 metrů vysoké sochařské dílo naproti známému pomníku Mistra Jana Husa na náměstí přibylo teprve v minulém roce. Celý sloup je vytvořený podle původního raně barokního monumentu, který byl stržený brzy po vzniku Československa. Také u něj se objevují svíčky a květiny. Udělala jsem to, co bylo správné

Jak začaly na náměstí přibývat jména a svíčky, začaly se na sociálních sítích objevovat výzvy od lidí, kteří nabízeli, že na místo položí připomínku za někoho, kdo nemá příležitost se do centra Prahy dostat. Jednu takovou výzvu na sociální síť Twitter napsala 4. dubna i markeťačka Tereza Harmatová: „Je po půlnoci a po několikadenním váhání jsem objednala 9 kusů růží a svíček a vydám se příští dny na Staromák – uctít ty, kteří zemřeli, a třeba jsem je ani neznala. Těch růží je devět, pokud ji za vaše blízké někdo ještě nepoložil a chcete, abych to udělala za vás, tak mi napište.“

Mladou ženu takzvaně sleduji na Twitteru už delší dobu. Na podzim nastoupila jako dobrovolník do jedné z pražských nemocnic a na sociální síti popisuje své zážitky „z první linie“. Během pár hodin se jí pak pod příspěvkem začínají objevovat první prosby: „Prosím, položte tam růži za mého přítele Jana Vodňanského,“ píše například bývalý europoslanec Jaromír Štětina a vzpomíná na českého spisovatele a písničkáře, který koronaviru podlehl na začátku března.

„Chtěla jsem uctít zemřelé. Došlo mi, že ne všichni měli šanci zaregistrovat před několika dny výzvy ostatních, kteří tam byli v prvních dnech, a mrzí je, že nemůžou uctít památku svých nejbližších,“ vysvětluje mi později Tereza. Na Staroměstské náměstí vyrazila ještě s další ženou. Že půjdou dvě, se domluvily také na sociální síti. „Už jen fotky, které jsem viděla na Twitteru z místa, byly pro mě natolik silné, že jsem se bála, že bych to nezvládla. Už jen u nich jsem brečela,“ popisuje, proč nechtěla jít samotná. „Nechtěla jsem taky, aby mě tak ostatní viděli. Chtěla jsem se držet. A samotná jsem taky nechtěla zapalovat svíčky a pokládat růže, protože jsem tam na sebe nechtěla strhávat pozornost. Cítila bych se nervózně, a i bych se styděla. Ve dvou se to lépe táhne, i kdyby ta svíčka byla jen jedna.“

Dohromady tak obě ženy na náměstí položily osmnáct svíček a osmnáct růží. „Někteří se mi ozvali do zpráv, někteří napsali veřejně pod tweet. Vím konkrétní jména u většiny, které jsme takto uctily. A skoro každé svíčce a růži s křížkem jsme dali jméno zemřelého,“ dodává Tereza.

Naděje uprostřed Prahy

Kříže, vytvořené křídovým sprejem, chtěl pražský magistrát původně smýt hned v den, kdy je tam aktivisté nastříkali. Protože se ale místo velmi rychle proměnilo v pietu, rozhodlo vedení města o tom, že je na dlažbě nechá.

Já se na náměstí ještě jednou dostávám ve čtvrtek 8. dubna. Některé kříže už smyl déšť, další skoro nejsou vidět. Pár jich někdo dokonce obtáhl barvou, takže na náměstí mezi ostatními dost jasně svítí. Právě ve čtvrtek ráno je ale náměstí najednou pomyslně prázdné. Člověk už nemusí skoro kličkovat mezi svíčkami a květinami. Ty totiž skauti předchozí den večer odnesli na jedno místo. Lidé ale na náměstí přicházejí dál. Pozoruju, jak se zastaví, prohlížejí si jména. Někteří jdou dál, jiní si celé náměstí fotí.

Na mě místo stále působí dost silně, i bez svíček a květin. Ačkoliv jsem kvůli pandemii koronaviru nepřišla o blízké, o řadě svých kamarádů to říct nemůžu. Znám také osudy těch, kteří se nemohli se svými milovanými rozloučit. A jak je to trápí. Možnost zastavit se a udělat to alespoň symbolicky u kříže, který pro nás křesťany znamená právě vítězství Ježíše Krista nad smrtí, mi ale dává naději. Naději, že život nekončí na nemocničním lůžku v obklopení lékařů a sester ve speciálních oblecích. Ale že snad i některý vyhlaslý život, který kříž připomíná, měl jistotu toho života věčného.