Rozhovor s Janem Boštíkem

Máš neobyčejný životní příběh. Co tě první napadne, kdybys ho měl popsat několika slovy?

Nadpřirozený, ale ne automatická vstupenka do nebe.

V sedmnácti letech se ti změnil život. Co se stalo?

V té době jsem studoval SPŠ strojní v Hradci Králové. V srpnu 1988 jsem si skočil do řeky Orlice šipku. Na břehu bylo trochu vlhko po nočním dešti. Občas jsme skákali lomeňáky – člověk je hodně předkloněn, skoro zalomen. A mně na tom břehu uklouzla noha, už jsem nestačil dát ruce dopředu, hlava nebyla v úhlu, v jakém měla být, a čistě dopadem na hladinu z výšky asi jen tří metrů jsem si zlomil 5. a 6. obratel. Neskákal jsem do neznámé vody, nebyl jsem opilý, nebyla to žádná bláznivina.

Na jedné z přednášek jsi řekl, že ten den začal neposlušností...

To je pravda a s přibývajícím věkem to člověk vnímá ještě víc. Ano, byla to klasická, jednoduchá, pro někoho možná bezvýznamná neposlušnost. Neposlechl jsem rodiče, nejel jsem, kam mi řekli – měl jsem tam na prázdninách kamaráda a chtěl jsem si naplnit vlastní představu toho dne, takže jsme vzali motorku a jeli pryč.

A dopadlo to tak, že sis zlomil vaz.

Ano, zlomil jsem si krční páteř. Obratle se rozlámaly a přetrhly míchu. V okamžiku, kdy se poruší mícha, tělo ochrne. Cítil jsem to během zlomku vteřiny. Nemohl jsem ničím hýbat, ani hlavou, ani rukama, ani nohama. Zkoušel jsem to. Celé tělo začalo brnět, jako když si člověk v noci klasicky přeleží ruku, brní ho, nemůže ji rozhýbat. Akorát že tohle je permanentní stav. Připadá mu, že jeho tělo váží dvě tuny.

I teď cítíš to brnění?

Ano, velmi podobně. 24 hodin denně. Tak to je. Jsem kvadruplegik, s rukama jsem se ale časem naučil trochu fungovat, jsem za to vděčný. Ale co člověk dělal – vyskočit, obout se, zavázat si tkaničky u bot – to v jednom okamžiku přestalo a najednou nemůžeš vůbec nic. Dostal jsem se do nemocnice, pak po víc jak půl roce domů, kde mě táta musel nosit v náruči, protože jsme měli bariérový dům. Všechno bylo jinak. Pro mě byly dvě věci naprosto nové – první bylo to fyzické, to druhé bylo z pohledu dnešního duchovní. Z pohledu tehdejšího jsem to mohl vnímat jako duševní. Najednou jsem zjistil, že život smrtí nekončí že tam po smrti „něco“ a „někdo“ je.

Říkáš „po smrti“. Jak víš, že jsi umřel?

Stalo se mi to, co se označuje jako klinická smrt. Anglicky to ve zkratce NDE (near-death experience) vyzní daleko lépe – prožitek blízkosti smrti. Je tam nějaká forma úmrtí organizmu. Nicméně ať to byla velmi blízká zkušenost smrti, nebo úmrtí a návrat, je to jedno, protože to nezmění nic na tom, co jsem prožil. Protože jsem to prožít nechtěl a neplánoval jsem to. Když jsem umřel, viděl jsem Ježíše Krista jako zářivé světlo – neměl jsem žádné předpoklady pro tenhle druh zážitku, ani vzděláním, ani prostředím, ani jakoukoli zkušeností, o spiritismus jsem se nezajímal. Byl jsem nevěřící a vyrůstal jsem v komunistické zemi nevěřícím rodičům, nevěděl jsem, kdo je Ježíš Kristus.

Tohle je zajímavý moment. Dnešnímu teneegerovi, kterým jsi tehdy byl, možná přijde nepochopitelné, že ses do svých sedmnácti nesetkal se jménem Ježíš Kristus…

Do svých 17,5 let jsem se s tím jménem opravdu nesetkal. Vůbec. Církve v roce 1988 ještě nefungovaly veřejně činně, nikde mě žádná církev nepřepadla, nic mně ani mé rodině nenabízela. Sice jsem bydlel na vesnici, ale ani v širokém příbuzenstvu jsme neměli žádnou babičku, která by třeba jen 2–3x za rok chodila do kostela. Na vsi nebyla ani kaplička, zvonička, prostě nic. Doma se nikdy ani v příbuzenstvu nevyskytovala žádná náboženská kniha. Rodiče nebyli komunisti, maminka dokonce patřila do evangelické církve, ale čistě papírově, v životě se to doma neaplikovalo. Táta pracoval u vojáků. Nikdo nebyl založen nejen nábožensky, ale ani spirituálně. Byl to dobrý, příjemný materialistický život bez jakýchkoli duchovních rozměrů. O Vánocích si pamatuji, že se táta u štědrovečerní tabule pomodlil, ale vždycky tak nějak neurčitě a my jsme ani nevěděli, co to je. A když jsme se ho zeptali, co dělá, tak řekl, ať se neptáme na pitomosti. A pak jsem Ježíše viděl.

Co se stalo pod hladinou?

Klesal jsem dolů, tělo bylo bez vlády. Věděl jsem, že bude konec, protože se nadechnu a budu muset umřít a prožíval jsem v tu chvíli velký strach. Ne z toho, že umřu, ale že nevím, co bude, kam půjdu. To byl jediný pocit, který mě svíral. Moje duše se odpojila od mého těla, otočil jsem se za sebe a díval jsem se na dno té řeky, kde tekla voda, byly tam kameny a leželo tam moje tělo. Přitom ale já, jako Honza, jako se cítím teď, jsem stál nad tím svým tělem, díval jsem se na něj a nic se nezměnilo. Já jsem byl pořád já, akorát jsem opustil tělo – a neměl jsem žádné záchranářské pocity dostat se tam zpátky.

V tom stavu, v jakém jsi byl, ses mohl hýbat?

Mohl. Nemůžu definovat, jestli moje duchovní tělo vypadalo jako tělo, spíš jsem to definoval, jako že jsem to já. Pohybovat jsem se mohl, kam jsem chtěl. Nevěděl jsem, co se to stalo, tak jsem se vydal směrem, kterým to šlo – úzkým tmavým prostorem směrem dolů. Nic tam nebylo, nikdo tam nebyl. A pak jsem se dostal do nádherného místa, které jsem v tu chvíli nazýval jako „vrátil jsem se domů“, nevím proč, nikdy jsem tam nebyl a věděl jsem, že doma je u rodičů. Přesto když jsem se dostal do tohoto nádherného růžově prosvětleného prostoru, kde mi bylo báječně – nedá se to srovnat s žádnými pocity či emocemi, které jsem prožíval do té doby a vlastně doteď. Bylo mi tam až blaženě. Okamžitě by tam člověk zůstal. A najednou, aniž bych to chtěl, plánoval, aniž bych byl na to připravený jako když máš nasmlouvanou schůzku, tak jsem věděl, že je někdo za mnou. Otočil jsem se a za mnou stála postava zalitá obrovským světlem, až nad hlavou a pod nohy, v bílém oblečení.

Dalo se na ni dívat?

Dalo. Byla to lidská postava, měla vlasy, ale nemůžu říct, že bych viděl kontury obličeje a jsem za to rád, že jsem neviděl, jestli má zelené nebo rudě plamenné oči – je lepší nezapíchnout se do detailů, protože bychom se mohli dostat k záhadám, ne k Ježíši Kristu, a upnout se na nepodstatné. Ale po letech jsem četl nějakou knížku od jedné katolické řádové sestry, která byla autorkou obrázku Božího milosrdenství, kde je Ježíš v bílém a jde z něho světlo – a to jsem se až lekl, pozitivně, že to je skoro to samé.

Jak jsi věděl, že to je Ježíš?

Bylo to okamžitě, ihned. Nemusel jsem hádat, lovit v paměti, podíval jsem se na něj a okamžitě jsem věděl, ne že se jmenuje, ale že je Ježíš Kristus. To byl sám o sobě velký zázrak, ale ještě větší je, že jsem věděl, že to je Ježíš Kristus, ale nevěděl jsem, kdo to je Ježíš Kristus. To vím dneska. Vrátil mě do života, řekl mi, že ještě není můj čas. Do těla jsem se vrátil v okamžiku, kdy ho kamarád vytahoval z vody. Do kómatu jsem na krátký čas pak upadl až v nemocnici.

Hledal jsi odpověď na tu otázku, kdo je Ježíš Kristus, až ses vrátil do života?

Ano. Hodně věcí v mém životě se tímhle hledáním obrátilo, byť to rok a tři čtvrtě trvalo, protože v tom byl rok rekonvalescence. Mezitím jsem potkal nemálo lidí, kteří dělali do záhad a okultizmu a mluvili o Bohu. Jim jsem se snažil svěřit, protože jsem potřeboval zjistit, kdo to je, ten Ježíš Kristus, a jak se za ním vrátit. Ale oni to slyšet nechtěli. Za další půlrok jsem měl z jejich informací velkou hlavu, ale nic užitečného tam nebylo. Okultizmus a esoterika fungují tak, že si ďábel použije věci existující, jako je Bůh, duchovní svět – ale udělá z toho guláš. Byla to ztráta času. Jsem rád, že jsem si pak po letech v Bibli přečetl, že s tím nemáme a nemusíme mít nic společného.

Měl jsem partu, ani tam jsem neřekl, co se mi stalo. Dneska vím, že jsem měl prožitek blízkosti smrti, ale tehdy jsem to nevěděl. Potkal jsem ale dívku od baptistů, která mi psala dopisy, tam jsem se poprvé dozvěděl, že sbor nemusí být jen pěvecký. V té době jsem prožíval intenzivní „tah z druhé strany“, jako by ďábel chtěl, abych zapomněl na to, co jsem prožil – prožíval jsem toho tolik, že se mu to pod vlivem událostí skoro povedlo. Hlavně mi nikdo neporadil, kdo to je, ten Ježíš Kristus, a jak se dostanu zpátky. To už bylo krátce po revoluci, a ani ti Mormoni mě na ulici nepřepadli. Ale tahle dívka mluvila o Ježíši a pozvala mě do církve. A mě to velmi oslovilo. Znovu se mi vybavilo, jak byl Ježíš milý, laskavý a živý. Vnímal jsem, že tohle by mohl být ten most. Tak jsem tam jel.

Jaký byl tvůj první dojem z křesťanského prostředí?

Byl to baptistický sbor ve Vysokém Mýtě, mládež vedl Marek Čáp. Byl to úplně první člověk, kterému jsem popsal celý ten příběh (kromě jednoho záhadologa, který vydedukoval, že Ježíš je kosmonaut). A Marek Čáp byl první člověk, který mi řekl, že všechno z toho, co jsem prožil, odpovídá něčemu z toho, co je popsáno v knize, která se jmenuje Bible. Byl to první člověk, kterému jsem mohl důvěřovat. Dal mi Nový zákon a zaškrtal mi tam verše, které odpovídaly tomu, co jsem zažil – že Ježíš Kristus je světlo světa, že Bůh přebývá v nepřístupném světle, takže nikdo z lidí nemůže Boha vidět a další. Četl jsem to, ničemu jsem nerozuměl, ale odpovídalo to tomu, co jsem prožil.

Jak jsi došel až k tomu, že ses sám stal křesťanem?

Měl jsem po tátovi nastavené vojenské myšlení. Už jsem byl na vozíku, měl jsem kolem sebe partu lidí, nehledal jsem Ježíše Krista, protože by mi něco chybělo, ale proto, že jsem ho chtěl znovu vidět. A Marek mi řekl, že je modlitba, kterou se můžeš pomodlit, pak budeš křesťan, pak budeš číst Písmo, necháš se pokřtít a budeš chodit do církve. A mně se to hrozně líbilo, byly to pokyny, postup, cíl byl jasný. Jsem typ, kterému to absolutně vyhovuje, Marek se tehdy přesně trefil. Řekl mi, že nebe je zvláštně otevřená a uzavřená záležitost. Každý je pozván, ale musí přinést vstupenku. Byla tam podmínka. Člověk se musel rozhodnout, pozvat Pána Boha do svého života, změnit se. Tak jsem to udělal. Stačilo mi, že takhle to je a tak to bude nejlepší. Po všech těch nesmyslech záhadologů mi tohle dávalo logiku, mělo to rozum.

