Je to můj poslední týden v Ugandě, z celkem sedmi týdnů, které jsem tam mohl prožít koncem loňského roku. A je to zároveň třetí a poslední den strávený ve městě Lira, kde jsme společně s Joshuou, Alicí a Kennedym prožili požehnaný čas v místní církvi.

Joshuu asi mnozí znáte. Je to dlouholetý hlavní kontakt v Ugandě a spolupracovník ZMA Jděte. Joshua navíc před několika lety navštívil Českou republiku a několik našich sborů.

V Liře jsme navštěvovali základní školy provozované místní církví, rozdávali dětem knihu s biblickými příběhy The Right Choices a vyprávěli si příběhy o správných i špatných rozhodnutích některých biblických postav. Také jsme se mohli zúčastnit několika bohoslužeb. Po těch týdnech v Ugandě už vím, co mě ve zdejších školách a na bohoslužbách čeká. Děti jsou, stejně jako všude v Ugandě, neuvěřitelně spontánní, živelné a přátelské. A já, jako „muzung“, jsem pro ně něco jako zjevení! Bílá kůže, rovné vlasy, vousy a chlupy na rukou!

Jste pro děti něco jako magnet a málokteré, po překonání prvního ostychu, odolá nesáhnout si či nevzít za ruku. Stačí na ně mrknout. A na bohoslužbu, jakou znáte, v Africe taky rychle zapomeňte. Zpěv, tanec a pořádná dávka energie a decibelů vám během několikahodinových bohoslužeb usnout rozhodně nedopřejí. Ale ta živelnost, nespoutanost! K nim to zkrátka přirozeně patří a baví mě ta odlišnost jejich kultury a forem zbožnosti. Takže další úžasné místo, úžasní lidé, úžasná práce a úžasná zkušenost! Ale zpět k onomu ránu… Už jsme se chystali jen posnídat v domě místního pastora, který nám dělal průvodce, a vyrazit do města Arua, kde měl Joshua domluvená další setkání. Na místní stravu jsem si už zvykl, takže mě po ránu matoke, pošo, vajíčka či kousky nerozžvýkatelného hovězího nepřekvapily. Po chvíli klidného posezení s kávou a čajem se pastor odmlčel a odešel do vedlejší místnosti, odkud v náručí přinesl bezvládné tělo své neteře, asi 11leté Beatrice. Položil ji na gauč vedle nás s prosbou, abychom se za ni modlili. Je v tomto stavu bezvědomí už několik dnů a oni nevědí, jak jí pomoci a co jí vlastně je.

Hned mi proběhlo hlavou: „Viděl ji už doktor? Proč ji nevezmou do nemocnice? Přece ji tady nenechají jen tak ležet a umřít!? S tím přece musíme něco dělat!“ U nás doma bych si věděl rady hned, a zvlášť pokud by šlo o dítě. To by byl fofr! Jenže tady je všechno jinak. Dostupnost lékařské péče nulová, o nějakém státním zdravotním systému si tady mohou nechat jen zdát. Naprosto mě dostala ta bezmoc. V tu chvíli jsem prostě nemohl dělat NIC! NIC? A kde je najednou tvoje víra, hochu? Kdy jindy by se měla osvědčit než právě teď? Kdy jindy bys měl uvést v život to, co znáš a čemu věříš od mládí?

Musel jsem nad svou nedůvěrou jen kroutit hlavou. „Bože, odpusť mi pochyby!“ A tak jsme se s Alicí, Kennedym a Joshuou za Beatrice asi hodinu modlili a zápasili. Pak už nezbylo, než se s pastorem a jeho rodinou rozloučit a vyrazit směr město Arua. Ještě nějakou dobu byl v autě zvláštní klid. Boj za Beatrice ještě stále probíhal, nešlo to jinak. Asi za hodinu zvoní Joshuovi telefon. Když zavěsil, otočil se k nám a s úsměvem říká: „Volal pastor. Beatrice se probrala a je při vědomí.“ Díky Pane! Slušná lekce.

Ale asi vás taky zajímá, jak jsem se do Ugandy vlastně dostal. Uganda je pro mnohé z CB „srdcovka“. Už před mnoha lety se několik odvážlivců podílelo na stavbě a provozu školy v Mityaně. Odtud pramení většina kontaktů a přátelských vztahů, a to včetně Joshuy. Na jeho doporučení se v minulých letech rozjel projekt stavby školy nedaleko města Rukungiri v poměrně chudé části Čizova. Celý projekt zastřešuje ZMA Jděte v čele s Danielem Hejzlarem. Z náchodského sboru se na projektech v Ugandě podílí hlavně Vlastík Chráska ml. a Jaroslav Hejzlar. K nim se postupně přidávají další, včetně mně. A tak vloni na podzim do Rukungiri vyrazil tým sedmi lidí na 14denní misi, aby povzbudil místní církev a založil stavbu druhé budovy školy. A bylo to moc fajn. No a já si pobyt jen o pár týdnů prodloužil.

Pokud máte zájem seznámit se s tím, co v Ugandě děláme, neváhejte navštívit stránky , kde najdete k projektu a jednotlivým výjezdům podrobné informace, ale i způsoby, jak můžete pomoci. A věřte mi, škola je potřebná nejen pro budoucnost dětí, ale i pro budoucnost místní komunity a církve.