Večeře Páně je mimořádnou událostí, ať ji slavíme jakkoli často a jakýmkoli způsobem. Tato mimořádnost ovšem není dána formou, ale jejím významem a přínosem. Chceme-li zažít pravou hloubku této slavnosti, nezbývá než neustále promýšlet, co Ježíš myslí, když o chlebu říká, že je to jeho tělo, a o vínu, že je to jeho krev.

Připomeňme si klíčové místo z 1. Korintským 11,17–34. Slova ustanovení večeře Páně jsou tu vyslovena v souvislosti velmi důrazného napomenutí křesťanů, kteří svým jednáním zcela popírali evangelium zvěstované při večeři Páně. Stalo se jim to, co pak vidíme v celých dějinách církve. Určitý výklad Písma a důrazy na určité projevy víry odsunuly stranou podstatu evangelia, v jehož centru je Ježíšova láska a milost vůči hříšníkům. Co když tím hlavním pomýlením církve je rozpojení Kristova těla při večeři Páně a Kristova těla coby společenství lidí – církve?

Písmo nás učí, že mocí Ducha svatého jsme pokřtěni do jednoho Kristova těla, kterým je církev. Vzkříšen k životu není jedinec, ale Kristus, nevyjímaje své tělo. Do Božího království se netrousíme po jednotlivcích, ale půjdeme tam všichni a najednou jako jedno tělo s Kristem.

V Korintu si ale mysleli něco jiného. Tam záleželo na „mé víře“ a na „mém prožitku víry“. Druhý člověk na tom je přeci stejně, proto není třeba se jím zabývat. Je to zvláštní, ale někdy se nám může stát, že soustředěnost na Krista se nějakým kouzlem změní na soustředěnost na svou zbožnost a víru, na svého osobního, individuálního bůžka, kterému se říká Kristus. Toto se stane v momentě, kdy Kristovo tělo dané všem se změní na Kristovo tělo dané pouze mně. Krev smývající hřích všech se změní na krev očišťující jen mě a mnou vybrané. Ze slavnosti lásky se stane slavnost sebelásky, ze společné oslavy vykoupení nás všech se stane farizeova modlitba: „Díky, Bože, že nejsem jako ti druzí a zvlášť jako tamten vzadu.“

Jak k něčemu takovému může dojít? Vždyť nám všem jde přece o vyznávání Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Ale možná právě tam leží kámen úrazu. Umírá jen Kristus, my už nemusíme. Očišťuje od viny Kristus, my už nemusíme. Ale co když už při poslední večeři myslel Ježíš nejen na své tělo a krev na kříži, ale už na své tělo a krev ve světě skrze nás? Pak jsme i my součástí lámání jeho těla, kterým koluje jeho krev. Cílem pak nejsem já coby část těla, ale celé tělo. Při večeři Páně dávám druhým to, co jsem sám přijal, předně od Krista, ale také od lidí. Možná nejde tolik o samotné „živly“ – chléb a víno, ale o „dění živlů“ – ne chléb, ale lámání chleba, ne víno, ale krev očišťující od viny, ne mluvení o lásce, ale projevení lásky. A k tomu potřebuji živé a přítomné lidi, se kterými toto dění mohu zažívat.

Jdu-li k večeři Páně, dávám tím najevo svou nouzi o přijetí, předně Kristem, ale také lidmi. Nebo vděčnost za přijetí, předně Kristem, ale také lidmi. Nebo připravenost přijímat druhé tak, jako mě přijal sám Kristus. V tomto smyslu by ono legendární nehodné přistupování k večeři Páně znamenalo nerozpoznat, že tělem a krví jsou ti lidé, ke kterým mě Kristus přivedl.

To, že v korintském sboru byli kvůli nehodnému přistupování k večeři Páně nemocní a mnozí umírali, možná nebylo ani tak duchovní výpovědí o „magickém“ účinku špatně slaveného obřadu, ale prostě jen konstatováním, že mnozí zůstali ve své nemoci a v blízkosti smrti osamoceni, zatímco ti zbožní „večeřopánovníci“ se radovali ze svého spasení na uzavřeném obřadu. V Kristově těle to ale funguje jinak!