Takže teď se s Ježíšem setkáváš denně. (úsměv)

Od té doby jsem ho neviděl. (úsměv) Už o něm jen čtu, modlím se k němu, Písmo říká, že je se mnou, takže teď už je to o víře. Celý ten prožitek klinické smrti na začátku byl nadpřirozený, záhadný, ale ve mně to vyprovokovalo touhu ho poznat a podmínku se rozhodnout. Hledání a zodpovědnost, jako máš zodpovědnost ke všemu ostatnímu. Protože samotný prožitek klinické smrti nebyl vstupenkou do nebe. Takových prožitků mají okultisté a esoterici mraky.

O své zkušenosti mluvíš na přednáškách, napsal jsi knížku Můj příběh. Je jediná?

Zatím ano, čeká mě přepracování. Dělal jsem na ní s manželkou. Na začátku měl text 50 stránek a manželce se to nelíbilo. Říkala, že by to zkrátila na dvoustránkový traktát. Nakonec z toho společným úsudkem vznikla kniha, která má dnes cca 160 stran. Od začátku to bylo psané jako povzbuzení víry pro věřící i pro lidi na okraji nebo vzdálené od Pána Boha, protože jsme si uvědomovali, že vteřinu po smrti už je pozdě. Aby se vrátili, dokud je čas. Nedávno vznikla knížka a film Nebe skutečně existuje o chlapečkovi v Americe, to je taky na povzbuzení víry.

Mluvíš o manželce, máš dceru. Jak ses se svou ženou seznámil?

Ve sboru, kam jsem chodil, byly kurzy manželství. Pro mě to bylo jako zjevení, jak je to krásné a že to funguje jinak než ve světě. Začal jsem se modlit za svoji budoucí manželku, nechtěl jsem chodit jen tak se někým. Už jsem byl asi šest let na vozíku, hrál jsem ragby – honí se balon tam a zpátky, padá se při tom z vozíku a tak. Krásný sport. Mně v té době zarostl nehet u palce, a protože jsme měli odjíždět někam na turnaj, tak jsem potřeboval, aby mi to rychle ošetřili, abych mohl jet. Doktorovi se to ale nelíbilo a nechal si mě v nemocnici. Říkal jsem si: „To není možný! Já chci jet pryč!“ Primář mi řekl: „Nezájem, chlapče, padejte nahoru. Tam budete.“ Zůstal jsem tam čtyři dny. Musel jsem si tam na ni počkat. Pracovala tam jako zdravotní sestra. Potkali jsme se a po těch čtyřech dnech jsem zjistil, že se mi už domů nechce. Začali jsme se přátelit, modlit se za Boží vůli a po roce a půl jsem se vzali. Patřila do Jednoty bratrské v Potštejně.

Jak dlouho jste spolu byli?

Jednadvacet a půl roku, než mi loni jako nekuřačka zemřela na agresivní formu rakovinu plic. Velmi rychle, asi po půl roce od nálezu. S Kristýnkou, které je teď devět a půl let, jsme zůstali sami. Je to smutné, kruté, zatím stran nebes bez odpovědi. Ta ztráta Ivetky nemá logicky zdůvodněné vysvětlení. Všechno se změnilo, protože potřebuji asistenci pro sebe, pro domácnost, pro Kristýnku. Už jsme vystřídali třetího člověka, který u nás bydlí, říká se tomu forma „live-in“, člověk v té domácnosti žije a stará se o ni, dostává plat.

Je to přibližně rok a půl. Pro dítě je rok dlouhá doba. Nepřemýšlel jsi o novém vztahu?

Ano, je to rok a půl, a na odchod manželky jsme se společně s ní připravovali celých těch pět měsíců její nemoci. Lékařsky to bylo jasné dané – na tento typ rakoviny nebyla léčba. Nikdo z nás nechtěl, aby odešla, ani ona, ale odcházela smířená. Jak s tou situací, tak s Pánem Bohem. Ani já už neříkám, že nám ji vzal. Ale dopustil to. Manželčina poslední slova v nemocnici (nemocnice ve Svitavách se o manželku starala velmi krásně, děkuji jim), byla: „Honzíčku, ty jsi tady, to je dobře, teď už nám zbývá jen chválit Boha.“ Byla s Bohem do posledních slov… I teď při této vzpomínce pláču, byla anděl.

