Po dlouhém váhání Ota na mobilu to číslo vyťukal. Potřeboval mít jistotu. Když uslyšel na druhé straně telefonu mužský hlas, prostě se slušně zeptal: „Jak to s mojí ženou myslíte? Tuším, že je do vás zamilovaná…“

Doufal, že odpoví něco jako „tak to jsem nechtěl“, šlo přece „jen“ o virtuální nevěru. Ani nevěděl, jestli se Anna s tímhle týpkem někdy doopravdy sešla. Místo toho ale uslyšel: „Tak to se asi budu rozvádět.“ Vida, tak on je taky ženatý. Nemají problém rozbít dvě rodiny. Bože, jak jsme mohli dojít až sem? Po jedenácti letech manželství? Otu to úplně vykolejilo. Nečekal to. Brali se přece před Bohem, to Anna nechala na prstýnky vyrýt „Dokud nás smrt nerozdělí“. To Anna uvěřila jako první a Ota její cestu víry následoval. Co se stalo? Kde udělal chybu?

Neuměli spolu komunikovat. Neměl rád konflikty, a tak se jim vyhýbal. Vždycky je v tichosti přešel. Annu to dost často dostávalo do varu. Všecko dělala na sto procent, možná proto byla jedničková máma. Nenaplňoval její očekávání, to viděl. Měli třetí dítě, ale byli si čím dál vzdálenější. Když pak večer seděli u televize a Anna se potutelně usmívala nad vzkazy, které četla na chatu, Ota cítil, jaká dálka mezi nimi je.

Bylo to hrozné období, které vyvrcholilo poznáním, že „Otova“ žena nemiluje Otu, ale úplně jiného chlapa. Začal rozumět těm dříve tak opovrhovaným mužům, kteří byli schopni kvůli ženské skočit z mostu. Kvůli ženské! Nakonec i tohle přežili. Virtuální milenec asi dostal od své manželky utrum a vztah skončil. A tak Ota i tohle v tichosti přešel. Anna šla z mateřské do práce a přestala mít čas na všechno. I na Boha. Prostě se ta krize „zapracovala“ – na dalších 11 let.

Anna ležela na nemocničním lůžku a vypadala opravdu zle. K smrti unavená. Ota ji takhle nikdy neviděl, vždycky to byla ztělesněná energie. Jenže ta práce ji pohltila. Byla mezi nejlepšími, ale dělala od rána do večera a do noci pak ještě vyřizovala maily. Viděl, že je toho na ni moc, a tak sám odešel z práce, aby jí s tou její pomohl. Jezdila na školení, nejdřív na den, pak třeba i na tři dny v týdnu. Nevadilo mu, že není přes noc doma, nevadilo mu postarat se o děti. Vadilo mu, že mu ani neřekne, jestli zítra přijede, nebo ne.

Práce. Věřil jí, že je to jen práce, i když červ pochybností z krize prožité před lety zůstal. Teď tady ležela a každé další vyšetření znamenalo další ránu – ty bolesti hlavy nebyly z únavy, ale z toho, že má v mozku nádory. A několik dalších jinde. Nebyly zhoubné, ale dostávala se z toho pomalu.

Uplynulo osm měsíců. Prázdniny rodina trávila pohromadě, až na nejstarší dvacetiletou Lucku, která zrovna dělala brigádnici na táboře. Bylo docela brzy ráno, když se domem rozezněl zvonek. Ota šel otevřít. Na prahu stála dvojice v uniformě. „Bydlí tady Anna Krausová?“ zeptala se policistka. Jestli hledají nějaké individuum jako posledně, proč se ptají na Annu? napadlo Otu, když volal ženu ke dveřím. Asi někde jela rychle, stačil si pomyslet těsně předtím, než žena v uniformě řekla: „Pardon, vlastně Lucie…“ Otovi se sevřel žaludek. „To je dcera. Ale ta není doma.“ „Vaše dcera měla dnes ráno nehodu a nepřežila ji,“ řekla policistka v jedné větě. Ota zůstal stát. Neskácel se, nekřičel, takže žena poslala svého kolegu do auta a požádala Otu, jestli může jít dál. Annu našel Ota v koupelně. Řekl jí to už tam.

Lucka si vedle tábora našla ještě brigádu v restauraci v sousední vsi, a protože musela denně pendlovat, dali jí k dispozici auto. Nad ránem ho našli v zatáčce otočené kolem stromu. Přední část kabiny byla zmáčknutá až na kapotu.

Tu bolest by nepřál nikomu. Byla nestravitelná. Úděsná. Ztratili dítě. Jak tohle přežijí? Jak to řeknou ostatním dětem? Nemohli zůstat doma. Sebrali se a šli za přáteli z církve.

Alice dočetla dopis a v tichu plného kostela odcházela od pultíku. Hezky to napsala, pomyslel si Ota s pohledem upřeným na bílou rakev uprostřed. Jen Bůh ví, jaké cesty si vybere… Poslední dobu měl o Lucku strach. Měla těžkou pubertu a výsledkem bylo, že se k Bohu, se kterým vyrůstala, otočila zády. Přestala chodit do kostela. A pak se jednou splašila a sama odjela do Afriky. Asi jsou někde v nebi uložené modlitby rodičů za děti, jejichž síla se pak v jedné chvíli projeví i na zemi, pomyslel si Ota. Lucka v Africe potkala Alici, skamarádily se a jejich přátelství se přeneslo do Čech. Alice byla věřící a pomalu přitáhla Lucku zpátky k Bohu. Tu naději, že je Lucka v nebi, Ota měl.

Stál u branky a nepřítomně hleděl na paní, která v ulici rozdávala jakési letáky. Všimla si ho a zamířila k němu. „Něco vás trápí, viďte?“ zeptala se hned po pozdravu. „Dneska je to rok, co nám umřela dcera,“ slyšel se odpovědět a vůbec nechápal, proč to té cizí ženě říká. Cítil jen tu prázdnotu, která tady po Lucce zůstala. „Pojďte se mnou, něco pro vás mám,“ řekla tiše a on ji beze slova doprovodil až k jejímu autu. Pamatuje si, že se s ní krátce modlil. Pak vytáhla z kufru útlou brožurku. „Přežil jsem svoji smrt,“ psal hned v úvodu novozélandský potápěč Ian Mc Cornack. Bylo to přesně to, co v té chvíli Ota potřeboval. Silně ho ten příběh oslovil.

„Udělám si dovolenou a pojedu na ni sama,“ postavila jednou večer Otu před hotovou věc Anna. Bylo to divné. Tak divné, že to i Otu přimělo toto téma otevřít. „Neříkej mi, že tě bude bavit být na dovolené sama… T sama nejedeš, viď?“ Asi čekal, že řekne: „Neblbni Oto, já nikoho nemám…“, ale chovala se pořád divně. Až po půlnoci se dočkal: „Nechtěla jsem ti to říkat, ale když jinak nedáš – dobře, jedu s Petrem.“ Otovi se zatmělo. Je to tu zas. Zatímco Anně se ukončením lží ulevilo a za chvíli už spala, Ota ještě za svítání koukal do stropu.

Tušil to. Ten Petr, který se za ní ani do nemocnice nepřijel podívat. Ten Petr, se kterým konzultovala školení. Ten Petr, vždycky mistrně ovládající slova, tu byl už roky. V závětří počkal, až se přeženou všechny katastrofy, které rodinu Krausovu drtily jedna za druhou, aby se stal tou poslední. Anna už nemusela nic skrývat, takže ráno, když se Ota vracel z kostela, viděl, jak od jejich domu odjíždějí s Petrem na dovolenou. Po návratu měla jasno: manželství končí. Ota jí vrátí půlku domu, co v její rodině vyženil, byla chyba mu to připsat. Odstěhuje se. Děti zůstanou u ní, v jejím domku. Petr s nimi nemá problém.

