Za širokým úsměvem Daniela Komrsky by málokdo tušil skoro třicet let neustálé bolesti. Velikonoční příběh o strachu, bolesti, spolehnutí se na Boha, vzkříšení i naději je i jeho vlastním příběhem.

Máte biblické jméno a Vaše žena také – kolikátá generace věřících jste?

Manželka je z otcovy i matčiny strany čtvrtá generace, u mě je to trochu kratší – já jsem z otcovy strany třetí generace a z matčiny druhá generace. Můj dědeček Vojtěch Komrska byl zakládající člen sboru v Husinci. Manželka je z kazatelského rodu Štifterů, je to rodina aktivních služebníků.

Jak jste došel k osobnímu vztahu s Kristem?

Prožíval jsem velmi šťastné dětství ve věřící rodině, zpětně si uvědomuji, jakou atmosféru pokoje nám rodiče vytvářeli. Hlásili se k Pánu Bohu i v té těžké době. Takže z tohoto pohledu jsem byl věřící odmalička. Ale mohlo mi být 12, když jsem na jednom večerním shromáždění v Bratislavě, kde byl na návštěvě starý bratr kazatel Kaleta a četl tam text Židům 3,6, kde je to známé: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Tam jsem pochopil, že to Bůh říká mně. Od té chvíle jsem si uvědomoval, že mám ten hlas poslouchat a mám se nechat vést. Do té doby to byla víra rodičů, tady začala být osobní, jako bych dospěl. Až zpětně si uvědomuji, že i v Izraeli chlapci slaví svoji dospělost ve dvanácti letech.

Na teologii jste šel hned po střední škole – jak došlo k rozhodnutí v životě sloužit Bohu?

To by bylo na celý rozhovor, ale stručně – byl jsem zapojen do mládeže, v letech 68–69 se uvolnily poměry a církev připravovala kurzy pro laické pracovníky. Přihlásil jsem se tam. Na závěr jednoho kurzu byla výzva, abychom přemýšleli, jestli nás někoho Pán Bůh do té služby nepovolal. Já jsem to ještě konkrétně neprožíval. V té době jsem měl zájem o sociologii, tak jsem si řekl, že po studiích sociologie se uvidí. Tehdy byl velmi moderní francouzský kněz Michel Quoist, byl to sociolog, který vystudoval teologii, chtěl jsem to vzít taky tak – poznat problematiku lidí a propojit to se životem. Bratři to věděli, a tak když začal režim utahovat šrouby, doporučili mi, abych šel studovat teologii hned, dokud to jde. Byla nouze o kazatele, Rada tehdy požádala i mého tatínka, který byl laickým kazatelem, zda by nešel do aktivní služby. Rozhodovali jsme se současně. Byl pak kazatelem v Benátkách nad Jizerou a v Hradci Králové. Bylo mu přes padesát let, když do této služby šel. Viděl jsem jeho odvahu – nebylo to pro něj jednoduché. Pro mě byl jeho příklad inspirací.

Říkáte, že režim začal utahovat šrouby. Vy jste byl jste kazatelem v komunistické zemi. V tomto kontextu – měl jste někdy strach?

Ano, měl jsem strach. Byly různé obavy, ale strach, který jsem zažil v únoru 1979 byl ten největší, kterým jsem prošel. 17. února jsme zorganizovali v bratislavském sboru setkání učitelů besídky na Slovensku. Jako druhý kazatel v Bratislavě jsem měl toto setkání na starosti. Oblast vzdělávání a péče o děti byla režimem velmi sledovaná, ale organizaci se nám podařilo utajit. Nekorespondovali jsme, netelefonovali jsme, protože bychom nedostali souhlas.

Navíc jsme pro těch 200 lidí připravili materiály. Neměli jsme přihlášený cyklostyl, sehnali jsme na něj blány, které byly registrované – zkrátka kdyby se to prozradilo, byl by to velký průšvih. Jedna z účastnic pak, aby stihla besídku v Prešově, letěla letadlem. A na letišti jí ten balík našli. Celé to setkání bylo vzorový případem maření dozoru nad církvemi, § 178, kterému jsme říkali Mařenka, byly za něj dva roky vězení nebo peněžitý trest. Byl porušen i tiskový zákon, protože nad 10 kopií čehokoliv byl potřeba státní souhlas. Takže jsem byl předvolán k výslechu. A jasně jsem věděl, že mě Mařenka nemine. Měl jsem strach, protože jsem nechtěl nikoho prozradit, měl jsem strach o svoji rodinu-- měli jsme 18měsíční dceru, a strach jsem měl i o sebe, protože to byla velmi nepříjemná situace i pro mě osobně.