Pomáhá ti, že víš, že je teď tam, kam ty ses chtěl vrátit?

Ano. Ale to mi smutek neodbourá. Ani ty emoce, ztrátu. A hlavně dcera zůstala bez maminky. Chtěl bych odpověď, ale nemám. Ivetka tehdy říkala, že souhlasí s tím, abych se znovu oženil. Ano, nechci být sám. Ten vztah, který má člověk s najatými asistenty, je vztah za mzdu. Nemůže nahradit alternativu spokojené rodiny. S dcerkou jsme o tom mluvili, modlíme se za novou maminku a novou manželku společně. Ten rodinný ženský element tam chybí. Ale vůbec to není jednoduché. Je mi 48 let, mám devítiletou dceru, jsem na vozíku a ještě ke všemu chci věřící ženu. Jsem trochu stydlivý, i když to tak nevypadá, a vůbec nevím, jak se s někým přirozeně seznámit. Prosím Boha Otce o zázrak.

Udělal jsi nějaký praktický krok k tomu, abyste ji našli?

Udělal jsem si profil na křesťanské seznamce Noemi, vím, co nechci, chceme se držet toho, co je Boží. Zatím jsem žádnou odpověď nedostal, ale to je asi z pozice seznamky. Seznamka je tržiště, kde jsi vystaven a někdo tě vidí na vozíku a ještě s dcerkou, takže normální reakce je: „Ou, do toho bych nešla.“ S manželkou jsme se seznámili ve zcela přirozené situaci, kde se ti dva do sebe zamilují a vše ostatní se pak k tomu přidává. Nejsem si jist, jestli to na seznamce může takhle fungovat.

Jezdíš na nějaké akce?

Výjimečně, třeba na UNITED. Přednášky dělám na pozvání církví, jak plánují přednášky a evangelizační akce. Někdy se nashromáždí a pak je třeba pauza.

Máš ohledně přednášek nějakou dojezdovou vzdálenost?

Nikoli, dojedu kamkoli. Jednou jsme byli svědčit i v Chorvatsku u Dohnalových. Tam to dokonce bylo postaveno na malé lži – Jirka mě představil, že jsem „málenkyj biskup“. Nebyl jsem nic, jen laický služebník, ale katolík v Chorvatsku by laika na pódiu nebo v kostele nepřežil. Takže takhle přišel plný kostel. Celou knížku jsem přeložil i do polštiny.

Máš nějakou zpětnou vazbu z přednášek o tom, že by skrze ně někdo uvěřil?

Za těch let – ano. Svědectví je hodně, v řádu desítek. Že lidi začali hledat Boha, že se k Němu vrátili, nebo že se přímo obrátili. U některých jsem měl povolení je zveřejnit, u některých ne. Zajímavé je třeba svědectví člověka, který dnes chodí do církve – je to traktorista a obrátil se při orání na poli, když v traktoře poslouchal CD s mým svědectvím. Ozval se s tím, že mu to dává smysl a že mu vždycky babička říkala, že se jednou k Pánu Bohu vrátí. Celá ta moje služba svědectvím o klinické smrti je mířena na to, aby se lidi vrátili, dokud je čas.

Z hovoru s tebou, jakkoli je téma vážné, je ihned patrný tvůj smysl pro humor. Vnímáš ho jako dar, který ti pomáhá, nebo je to spíš dar pro druhé?

První, co mě napadá, je verš, který říká, že mnohomluvnost nezůstane bez přestoupení. To je verš, který mě pronásleduje celý život od obrácení. I radostný humor musí člověk kontrolovat a hlídat, protože pak může někomu, kdo na to není nastavený, ublížit. Radostný a humorný jsem asi díky rodičům, protože doma bylo veselo. Někdy si taky myslím, že bych se měl živit slovem. Mám rád veselost, i když mě za ten poslední rok opadla. Víc vážím slova a některé reakce, už tomu dávám břehy.

Co ti dělá největší radost?

Učím se tomu, aby to byla péče o moji dceru. V tom jsem se úplně přeskupil. Měl jsem několik koníčků – rybaření, modelaření, fotbal, jízda autem, cestování… to jsem hodně omezil a snažím se, aby mou největší radostí bylo být táta. Protože to nenahradí ani ti asistenti, co jsou doma s námi.