Trávil to několik týdnů, než pochopil, že je to definitivní. Že „až do smrti“ přestalo platit. Že si musí najít nejen bydlení, ale i novou práci. Že je sám. Že v padesáti přišel o všechno. Zhroutil se mu svět. Strašně se za svoji situaci styděl. Styděl se vyjít na ulici, že si na něj budou lidi ukazovat: To je on, prý věřící – a oni se rozvedou!

Začal se dostávat do stavu, kdy ho všechny ty události posledních tří let začaly semílat. Blíž a blíž tomu, že to neustojí. Došlo mu, že jestli se tomuhle vnitřnímu stavu vší silou nevzepře, možná už se z toho nikdy nedostane. On, těžký introvert, musí sebrat všechny zbytky odvahy a jít se někomu vypovídat. Nedusit to v sobě, aby to neexplodovalo. První člověk, kterému to všechno řekl, byla kamarádka, se kterou se léta neviděl. Neměla na to co říct. Jako Jóbovi přátelé, kteří přišli Jóba do země Úsu v jeho utrpení povzbudit, nenacházela slova. Ale moc pomohla už tím, že Otu vyslechla. Spadl z něj první obrovský balvan, praskla obruč, nesmírně se mu ulevilo. Když se svěřil dalším, zjistil, že ho nikdo neodsuzuje, nikdo na něj nekouká skrz prsty. Může jít po chodníku a nestydět se za to, že je vidět. Praskla další obruč.

A pak se rozhodl Anně odpustit. Uvnitř, v hloubce duše, kde to nejvíc bolelo. Nedělal to kvůli ní, ona o odpuštění nestála. Dělal to kvůli sobě. Aby vytlačil jakýkoli zárodek nenávisti rodící se ze zrady. Pustil to. Nepřál jí nic zlého. Nehledal chyby u ní, snažil se pochopit ty, které udělal sám. Byly to dny plné střelných modliteb, s jednou permanentní otázkou do každé situace: Jak by to udělal Ježíš? Když už se byl Ota schopen na delší chvíli cele myšlenkami ponořit do modlitby, prosil za lásku mezi lidmi – takovou, která dělá lidi ohleduplnější a slušnější k sobě navzájem.

Situace se pomalu zklidňovala. Obrovský deficit ztráty domova ale Ota přestal cítit až po roce a půl, mezitím znovu žil jako student v jedné bytové jednotce se dvěma dalšími nájemníky.

------------

A pak se to stalo. Jednoho dne šel z práce a na chodníku, bez varování a bez jakýchkoli známek, že má něco přijít, ucítil nesmírnou, intenzivní Boží lásku. Najednou byla kolem něj, byl v ní, cítil ji s každým nádechem. Bylo to něco neskutečného, co dosud nezažil. Neznal přesné datum, kdy se rozhodl pro Boha, přicházel k němu pomalu a celá léta. Ale tady, v té jediné v čase přesně zakotvené chvíli, Bůh přišel se svojí Láskou k němu. Všechny krásné pocity, které dosud v životě prožil, byly ve srovnání s tímhle jako kapka proti horskému vodopádu. Nedalo se to slovy popsat. Měl jí na rozdávání a chtěl ji dát každému: Bůh tě miluje, nikdy tě nepodrazí, u něho je naprosté bezpečí. Schová tě za štít před utrpením, ale i před hříchem. Ota to cítil s toutéž intenzitou ještě celé měsíce. Po letech plných ran to byl neskutečný dar. I bohoslužby se nějak změnily. Najednou je hltal. Tu Boží přítomnost tam, společenství s Ním.

Láska. Apoštol Pavel ji v dopisu křesťanům do Korintu popsal přesně. Ota četl ten úsek listu dvacetkrát a pořád nebyl těmi slovy přesycen. Člověk může projít temným údolím, ale nade vším je Bůh, který je v každé temnotě člověku nejblíž. S pomocí, se světlem, s darem víry, naděje a lásky. Ale největší z té trojice je láska.