Na sídlo estébáků jsem šel pěšky, bylo to asi 2 kilometry, a vroucně jsem se modlil. A v tom velkém strachu jsem došel k tomu, že jsem nejdřív odevzdal sebe do Božích rukou – už jsem se o nic nebál, věděl jsem, že níž už padnout nemůžu. Pak jsem tam odevzdal manželku a dceru a nakonec těch 200 lidí, které jsem osobně znal. Plus dalších asi 30, kteří se podíleli na organizaci. Ale lhát jsem nechtěl a říct jim, že o tom mluvit nebudu, nešlo, protože to bylo evidentní porušení zákona. V tomto rozpoložení jsem přišel k budově a když jsem bral za kliku hlavního vchodu, jako bych zaslechl: „Modli se, aby se tě na to neptali.“ Tak jsem tu modlitbu vyslal. Pak už se mě estébáci chopili a přivedli mě do místnosti, kde jich bylo spousta a uprostřed na stole – roztržený balík. Ale v té chvíli už ten strach zmizel a mně se zdálo, že jsem jen divákem scény, která se tam odehrávala. Patrně šéf na mě vyštěkl: „Co nám k tomuhle řeknete?“ V roztrženém balíku byl materiál, který jsme používali – flanelograf na příběhy, a já vůbec nevím proč, jsem začal povídat, že mi to připomíná dětství, kdy jsem chodil do nedělní školy. Když jsem se poslouchal, tak jsem si říkal, kdy mi dají nějakou facku, abych se srovnal, ale nic nepřišlo. A když jsem stručně oznámil, co mi to připomíná, tak se šéf zeptal: „A to je všechno, co nám k tomu řeknete?“ Řekl jsem, že ano. A on řekl: „Tak dobře, můžete jít.“

To je nenormální konec – jak jste si to potom vysvětlil?

Nebádal jsem po tom. Pro mě bylo vysvětlením, že jim Pán Bůh zavřel oči. Nemohli dělat víc, než jim Pán Bůh dovolí. Protože pro to, aby mě nechali zavřít, nemohli mít nic lepšího, než měli. Je pravda, že do půl roku jsem musel opustit Slovensko, protože jsem byl nepřijatelný – udělali všechno pro to, abych odešel z Bratislavy pryč. Estébáci nám znepříjemňovali život až do roku 89, ale bral jsem to normálně – jako že to tak bude pořád.

Nikdo z té konference nebyl potrestán?

Ne, vůbec nic z toho nebylo. Ale strach jsem měl byl do té chvíle, než jsem to úplně pustil. Byla to škola i pro další život – pokud jsem něco držel ve svých rukou, tak jsem se o to bál. A když jsem to dal Pánu Bohu, tak jsem se bát přestal. Často jsem se k tomu vracel, i pak v době svobody, kdy jsem se bál o Boží dílo.

Dovedete se vcítit do Petra, když v noci před ukřižováním Ježíše zapřel?

Nevím, co prožíval, i když si dovedu představit okolnosti, které k tomu mohly vést. Velký rozdíl mezi námi a Petrem je ten, že my, když tyto příběhy čteme, už víme, jak to dopadlo. Oni to nevěděli, byly to pro ně nové situace. Nedivil bych se, kdybych reagoval podobně.

Petrovu odvahu přiznat se ke Kristu tehdy prověřila služka. Myslíte si, že každý z nás v životě potká svou „služku“?

Mě tam víc než služka zaujala jiná věc. Petr, byť zpovzdálí, sleduje Pána Ježíše. Vmísil se mezi ty, kteří Ježíše zajali a kteří tam zapálili oheň. Petr se hřeje u špatného ohně. Ještě má zbytky odvahy jít za Pánem Ježíšem, ale mám pocit, že v této společnosti nebyl Ježíšovi nic platný. A duch společnosti u toho ohně nebylo nic, co by ho posílilo. Petr do této společnosti nepatřil. Je lépe mrznout, než se pak takto spálit. Bylo to nad Petrovy síly. Každý z nás by měl přemýšlet, kde se pohybuje, jestli se neohřívá u špatného ohně. Protože tato chvíle ukazuje že já sám proti moci toho zlého nic nezmůžu. Jen s Pánem Ježíšem.

