„Tomu říkám Vánoce,“ usmála se Bohuška šťastně a pohladila ten malinký živý uzlíček, který ležel na posteli vedle ní. Má své dítě u sebe. Tři hodiny po porodu, a může být se svou holčičkou! To není dárek, to je dar. Bylo půl osmé ráno, Štědrý den roku 1981.

Prožitky z dětství ovlivňují naše chování po celý život, a to zásadním způsobem

… k stáru jako když najdeš. Nebo taky ne. Ale za ohlédnutí za dětstvím to rozhodně stojí. Zvlášť když se zážitky z dětství promítají do našich vlastních rodičovských kauz.

Hm, tak tohle nevyšlo. „The reason of your registration doesn't comply with our website policies.“ Lenka koukala na tu odpověď v mailu a přemýšlela, co teď. Věděla, že zkoušku jazykové kompetence bez intenzivní konverzace s rodilými mluvčími nedá

S každým dalším dítětem se často musí začít s výchovou zase od začátku a jinak. Jak je to možné, když genetická informace od rodičů je totožná?

Pět dětí v rodině je opravdu pořádná nálož. Samozřejmě by bylo mnohem jednodušší, kdyby si člověk na prvním dítěti vyzkoušel, co bude fungovat, aby dítě zdárně rostlo a v přiměřeném věku odevzdalo život Kristu a zapojilo se do vhodné služby, a pak to aplikoval na všechny mladší sourozence, ale takhle to žel není. A dokonce ani není potřeba, aby bylo dětí více, člověk i při výchově jedináčka může zmalomyslnět.

„To je mazec, když se domů sjedou všichni,“ pomyslel si Jindřich a myšlenka se převtělila do úsměvu. V malém domku v srdci Moravy bylo těsno, ale veselo. Kromě zpěvu tu zněla trubka, klavír a klarinet. Jako před jídlem pokaždé, když dozní společná modlitba. Prohlížel si je jednoho po druhém: pět dětí, pět cest. Vyrůstaly spolu, všechny v tomhle domě, všechny se stejnou křesťanskou výchovou. Ty cesty by se měly podobat, jenže…

Jsou věci, bez kterých se manželství neobejde… a věci, které se jen tak tváří. Takže: bez čeho se manželství obejde?

A co když jo – co když se fakt všecko změní? Co když o ni přijdu? Jedna malá bulka… Pavel si naplno uvědomil, co pro něj Blanka znamená. Jak moc mu na ní záleží – a kolik by toho mohl ztratit.

Začínala noc. Stáli tam, u tátovy postele, všichni čtyři a Hele se neodbytně vracela myšlenka: Je to nachystané. Tohle jsi Bože, zorganizoval Ty. Slyšel jsi moji modlitbu. Máma ani nikdo jiný z Heliny rodiny dneska do nemocnice přijet nemohli. Tak tam byli sami – se svojí vírou a s Bohem. Jen oni čtyři – Hela, Jirka a jejich dvě dospívající děti. Mohli se modlit.

Je 6. května 2020, krásný jarní den, a já stojím na autobusové zastávce. Jen 500 metrů ode mě, za železným plotem, neprostupnou zdí a nekompromisním vrátným dole v přízemí části domova důchodců, mi v karanténním pokoji umírá táta.

Zaslechneme-li ve svém okolí či sdělovacích prostředcích informaci o týraném dítěti v rodině, zpravidla se nás zmocní pocit naprostého nepochopení, vlastní bezmoci a možná i údivu. Je něco takového vůbec v dnešní civilizované společnosti možné?

Michaela se uvolněně opřela o sedadlo. Porada skončila. Musela to říct. Bylo to zásadní. Pro ně – vychovatele, trenéry, vedoucí, ale hlavně pro děti, které sbírali po ulicích, doučovali, dávali jim svačiny, rozvíjeli jejich talenty, ukazovali jim, jak velkou mají hodnotu. Byla ráda, že to vědí – že jejich práce stojí a padá s tím, jestli pro ně mají lásku.

Kazatel–-pastýř má v rukou jeden klíčový nástroj a tím je blízký vztah. Díky této blízkosti může dobře rozumět trpícímu. Díky vzájemné důvěře trpící obvykle přijímá vedení svého pastýře. Pokud pastýř zná cestu z temnoty, pak je veliká naděje, že svou ovečku vyvede ke světlu.

Na oddělení té noci na konci léta kromě Anežky jiná sestra nebyla. Najednou si uvědomila, že sedí v okně na sesterně, nohy má venku a pod ní je hluboká propast. Je to vysoko. Chci skočit dolů, už se neprobudit. Mít to za sebou. Už nechci tenhle život žít.

Vyslechnutí závažné diagnózy představuje jak pro toho, koho se diagnóza týká, tak i pro jeho nejbližší okolí ránu, velmi náročnou situaci. Začíná tím duševně značně obtížné období plné nelehkých pocitů – odmítání, popírání, hněvu, deprese, nejrůznějších obav.

Spánek nepřicházel. Kolikátá noc beznaděje už to je? Jitka hleděla do tmy a hlavou jí jako nekonečná smyčka zaseknuté gramofonové desky běželo: „Je mi devatenáct, jsem rozvedená, nemocná, bez vyhlídek. Celej život rozbitej. Tohle nikdo nedá dohromady. Zůstanu sama a půjdu do blázince.“

Na vrátnici se svítilo. Vždycky tam někdo byl. Pavla sevřela v ruce tašku s tím nejnutnějším. Měla strach. Musela projít tak, aby si jí nevšimli. Jakmile bude venku, už to půjde. Z rozsvícené vrátnice nebylo venku ve tmě vidět nic. Zhluboka se nadechla a vykročila.

Při dlouhodobém pozorování intimních vztahů lze identifikovat přirozené fáze blízkosti a vzdálení se. V obdobích blízkosti zdůrazňujeme vše, co máme společné, a ze vztahu odvozujeme podstatnou část identity. Rozumíme si, vztah nám dává smysl a jsme vyladěni jeden na druhého. Čerpáme i dáváme současně. Zároveň se ztrácí naše odlišnosti a chybí konflikt. V obdobích vzdálení se zdůrazňujeme každý svou osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti.