Adventní esej Romana Touška

„Cesty Páně jsou ještě neprozkoumané!“ řekl v jednom mém oblíbeném filmu hlavní hrdina. A měl pravdu. Původní verzi, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné, trochu pozměnil, ale vlastně správným směrem. Jde totiž v posledu o poznání cest Páně, což nejde jinak, než že je budeme prozkoumávat. Před očima máme vždycky jinou verzi těch Božích cest, než jaká je „pod povrchem“. Každá okolnost, dobrá i nedobrá, nám může napomoci v této průzkumnické činnosti.

Samuel byl prorok, kněz a soudce v jedné osobě. Sehrál v určitém období hodně důležitou roli v dějinách Izraele, protože pomazal dva první izraelské krále, a především pomazáním toho druhého, Davida, pomohl k nastartování zásadní duchovní obnovy Izraele a jeho návratu k Hospodinu. Však i my sami čerpáme z příchodu Davida na scénu, když v něm vidíme předchůdce Mesiáše, davidovského krále Ježíše Krista. A sčítáme skolené Goliáše, kteří ohrožují náš život i naši víru v Hospodina.

Samuel, který to všechno odstartoval, byl opravdovým rozbřeskem naděje v životě celého izraelského národa, lhostejno, zda to ten národ vnímal, či nikoli. Ale jeho vstup do příběhu naděje byl, jak už to na cestách Páně bývá, velmi neobvyklý. Nezačíná v žádném případě idylickými podmínkami. Nad všemi viditelnými průšvihy a nedobrými okolnostmi, které vzápětí pojmenujeme, ční jedna zcela zásadní: „Hospodin uzavřel její lůno.“ Je řeč o Samuelově mamince, která každoročně putovala se svým manželem Elkánou do Hospodinova domu, aby mu tam obětovali předepsanou oběť. A aby si čtenář příběhu nemyslel, že je to jen chyba tisku, zopakuje to vypravěč ještě jednou, tentokrát v souvislosti s ponižováním Chany její sokyní v lásce, druhou Elkánovou ženou Peninou. Hospodin zkrátka stojí nad všemi neblahými okolnostmi a rozhoduje o tom, že se ty okolnosti nezlepší. Chana nemá a nebude mít budoucnost, nebude mít děti! A rozhodl o tom Hospodin!!

Moc rád bych zatočil vyprávění o Samuelovi do závěru, který by potěšil a povzbudil všechny ženy, jež touží po miminku, ale z nějakého důvodu jim není dopřáno. Tento mimořádně zvláštní příběh totiž není o bezdětných maminkách, kterým se nečekaně narodí děti. To ale, milé maminky, neznamená, že by to ve vašem případě nebylo možné. Moc vám přeji, aby se taková možnost ve vašem případě stala skutečností. Jenže tento příběh o tom až tolik není.

Budeme muset přece jen začít u těch nedobrých okolností Chanina života. Byla to v podstatě beznaděj, kam se člověk podívá. Chana nemá děti, navíc z rozhodnutí Hospodina. Její muž Elkána ji velmi miluje, snaží se jí „nadržovat“ aspoň v hmotné rovině oproti Penině, ale jinak Chanu moc nechápe a nenásleduje ji do její bolesti. Naopak, na její hořký pláč odpoví tak, jak mnozí znalci Bible v takových situacích odpovídají: „Dosti máš na Boží milosti!“ On to řekl slovy: „Což ti nestačí, že tě já tak moc miluji? To je přece víc než mít děti.“ Ve své bolesti zůstává Chana sama. Navíc její spolu-manželka zneužije svého nezaslouženého daru, že na rozdíl od Chany její lůno Hospodin nezavřel, a Chanu ponižuje a dává jí svůj život (svou zbožnost?) na odiv. A co víc, když přichází do Božího domu, kněz Elí ji během její vroucí modlitby zpraží, aby už přestala pít, že v takovém stavu se do „kostela“ nechodí.

Jenomže on sám to neměl úplně lehké. On syny měl, dokonce dva a oba s ním sloužili Bohu. Ale tak, že působili jen pohoršení. Zneužívali svého postavení a brali z toho, co lidé přinášeli Hospodinu, způsobem sicilských mafiánů. Nakonec celý Izrael byl z hlediska duchovní morálky úplně na dně. Jsme v době soudců, kdy bylo víc toho, „co bylo zlé v Hospodinových očích“. To byly okolnosti, za kterých přišel Samuel na svět.

Co je ale za tím vším, předně za bolestí samotné Chany? Proč náhle Hospodin změnil svůj postoj? Mohlo by nám pomoci, když nepřeskočíme samotný závěr Chanina zápasu. Začalo to uzavřeným lůnem, pak byly pravidelné oběti Hospodinu kombinované s posměšky Peniny, protože Hospodin pořád nic, lůno je zavřené. Pak Chana vysloví návrh smlouvy: „Když mi, Hospodine, dáš mužského potomka, dám ho celého tobě, bude z něj zasvěcenec.“

Trochu to připomíná pohádky s čerty. „Splním ti přání a ty mi za to dáš, o čem nevíš, že máš doma.“ A to byl jak na potvoru syn. Ale tady je to jiné. Byla to Chana, kdo Hospodinu říká, že toho syna mu dá. Jen aby se narodil. To nezní jako přání ženy mít doma miminko. Ona vlastně říká, chci porodit syna, kterého vzápětí dám někomu jinému. A když se to naplnilo a Chana přivedla ročního Samuele k Elímu do Božího domu, ten na to zareagoval tím, že se poklonil Hospodinu. Zvláštní reakce ukončující celý příběh.

Jde zde totiž o víc než o jedno mateřství. Viditelnou okolností bylo uzavřené lůno. Skrytou, leč klíčovou okolností bylo odloučení od Hospodina navzdory pravidelným poutím do Božího domu. Jakoby právě Chanin úděl tak nějak zástupně, prorocky vyobrazoval realitu celého Izraele. Z vnějšku leccos fungovalo, ale Hospodin od nich dával ruce pryč, protože neustále dělali to, „co je zlé v Hospodinových očích“. Chana možná taková nebyla, ale byla součástí Izraele, který takový byl. Sama na sobě prožila tíhu odloučení od Hospodina, kterou žel neprožíval Izrael jako takový.

Řešením nebylo jen zlepšení okolností, ale naprosté odevzdání budoucnosti Hospodinu. Sám Hospodin připravil situaci, ve které bylo nadějí pouze vzájemné naprosté odevzdání. Chana dala Hospodinu svého jediného syna, kterého jí předtím dal on sám. Záchrana Izraele nebyla ve zlepšení okolností, ale v příchodu Davida, který vedl celý Izrael k bezvýhradnému odevzdání se do Hospodinových rukou. Davida, kterého pomazal za krále právě Samuel. Davida, který je krásným předobrazem toho jediného Syna, kterého dal světu Hospodin, protože ten svět tak miloval.

Chanin závěrečný chvalozpěv vypovídá o tom, že skrze hořkou zkušenost a bezvýhradné odevzdání se do Boží ruky mohla zažít plnost života. Byla naplněna vědomím, že se na ni Hospodin rozpomenul, sestoupil k ní a dal jí i jejímu lidu budoucnost.