Takže odpověď na otázku, jak se připravit na to, abych nezradil, je vybrat si dobrou společnost? I to. Ale na tu situaci Petra připravil Pán Ježíš – říká, že „satan si vás vyžádal, aby vás směl třídit jako pšenici, já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“. To je naše příprava – Pán Ježíš za nás prosil. Jenom kvůli tomu nemusel Petr úplně selhat. Až mě dojímá, když si uvědomuji, že tam probíhá proces s Pánem Ježíšem, je vyslýchán, Petr je u toho ohně – a Ježíš má v rozhodující chvíli oči pro Petra. On si ho tam najde. Tak se věnuje svému učedníkovi, byť je špatný. Byl to zachraňující pohled. Tady se dostává učednictví Petra na vyšší úroveň – kolikrát předtím Ježíši nerozuměl a nechápal ho, a teď stačil pohled a pochopil. Slyším v tom ozvěnu Žalmu 32,8: „Dám ti radu, budu tě vyučovat“ - a v kraličtině je „oči své na tě obrátě“. Je to vedení pohledem. Tady je ukázáno, že Petr dobře znal Pána Ježíše. Dva lidé, kteří se dobře znají, se lehce dorozumí pohledem, ať jsou to manželé, přátelé… stačí pohled, a víme, co si ten druhý myslí. A Petr Pána Ježíše dobře přečetl. Byl to pohled, který ukázal na jeho nerozvážnost, pýchu, slabost… ale na druhou stranu to byl pohled, který ho nezavrhl.

Možná u Petra hrál roli i strach. Vy jste téma strachu přenesl do kalendáře 2018 – každé dva týdny jiný biblický verš s povzbuzením „neboj se“. Co vás k tomu vedlo?

Každý rok dáváme našim seniorům nějaký dárek. Rád fotím a u seniorů vnímám, že obavy zaznívají velmi často. Člověk si sám nepomůže. Proto je potřeba držet se Božích slibů-- Pán Bůh od nás nechce, abychom byli hrdinové, kteří se ničeho nebojí. Jozuovi opakuje neustále – Neboj se, neboj se – ví, že s tím zápasíme. Nevyčítá nám to, konstatuje to a ukazuje nám cestu, jak z toho.

V Bibli je „neboj se“ napsáno víc jak 70x. Z Božího pohledu na lidské stvoření – co je to strach?

Kdy měl poprvé člověk strach? V ráji. Adam řekl: „...a já jsem se bál.“ Strach je důsledek prvního hříchu, toho, že něco držíme. Člověk si vezme ovoce, má ho v ruce a najednou má strach. Najednou se bojí se Pána Boha, protože si uvědomuje, že si to chtěl zařídit po svém. Je tu ta odvěká otázka: Co z toho budu mít? Jsem Boží protějšek, Boží obraz, ale co z toho mám? A ďábel velice šikovně překroutí Boží slovo: Jak že vám to řekl Pán Bůh? Že vám zakázal všechny? První pokušení přišlo na biblické hodině, kde se zabývali Božím slovem. Před hříchem strach neznali.

Jak máme tedy se strachem zacházet?Jak ho zpracovat, když není od Boha?

I Pán Ježíš mě strach. Dokázal tím, že je pravý Bůh a pravý člověk. Přišel ten strach vyřešit. V Židům 5,7 je psáno: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel (a byl vyslyšen a zbaven té bázně).“ Pán Ježíš volá ve strachu. I to přinesl na kříž. Další verše ukazují příklad, jak zacházet se strachem: přednášet ho v pokoře Bohu, a učit se poslušnosti. Ze strachu se můžeme i něco naučit. Byť byl Ježíš Boží syn, z toho co strpěl, naučil se poslušnosti. Dokonalý Boží syn se učí poslušnosti. I něco tak negativního, jako je strach, můžeme použít ke svému dobru.

Když Vám osobně ta první lekce na STB vyšla, zapracoval jste to do života? Děláte to pořád?

Ano, ta lekce zafungovala. Těch mezních situací bylo potom ještě víc. Je dobré si tyto věci uvědomovat a vracet se k nim. Kdybych tehdy hledal nějakou strategii, jak se z toho vykroutit, tak by to dopadlo katastrofálně. Vnímám to i jako ze strany Pána Boha, s čím u mě může počítat. (smích)

Žijeme v době, kdy se světem šíří koronavirus. Strach dostává novou dimenzi. Když epidemii srovnáme s chřipkou, která ročně jen v České republice zabije 2 000 lidí a přesto se jí lidé nebojí, je reakce lidí i vlád na nový virus možná víc reakcí na strach než na skutečné riziko. Kde se bere iracionální moc strachu?

Uvědomil jsem si, že s tímto se lidí vyrovnávali už velmi dávno. Kdysi jsem četl příběh o poutníkovi, který na své cestě potká smrt s kosou a ptá se, kam jde. A smrt mu odpoví, že dostala za úkol morem zahubit 50 tisíc lidí. Rozešli se, a když se po nějaké době zase sešli, poutník říká smrti: „Ale ty jsi nedodržela slovo, říkala jsi 50 tisíc, ale zahubila jsi jich 150 tisíc.“ A smrt řekla: „Tak to není. Těch 100 tisíc zahynulo strachem.“ Asi to nějak patří do myšlení lidí a provází je to celou dobu. Ať už to s tím strachem dopadne jakkoli,vysvobození ze strachu vidíme v modlitbě Mojžíše: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ (Žalm 90:12) To neumíme. Máme plán na nějaký čas dopředu, a když něco přijde, tak se toho bojíme. Ale ta pravá moudrost je skutečně počítat naše dny. Už naši otcové v roce 1618 vydali v JB mravouku pro mládež. Tam bratr Matouš Konečný píše: „Spat pak jda, když do lože chceš lehnout jako by tě již do hrobu kladli, tak sobě máš přemýšleti. Lehna, zanechej všelikého myšlení/ale poruče se Bohu hned se vydej v spaní. V noci kolikrát se koli událo procítiti vždy hleď Pána Boha vzývati a jej na péči v srdci míti. Pamatuj, že máš v den nejposlednější zmrtvých vstáti a netoliko ze všech svých skutků, ale i z marného myšlení Pánu Bohu počet vydati.“ To je 400 let stará moudrost. Skutečně, kdo z nás má zaručeno, že se ráno probudíme? Kdybychom se takto uměli odevzdávat do Božích rukou, každý den takto uzavřít, tak by ten strach zmizel. A užívali bychom si každý den, který žijeme. Já zásadně nepřeji k narozeninám podle toho, kolik je mu let, ale počítám jeho dny. Zajímavé jsou reakce – pro někoho je to vysoké číslo, pro někoho nízké. Někteří už čekají, až jim to spočítám. (smích)

Vidíte nějakou souvislost světové situace s Božími záměry? Vidím a teď to prožívám velice intenzivně, protože zrovna teď se v rámci studijního volna zabývám poselstvím proroka Abakuka. Jsou to tři kapitoly, je to přehledné, Abakuk je současník Jeremjáše, jinak o něm z osobních věcí prakticky nic nevíme. Abakuk řeší problém, že nerozumí tomu, co se ve světě děje, co se děje v jeho národě – že je právo porušováno a Pán Bůh mlčí. Abakuk zažil probuzení za krále Jóšijáše a pak přichází Jójakím a je to hrůza – tečou tam potoky krve. To popisuje Jeremjáš. A podle Abakuka Bůh nic nedělá. A Bůh na to reaguje tak, že na Izraelce pošle Kaldejce. A to Abakuka přímo vytočilo, protože to byl hrozný národ, převálcoval, na koho narazil. A dokonce je tam napsáno, že Babyloňané za boha měli svoji sílu. A Bůh takovou sebranku pošle na svůj národ – proti nim je Jójakím ještě velmi slušný člověk. A Abakuk tomu nerozumí, chce vysvětlení. Vidí mor, nemoci, války, zemětřesení – když čtete Abakuka, tak máte pocit, že se díváte na naše zprávy. Abakuk přímo říká: „Hospodine slyšel jsem tvou zprávu bojím se tvého díla, zděsil jsem se tvého díla.“ Katastrofy. Ano, Pán Bůh kráčí dějinami, soudí se s neposlušným světem. A prorok musí zůstat pod tímto poselstvím, musí nést toto poselství. Tak prorok nese Boží Slovo, nijak nepřikrášluje situaci, nepřináší své lidské myšlenky, ale Boží slovo, které jediné je slovem spasení. Ale závěr je Abakukova modlitba: „Kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje.“ (Ab 3,17)

Co se stalo, že to takto přijal?

