Jak začít stavět nový kvalitní vztah lásky a důvěry? Co použít z trosek předchozího vztahu a kde je naopak lepší trosky úplně odstranit?

Dospívání je také obdobím emoční lability. Proto dospívající potřebují co nejdříve získat jistotu, že Bůh je pevnou skalou, k níž se lze upnout v jakékoliv emoční i jiné bouři.

Osmnáct. Podle úřadů už je dospělá. Ester to připadalo divné. Kromě toho, že už dva dny chodí s klukem, se nezměnilo vůbec nic. Jana, jediná starší sestra, je na škole, takže Ester je přes týden doma nejstarší ze zbylých pěti dětí. Děti, statek, vaření, zaměstnání. Jako by dospělá byla už dávno.

Každá změna životní role s sebou nese očekávání, někdy těšení se, ale také zátěž, a to i když je to změna dobrým směrem. Období změny je vlastně obdobím krize. Krize má v sobě obsaženo nebezpečí, ale také naději, že pokud krizí projdeme a ohlédneme se, budeme po čase schopni být za ni vděčni.

Karanténa - Miriam Pokorná, učitelka na 1. stupni základní školy v Praze

Zřejmě jako většina Čechů jsme situaci kolem koronaviru nebrali moc vážně a každou chvíli jsme sdíleli nějaký trefný podařený vtip od našich přátel. Nakažených ještě nebylo mnoho, když zavřeli školy. Pracuji ve škole (ETS) a jako každý učitel se naivně těším na každé prázdniny, že stihnu to, co jsem zatím odkládal. První, co mě napadlo, bylo: „No, tak budu muset pracovat z domova, alespoň nebudu muset ráno hodinu dojíždět.“ U druhé myšlenky už mě trochu zamrazilo: „No, jo, ale doma budou také děti! Kdo je bude učit? Kdo jim bude vařit? Kdo je bude nutit uklízet?“

Ne, neocitli jsme se přímo v karanténě! K dnešnímu datu jsme, Bohu díky, doma všichni zdrávi a ani nikdo z našeho bezprostředního okolí se nepere s tou divnou novou chorobou. Ale zavření tedy jsme! Manželka, já, tři děti. Jako všichni v našem okolí, jako téměř každý v této zemi. A podle všeho ještě dlouho zavření budeme… anebo že by nás vláda pro změnu vyslala do ulic, abychom se vzájemně promořili? Kdoví.

Zatímco jako rodiče pravděpodobně přistupujete k novému sňatku a nové rodině s velkou radostí a očekáváním, vaše děti či děti vašeho nového manžela nemusí být z nového vztahu vůbec nadšené. Pravděpodobně se budou cítit nejisté z nadcházejících změn a z toho, jak vše ovlivní vztahy, které s vámi, jako rodiči, měly doposud.

Rodina nevzniká instantně. To, že se dá skupina lidí dohromady a začnou žít v jednom bytě či domě, a začne se tomu říkat rodina, neznamená, že se všichni jako členové jedné rodiny cítí.

V kavárně začalo být živo. Jako vždycky po bohoslužbě. Karolína zamířila ke stolu. „Chceš koláč?“ zeptal se Radek na cestě pro kávu. Kývla. „Já chci taky,“ hlásil se Ládík, „pomůžu ti, tati“. Radek se na syna usmál. Tohle dítě je za odměnu, pomyslela si Karolína s vděčností. I za manžela, za Ládíka, za tu pohodu, kterou teď žije.

Buďme vděční Pánu Bohu za pubertu svých dětí. Je to totiž období, kdy díky nim a spolu s nimi můžeme prověřit své vlastní domácí Potěmkinovy vesnice.

V životě člověka, v rodině, sboru i státě, existuje období, o kterém se mluví okrajově a často nepravdivě nebo nereálně, protože je nelehké a často stresové. Tím se stává, že není tolik vidět krása a sláva moudré zralosti a statečnosti mnohých.

Seděli tam, v první lavici, na místech vyhrazených pro nejbližší pozůstalé. Babička umřela. Přišel se s ní rozloučit celý sbor. Za pultíkem vedle mnoha květin mluvil kazatel o jejím životě – jak měla pro každého farníka laskavé slovo a jak na všechny myslela. Popisoval ji jako zapálenou, velmi lidskou, laskavou stařenku, která pečuje o jednotlivce a má srdce na dlani.

Jakou roli ve vyrovnání se s traumatem hraje naše křesťanská víra?

Postraumatická pastorace

Omlouvala jsem se Bohu za to, že jsem se poprvé oddala muži, když mi ještě nebylo třináct, že jsem brala drogy, že jsem prodávala svoje tělo. I za to, že jsem byla několikrát na potratu. Byla jsem tak zděšená tím, co jsem udělala, že jsem nebyla schopná sejít schody… Jsem strašně, strašně hříšná. Bůh mě nemůže přijmout.*

Odpuštění je součástí poměrně složitého psychického procesu vyrovnávání se se zraněním a ublížením, a stojí dokonce až na samotném konci tohoto procesu. Pokud člověk není odpuštění schopen, něco se v tomto procesu pravděpodobně zadrhlo a proces přijetí a vyrovnání se s ublížením nemohl proběhnout až do samotného konce a vyústit v odpuštění. Abychom toto riziko snížili, potřebujeme lépe porozumět nejdůležitějším prvkům tohoto procesu.

V životě křesťana občas nastanou chvíle, kdy Bůh člověku zastoupí cestu a učiní něco naprosto nečekaného a velkolepého. Vstoupí nám do života a ráz naráz ho převrátí. Učiní zázrak a svým nezaměnitelným rukopisem se pod něj podepíše.

Kde hledat sílu k nápravě leckdy dlouhodobě pokažených vztahů?

Vyčlenili jsme náboženské slavnosti do sakrálních prostor, zatímco doma je to jiná písnička. Vánoce jsou toho důkazem.