rozhovor s Tomášem Zakouřilem, juniorským vicemistrem světa v orientačním behu

Můžete se krátce představit? Odkud jste, co děláte…

Pocházím z Turnova, teď tam i žiju, i když jsem dlouho studoval – stavební fakultu ČVUT a později fakultu tělesné výchovy a sportu – a potom i bydlel v Praze. V průběhu prvního studia jsem se stal křesťanem. Pak jsem nastoupil civilní službu ve sboru v Dejvicích, kde jsem vedl mládež. Po civilní službě jsem začal pracovat jako učitel na gastronomické škole s tím, že jsem měl částečný úvazek jako vedoucí mládeže ve sboru. Teď jsem ředitelem střediska volného času Žlutá ponorka v Turnově.

Jak jste uvěřil?

Od malička jsem vyrůstal v prostředí výhradně soutěžním a srovnávacím, co se týká výkonů. A jednou jsem byl pozván na zážitkový kemp. Tam jsem se poprvé setkal s lidmi, kteří byli tak jako já hodně „zažraní“ do sportu, ale měli nějaký jiný základ. Poprvé jsem se tam otevřeně bavil o křesťanství, do té doby jsem se párkrát na Štědrý den vyskytl na půlnoční, to bylo vše.

To rozhodnutí přišlo takto znenadání? Na základě jediného impulzu?

Už dřív jsem hledal, tušil jsem, že život musí být o něčem víc, než o výkonech. Pán Bůh mě zavolal na ten kemp v té době, kdy už to ve mně, navzdory veleúspěšné kariéře, zrálo – nemohl jsem říct, že bych byl se svým životem spokojen. Mezi sportovci se tomu říká krize motivace.

Co se pak u vás ve sportu změnilo?

Když jsem vydal život Ježíši, objevil jsem svobodu, kterou jsem do té doby neznal. Projeví se to tím, že člověk jde s daleko větším pokojem do sebenáročnějších situací. Na mistrovství světa se trénuje dva roky a tlak na sportovce je pak obrovský. A já jsem měl najednou ohromnou svobodu v tom, že nemusím. Že mě Pán Bůh nebude mít radši kvůli mým medailím. Zjistil jsem, že jsem to já, a ne moje medaile, co Ho zajímá.

Máte sport v genech?

Vyrůstal jsem v rodině, která se věnovala a pořád věnuje orientačnímu běhu. Můj táta byl v osmdesátých letech reprezentační trenér, takže jsme se tomu s bratrem věnovali, závodili jsme a postupně jsme se dostali do juniorských a dospělých reprezentací. U vrcholového sportu jsem vydržel nejdéle, takže jsem absolvoval i několik světových pohárů a mistrovství světa.

Váš největší sportovní úspěch?

Stříbro z juniorského mistrovství světa a bronz ze štafet dospělých.

Jste trenérem na Multikempu. Všichni trenéři tady mají takto vysokou kvalifikaci?

Ne na všech sportech, ale někteří ano. Na floorbal máme Veroniku, která letos s Třincem získala mistrovský titul v extralize, nebo Otu na softball – ten byl v osmdesátých letech nejlepší pálkař extraligy baseballu. Tým je složen vyloženě z křesťanů. Na přelomu tisíciletí jsme těch kurzů dělali opravdu hodně a Atleti se dostali do povědomí křesťanů. V roce 2001 jsme začali dělat jiný typ kurzů – k zahájení multisportovních kempů nás inspirovala Norská sportovní misie, s nimi jsme se potkal na mistrovství světa v Norsku. Mluvím švédsky, ta je norštině velmi podobná, takže jsem mezi nimi našel několik velmi dobrých kamarádů. Pozvali nás a my se stali účastníky kempu, který měl dva tisíce lidí. Byli tam špičkoví trenéři z reprezentací, zároveň křesťané. Byl to pro nás obrovský duchovní impulz.

Jak jste se dali dohromady?

Spojili nás Atleti v akci – hned po revoluci tu začali působit jako křesťanská misijní organizace mezi sportovci. Díky Davidu Novákovi, který přišel s outdoorovým zaměřením kempů, se začal tento typ služby dostávat do povědomí mezi mládežemi. David je prvním z Čechů, kteří patřili a dodnes patří k této organizaci. Atleti v akci přišli z Ameriky, po revoluci měli snahu zakládat buňky v dalších zemích a založili ji i tady. David s nimi začal spolupracovat jako první, ale jako hlavní hybná síla tomu dal právě toto zaměření. Tedy nikoli pouze na několik vyvolených osob, vrcholných sportovců nebo týmů, ale na normální mládež, která je natolik „akční“, že absolvuje out-doorové kempy – tehdy se jim říkalo „kempy přežití“. Bylo nás pár, třeba už zmíněný Ota nebo Pavel Trefný (medailista z mistrovství ČR na divoké vodě), kteří jsme absolvovali první kemp jako účastníci a pak se rovnou stali instruktory. Do týmu jsme se zařadili rovnou, jako vrcholoví sportovci jsme měli oproti ostatním instruktorům náskok.

Co si lze konkrétněji představit pod pojmem „kemp přežití“?

Těžko se to vysvětluje, jsou to prostě zážitkové hry. Každá je jiná, mají obrovský přesah pro život – mohou člověka ohromně někam posunout. Principem hry je, že člověk vystoupí ze své konformní zóny. Část toho je dramatizace – hra je zasazena do motivace (třeba záchrana asijské princezny Šin-šo), takže jsme i tak trochu herci, máme kostýmy. A účastníky stavíme před modelová rozhodnutí, která jsou těžká i v reálném životě – takže já, když jsem se takhle rozhodl, budu muset opravdu přespat v lese. A najednou sám sebe poznávám jinak, než když u kafe povídám o tom, jaký jsem křesťan.

Jak bonus to má pro víru?

Věřící instruktoři pak s účastníky reflektují, jak danou hru prožívali – z většiny her se dělá takováto zpětná vazba. A my to pak děláme i zpětnou vazbu na to, co se odehrává v osobním životě. Diskutujeme s účastníky jako rovný s rovným, získáváme vzájemně důvěru. Z toho pak vychází, jak to funguje obecně, jak to funguje u nás – křesťanů, a když se podíváme do Bible, jak to fungovalo před mnoha staletími. Ukazujeme, že křesťanství není jen příběh (hra), ale že Kristus přináší osvobození do osobního života, tady a teď.

To musí být velmi náročné na přípravu. Jak dlouho se takový kurz připravuje?

Je to náročné. Nevím, kolik příprav mají instruktoři dnes. Já jsem zážitkový kemp s Atlety dělal naposledy před zhruba osmi lety a tehdy jsme byli velcí improvizátoři (úsměv).

Multikemp už je ale o něčem trochu jiném než o přežití…

Když se Atleti v akci stali populární, trochu se ty aktivity rozvětvily. Zatímco „americký proud“ se stále zaměřoval na vrcholové sportovce, tak my – sami vrcholoví sportovci – jsme chtěli sloužit víc a věnovat se mladým lidem. Osobnosti ve vrcholovém sportu, které mají náplň činnosti přesně danou, je to tvrdý program, soustředění… a je velmi těžké se v takových podmínkách snažit o to, aby někdo uvěřil. Můžeme se s nimi bavit o víře, modlit se, ale o moc víc dělat nejde. A my jsme se chtěli věnovat mladým, budovat vztahy a komunitu kolem outdoorového sportu a zážitkových her. Převzali jsme ten princip z prázdninové školy Letnice, která v 70. letech tento typ kurzu založila. A po revoluci s tím začal právě David. Přidávali jsme se k němu a postupně vytvořili komunitu instruktorů, kteří dělali zážitkové kurzy pro přihlášené, třeba lidi z mládeží CB, ale i jiných církví nebo komunit. Konkrétně v orientačním běhu jsme měli křesťanskou skupinku, kde jsem byl jako reprezentant ČR jedním z vůdčích, ale bylo tam pár dalších lidí vrcholové úrovně tohoto krásného sportu. Scházeli jsme se k modlitbám.

Jako organizátor tedy předáváte to, co jste kdysi přijal jako účastník?

Děje se to a jsem za to vděčný. Ať už za to, že někdo vydá svůj život Bohu přímo během kempu – instruktoři vedou skupinky, ve kterých se velmi často mluví o osobních tématech a je na zralosti vedoucího skupiny, kam až dojdou. Diskuzní skupinky jsou zároveň skupinami sportovními. Sám jsem zažil modlitbu s účastnicí, která chtěla vydat život Kristu. Ale často to bývá tak, že je to jen jeden z mnoha kamínků mozaiky, kdy poslední dílek, který do mozaiky zapadne, už není v našich rukou.

Ano, to je výsada, být u toho posledního dílku…

...a slíznout tu smetanu (smích). To ano. Vždycky je to povzbudivé, ale stane se to jednou za čas. Stává se nám, že se sem na Multikemp lidi vrací – a přijedou s tím, že tu byli už loni, ale ještě nebyli věřící. Není to naše zásluha, jsou další lidé, se kterými jsou v kontaktu, kamarádi.

Když nadšení účastníci přivezou na další kurz své kamarády, působí ten pobyt tady jako misie? Nemáte přetlak zájemců?