Pochopil, že nemá na to porozumět té Boží režii. Mimochodem tomu Abakukovi, který se ve druhé kapitole s Bohem hádá a má argumenty – „jak se ty, spravedlivý můžeš dívat na takovou nespravedlnost?“ Bůh říká: „Spravedlivý bude žít z víry.“ Ne z toho, že to pochopíš, ty na to nemáš!

Abakuka nepotěší to, že pozná správnou odpověď, že pochopí Boží cestu, ale to, že sám Panovník je jeho síla. Neraduje se z toho, že zase bude vše dobré, ne nebude to dobré, ale on se raduje v Hospodinu. Už nehledá odpověď na své výtky a stížnosti, protože našel Hospodina. Pochopil, co mu Bůh pověděl: Spravedlivý bude žít vírou.

A to je aplikace na dnešek…

Ano. Někdy se až lekám, když se ve světě něco šustne a už se rojí výklady. Abakuk tomu nerozumí a už tomu ani porozumět nechce. Můžeme my pochopit svtoření? Boží záměry? Nemůžeme. Nemáme na to. Ani jako věřící nemáme protekci, aby nám to Pán Bůh tajně řekl.

I Abakuk musí na vlastní kůži zažít invazi Babyloňanů, není toho někde v ústraní ušetřen. V tomhle je Abakuk pro mě nesmírně aktuální.

Vrátíme se k velikonočnímu příběhu – říkal jste, že i Ježíš prožil strach. U něho to byl hlavně strach z bolesti. Vy bolest dobře znáte, po operacích páteře s ní trvale žijete. Co se stalo?

Začalo to stavbou v Bratislavě, kde jsme stavěli modlitebnu. Rok jsem tam pracoval. Pak jsem přežil likvidační bouračku, kdy do mě zezadu narazil v plné rychlosti autobus, autem jsem letěl přes dvacet metrů a postupně se to hrotilo. Byla nutná operace. Ta první se moc nepovedla, přišla druhá a po ní velmi zřídkavá komplikace, kterou má statisticky dvě promile pacientů – zánět, který probíhá v obratlích do mozku, většina lidí zemře. Mně také ošetřující doktor říkal, že už to vzdali. Tahle věc komplikuje průběh rehabilitace.

Kolik let žijete každý den s bolestí?

Od roku 1993.

Co to pro vás znamená?

Především to, že ještě žiju. (smích) A pak hranice mých možností. Asi jsem takto pro Pána Boha použitelnější. Snažil jsem se dělat v dobré víře mnohé pro něj, ale leitmotiv mého života jsem si musel upravit. Není rozhodující, co dělám pro Pána Ježíše, ale rozhodující je, co dělám s ním. To je dost zásadní rozdíl. A otevřelo mi to nové obzory. Francouzský spisovaltel

André Gide, který v roce 1947 dostal Nobelovu za literaturu, říká: „Myslím, že naše nemoci jsou klíče, které mohou otevřít jisté dveře. Myslím, že jsou určité dveře, které otevře jenom nemoc.“ A pak říká, že „mezi lidmi, kteří se těší pevnému zdraví, jsem nenašel nikoho, kdo by nebyl do jisté míry omezen – asi jako ten, kdo nikdy nikam necestoval.“

Vnímáte to, že cestujete – na cestě s Bohem?

Tak. A že mi to otvírá situace a setkání s lidmi, ke kterým bych se jinak nedostal. Pán Bůh mě postavil do nemocnice, setkal jsem se tam s určitými jak pacienty, tak lékaři – a dal mi tam prožít naprosto mimořádné situace, a vím, že od jiného by svědectví nevzali, ale ode mne ano. Protože řada lidí s problémy, které mám já, vzdávají život.

Bůh to dopouští, aby člověka někam posunul?

Určitě ano. Ale v té souvislosti jsem si musel uvědomil, že to Pánu Bohu nemohu ani nechci vyčítat. Velmi mě oslovil text z Izajáše 67,9: „Každým jejich soužením byl sužován“. Každým mým soužením je Pán Bůh také sužován. Nejsem na to sám. Pavlík to překládá: Ve vší jejich úzkosti bylo úzko jemu. To je pro mě fascinující, že mám Boha, kterému je úzko, když mně je úzko. Jde do toho se mnou. To je to nejsilnější poznání.

Snáší se ta bolest jinak, když tohle víte?

Určitě. Má to i technickou stránku, někdy omezuje víc, ale já už se s ní nesnažím bojovat. Dostalo se to do mého životního projevu. Asi bych nedokázal dělat semináře, jak prožívat bolest, protože to si musí každý najít sám. Někdy jsou lidé schopni přečíst kupy knížek, jak zvládat bolest, ale nejsou ochotni pro to udělat nic. Ládují se léky proti bolesti, ale to nikam nevede.

Říkal jste, že bolest vám umožnila přiblít se lidem. Ježíšova bolest, protože ji neodmítl, měla nedozírné následky pro záchranu každého člověka. Můžeme my svojí obětí někomu pomoct?

Spasitelný rozměr v jakékoli naší oběti není. Ale chci se vrátit k situaci po operaci v devdesátých letech – musel jsem osm týdnů ležet na posteli a nemohl jsem nikam. V té době byla manželka iniciátorou stacionáře pro děti s kombinovaným handicapem na Žižkově. Bůh nám poslal do cesty poslal lidi, kteří potřebovali pomoc. Bylo to složité, pro úřady zařízení pro 5–6 dětí nebylo nic. Povídal jsem si o tom s rehabilitačními sestrami a ony se zmínily, že jedna paní doktorka má postižené dítě. Nemohl jsem za ní jít a oslovit ji, neznali jsme se a já by ve své situaci nepoužitelný. Ale modlil jsemse, aby to Bůh připravil. Do týdne byla velká vizita a ona na konci přede všemi řekla: „Pane Komrska, doslechla jsem se, že otevíráte stacionář. Mám postiženou holčičku, myslíte, že byste mi mohli pomoct?“ To jsou neskutečné věci. Ten stacionář funguje dodnes. Jednou byl vyhlášen jako nejlepší zařízení tohoto typu v Praze.

Nebo když jsme byli 18 let ve Vysokém Mýtě a po operacích jsem byl v invalidním důchodě a nemohl jsem dělat správce sboru, oslovila nás Naděje, která tam budovala dům pro seniory a manželku potřebovali pro odbornou péči a po mně chtěli pobožnosti, tak jsme tam každý den měli bohoslužby. 150 kázání za rok, to bych jako kazatel na Žižkově neměl. (smích) Bůh nás tam chtěl mít a vedle tohoto díla tam vznikl sbor. Přišla tam rodina se třemi dětmi a ptala se, jestli bychom se jim mohli věnovat – a my jsme rozjížděli práci a já jsem na tom byl bídně, tak jsem je poprosil, ať to zkusí jinde. A oni to zkusili, obešli všecky sbory, za rok se vrátili a přivedli 40 dalších. (smích)

Říkáte tím, že Ježíšova oběť je nenahraditelná, ale lidská oběť může být malá a mít obrovské výsledky, když si to Pán Bůh použije?

Ano. Byli jsme tam, kde nás Bůh chtěl mít a dílu požehnal. Lidé mi říkali, kolik bych toho dokázal, kdybych byl zdravý. Já si to nemyslím.

Myslíte si, že ve Vaší slabosti je Vaše síla?

Přesně tak. Bůh mě může použít takového, jaký jsem.

Je bolest od Boha, a bolest, která je od satana? Nebo je jen jedna bolest a různé „výstupy“ podle toho, jak se k ní člověk postaví?

Apoštol Pavel o bolesti říká: „Byl mi dán do těla osten satanův.“ To je asi výstižné. Nemůžu říct, že bych Pánu Bohu děkoval, že jsem chromý. Každá nemoc je poslem smrti. Ukazuje, že jsme zranitelní a snrtelní, ať se nám to líbí, nebo ne. Ano, přežíváme nemoci, na které lidi umírali, ale je to o tom, že tohle patří k tomu, abychom si uvědomili vlastní smrtelnost.

Jak se k nemocem postavit? Jako se k nemocem stavěl Ježíš – a odmítnout ji, nebo ji přijmout jako Ježíš přijal utrpení kříže?

