„Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“

„Máš poslední přání před popravou. Po čem opravdu toužíš?“ „Jít s vámi na večeři!“

Poslední díl přemýšlení o Večeři Páně uzavřeme první větou, kterou Ježíš dle evangelisty Lukáše při této slavnosti vyslovil. A asi všichni cítíme, že tím odkryl nejhlubší motiv a touhu, která za tím je. „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“ Žádná teologie, filozofování, debaty o formě a kdo smí a nesmí. „Velice jsem toužil s vámi jíst, dříve, než budu trpět.“ Možná bychom víc než další rozbor, potřebovali nechat tuto výpověď sestoupit až na samé dno naší duše. „Velice jsem toužil s vámi jíst tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“

Jako bychom se vrátili na samotný počátek našeho přemýšlení, kdy jsme se proběhli po biblických příbězích a viděli jsme, jak zrovna to společné stolování či lámání chleba je jakýmsi svorníkem či červenou nití, která spojuje celou Bibli do jednoho celku a odkazuje k něčemu prorockému, kristovskému, co za všemi těmi příběhy můžeme nacházet. Smyslem všeho je být spolu a spolu s Kristem, tak, jako Otec je v Synu a Syn v Otci. (viz Jan 17)

Původně jsem měl záměr zakončit celý seriál pragmatickou úvahou na téma, proč to každá církev dělá jinak. Ježíšova věta odkrývající jeho touhu jít před popravou s učedníky na večeři mě od toho odradila.

Pokud je v našem setkávání u Večeře Páně bytostná touha setkat se spolu – a spolu s Kristem, pak je celkem jedno, jak to kdo dělá. Naprosto všechny formy jsou jen výsledkem lidských snah nějak vyjádřit a uspořádat svou víru v Krista a vztah k lidem. Bible nám k formám neříká nic. Vše jen odvozujeme z tradice, kultury a domněnek, jak to asi tenkrát mohlo vypadat. Zato zcela jednoznačně z Písma sálá ona touha být spolu navzdory „člověčenství“, přijímat se v lásce jako Bůh v Kristu přijal nás, podržet se v těžké chvíli, odpouštět si navzájem stejně, jako Bůh v Kristu odpustil nám, usilovat o pokoj a smíření, vytrvat v lásce i ve stínu smrti. Proto půtky o formě svátostí považuji za naprosté „minutí se cílem“ (což je mimochodem doslovný význam slova „hřích“). Stejně tak vnímám agresivní a autoritářské prosazování svých teologických pojetí svátostí ve snaze bojovat za tu pravou, čistou a jedinou zbožnost.

Naproti tomu tu máme Ježíšovu větu, po okraj nasáklou křehkostí a láskou. „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“

Každá Večeře Páně je jiná podle situace, ve které zrovna teď jsme. Společným setkáváním u lámání chleba a podáváním kalicha přinášíme Kristovo evangelium do celého našeho porušeného, komplikovaného a mnohotvarého světa. A opačně do Večeře Páně přinášíme celý ten náš všelijaký svět. Proto je každá Večeře Páně jiná, plná života, naděje a zápasu. Nad tím vším by ale mělo znít Ježíšovo slovo jako něco, co nám v tom dává orientaci a hloubku. Ve formě, ať je jakákoli, v pochopení, ať je jakékoli, musí jako základ zůstat touha člověka po Bohu, Boha po člověku a člověka po člověku. Ve stylu Martina Bubera zkrátka tak či onak vyjadřujme vztah JÁ–TY. Či ve stylu J. A. Komenského a J. Karafiáta jděme cestou od „samosvojnosti“ k vyznávání, že „mým jediným potěšením v životě a smrti je, že nejsem sám svůj, nýbrž svého Spasitele, Ježíše Krista.“ A přidejme Ježíšova slova, „podle toho svět pozná, že jste mými učedníky, když máte lásku jedni k druhým.“

Generace křesťanů se snaží osvědčit svou víru v naplnění standardů svatosti – spořádaného života dle norem Písma. U Večeře Páně ale prožívám, že svatost přichází jen skrze aktivní vzájemné uplatňování Boží milosti pro život, jaký je. To kážu a k tomu povzbuzuji i vás.

Foto: Pexels.com