To Bohužel tak docela ne. Jezdí nám většinou účastníci minulých kempů, noví hlavně pokud je sem někdo přivede, když tady někoho znají. Nabídka aktivit pro mladé křesťany je dnes opravdu široká, mají kam jezdit. Atleti v akci jsou specifičtí, instruktoři jsou sportovní osobnosti, které mají něco za sebou a naše kempy stále jsou fyzicky náročné. I když třeba zrovna na Multikempu je i dost volna, máme tu stále 2 pořádné tréninky denně.

Nepůsobí právě síla těchto osobností jako odrazovací element pro ty, kdo by třeba chtěli jet, ale bojí se vysoké laťky, nebo prostě toho, že se se svou sportovní úrovní ztrapní?

Že se jedná o ryze sportovní kemp je určitá nevýhoda, lidé, kteří pravidelně nesportují, si říkají „Co bych tam dělal?“ Jenže vysvětlit lidem, že jsou takové obavy zbytečné, dost dobře nejde. Nejlepší je prostě se přihlásit nebo se zeptat někoho, kdo tu byl a kdo mu řekne, že to bylo v pohodě. Na druhou stranu sem jezdí lidé s tím, že se ten sport opravdu chtějí naučit a opravdu se zlepšují, ze dne na den. To je pro každého trenéra radostné vidět – ten posun, nejen v oblasti duchovní, ale i sportovní.

Co Vám dělá větší radost? Člověk, který se tady poprvé modlí, nebo kterého nadchne sport?

To, co člověku déle vydrží – to druhé velký dopad na věčnost nemá, ale také to potěší. (úsměv)

Kontaktují vás účastníci i po akci, když v nich některé rozhovory doznívají?

Velmi často. Píšeme si na facebooku. Někdy se ještě dělají after party v Praze, schází se dvacet, třicet lidí, kdo to nemají daleko.

Sport – víra. Vidíte v tom nějaké propojení?

Rozhodně. Už apoštol Pavel říká, že stojíme v duchovním boji. Jsme vojáci a vojáci musí být trénovaní. Být ochotní se sebepatřít. Sport trénuje vůli, kterou křesťan potřebuje proto, aby bojoval s hříchem. Když se setkáme s křesťany, kteří jsou zároveň i sportovci, tak jsme na úplně jiné rovině sdílení než s těmi, kterých se sport nedotýká. Máme si co říct. Mezi sportem a životem víry jsou paralely.

Po mém prvním kempu jsem se jako „sympatizant křesťanství“ rozhodl, že si přečtu celou Bibli a zjistím v tom původním zdroji, jak to s vírou opravdu je. Podle toho, jestli se uznám, že je tam pravda, nebo ne, se zařídím. A pak jsem zjistil, že to takto jednoduché nebude (smích).

Při orienťáku také běžím a mám v ruce mapu a ta mapa neukazuje všechno, co pak v lese vidím – já se na základě neúplných informací rozhoduji, jestli půjdu doprava, nebo doleva, prostě vsadím na tuhle cestu, nebo na nějakou jinou. A pak věřím, že dojdu ke kontrole, kam dojít mám. Nemůžu zůstat dlouho na křižovatce, dlouho přešlapovat na místě. To je jedna z věcí, kterou nás v reprezentaci učili – musím se rozhodnout pro jednu cestu a tou jít. A snažit se jít, i kdyby se mi zrovna v tu chvíli nezdála nebo si nebyl jistý. Protože v dalším úseku může být lepší. Život je o klíčových rozhodnutích.

Z Bible jsem tehdy přečetl jen něco málo a to mi celkem smysl dávalo. U křesťanů, které jsem blíž poznal, jsem viděl, že mají něco, co já nemám. Po nějaké době, jsem pochopil, že se stojím na křižovatce a je zbytečné marnit čas. Buď má křesťanství pravdu, tak se musím rozhodnout a vykročit, ať to bude stát cokoliv. A pokud ne, tak to musím všecko zahodit, říct, že je to výmysl a jít od toho. Dnes je to už víc než dvacet let, co jsem se rozhodl, vykročil za Kristem a nikdy toho nelitoval.

Ještě závodíte? Orientační běh se dělá celoživotně. Ale už soutěžím jen na republikové úrovni ve veteránské kategorii. Stejně jako moje žena a orientační běh dělá teď už závodně i můj nejstarší kluk. Moje žena se poté, co uvěřila, stala instruktorkou a tam jsme se poznali.

Na závěr: Jak byste na kemp pozval nové lidi?

Nebojte se vykročit do sportu, i když si nepřipadáte jako sportovci. Protože sport je pro každého. Nikdy tady nikoho za nic neodsuzujeme, ať už se to týká sportovních věcí, věcí osobních, natož pak věcí víry. I kdyby si prošli různými problémy. Protože všichni jsme jeden tým a snažíme se společně hledět k tomu našemu skutečnému trenérovi, který