Ježíš neuzdravil všechny, na zemi zůstalo během jeho života mnoho nemocných. U těch, které potkal, je důležité: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Co je pro mě nejdůležitější? Nechci vzdávat modlitby za uzdravení, i Pavel se modlí, aby mu byl ten osten odňat. Ale Bůh mu říká, že Boží milost je nade všecko. Tu nám přišel Ježíš vybojovat, ne plné zdraví. Dnes by na uzdravování lidé slyšeli, ale já jsem k tomu skeptický – řada lidí uzdravení prožila, ale na jejich duchovní život to nemělo žádný vliv. Když Ježíš uzdravoval, byla to demonstrace Boží moci, protože přicházelo Boží království. Tak jako utišil moře, protože bylo pro lidi také nezvladatelné, tak ukazuje jako lékař nadvládu nad zlem.

V Ježíši máme naději, ta o Velikonocích vždycky „rozkvete“, je živá…

Kéž by tomu tak bylo.

Myslíte, že není?

Měli bychom to tak přijímat, v tomhle jsou možná pravoslavní křesťané radostnější, když začínají neděli „Christos voskrese! Voistinu voskrese!“. Já se na Velikonoce těším, prožívám je velice intenzivně. Protože když jsem se probíral ze stavu, který lékaři označili jako smrtelný, tak to bylo o Velikonocích.

Vy jste prožil své vlastní vzkříšení!

Tak. Do slova a do písmene. Velmi miluju Händlova Mesiáše s celým jeho příběhem – on tam taky prožil svoje vzkříšení. Manželka mi přinesla kazeťák a tu noc ze soboty na neděli jsem ho poslouchal. To byl neskutečný zážitek. A děly se i zvláštní věci, které jsem nedovedl pochopit. Ta doktorka s postiženým dítětem mi po letech, kdy už jsme byli přáteli, řekla: „Ty netušíš, když jsme přišli na vizitu a tys tam ležel – my všichni jsme byli takhle malí.“ Když jsem se ptal proč, řekla, že neví.

Malí před tou silou, která byla ve Vás?

Určitě to byla ta Boží moc. Vnitřně jsem si uvědomoval, že mě Pán Bůh vzkřísil, obnovil a postavil znovu do života. Řekl bych – mrtvý už nemůže umřít.

Uvěřila ta lékařka?

Nevím. Ráda jezdila na pobyty, které jsme dělali pro ty postižené děti, určitým způsobem tu cestu nachází. I můj ošetřující lékař – žid, se kterým jsme vedli dlouhé hovory, když mě volá na kontrolu, tak manželka říká: „Pan doktor má problém.“ (smích)

Cítíte se jako Pavel, co dokazuje mesiáše židům?

Bylo to velmi zajímavé, byl hledající, dostal se pak do komunity židů a křesťanů. Po letech k němu jel známý, tak jsem poprosil, ať ho pozdravuje. Vzpomněl si, dozvěděl jsem se, že při vyřízení pozdravu „pan profesor velice ožil“.

V nebi už bolest nebude, nebude tam ani strach. Velikonoce mají pro lidi ještě jeden rozměr – naději. Co by s námi bylo, kdyby Ježíš svému strachu zcela lidsky podlehl – a tu armádu andělů by využil na svoji záchranu?

Nevím a jsem rád, že to nevím. (úsměv)

Co cítíte, když víte, že se to nestalo?

Z Ježíšovy ochoty vybojovat to jsem nově prožil to, co Pán Ježíš říká v J 9,10: „Já jsem dveře.“ Koikrát jsem si uvědomil, že čekám, jak dopadne nějaké vyšetření. Mám strach? Nemusím ho mít. Ježíš jsou dveře, já skrze něj do této situace jdu. On říká, že kdo vejde skrze něj, bude zachráněn. On je dveřmi do každé situace. Čeho se lekám?

Takhle to vypadá, že už není jen Vaší nadějí, ale je Vaší jistotou…

Ano. Každé dveře, kterými procházíme x-krát denně, vedou z jednoho světa do druhého, z jedné situace do druhé, z příjemného do nepříjemného a obráceně – bude vcházet i vycházet – je to moje touha, abych do těch situací šel skrze něj. V jeho síle. V pátek i ve svátek. Ve všech okolnostech.

Co je Vaší největší nadějí?

Velmi mě oslovil Izajáš: „Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jeho služebníka? Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha.“ (Iz 50,10) Člověk může být Božím služebníkem, a přesto může chodit v temnotách, kde nemá světlo – ale není tam sám, Pán Bůh je tam s ním. On se nemůže opřít o někoho, kdo tam není. To je ta naděje. A můj druhý verš o naději je: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.“ (Jób 19,25) Tomu věřím.