Seděli tam, v první lavici, na místech vyhrazených pro nejbližší pozůstalé. Babička umřela. Přišel se s ní rozloučit celý sbor. Za pultíkem vedle mnoha květin mluvil kazatel o jejím životě – jak měla pro každého farníka laskavé slovo a jak na všechny myslela. Popisoval ji jako zapálenou, velmi lidskou, laskavou stařenku, která pečuje o jednotlivce a má srdce na dlani.

V Anně se mísily pocity. Byla to její máma, měla ji ráda, ale tohle pravda nebyla. Možná pro ty, kdo ji moc neznali a komu k tomuto názoru stačila mámina zdvořilost navenek. Cítila, jak se její dcera vedle ní ošila. Taky to vnímá – ten rozpor, napadlo ji. Taky jí hlavou běží ty nedělní obědy, při kterých babička zkritizovala celou bohoslužbu, od varhanice po posledního bratra. Anna neví, proč to bývalo takhle. Ale dodnes má problém vyslovit v krédu ono „věřím v svatých obcování…“. Společenství svatých… Opravdu věřím? Kde je? V církvi? V rodině?

U nich doma byla víra povinná. Babička byla vlivem CB výchovy velmi ortodoxní, děda byl evangelík ovlivněný Církví bratrskou. O církvi se doma hodně mluvilo, do kostela se nechodilo jen tak v něčem, smát se v kostele bylo zapovězeno, ale faráři se klidně zkritizovali. Každý večer se děti po vzoru Karafiátových broučků pomodlily: „V podvečer tvá čeládka…“ Táta se s nimi modlil na začátku každého školního roku a o Vánocích. Když přišlo dospívání, rodiče měli vždycky pravdu, o které se nikdy nediskutovalo. Cti otce svého a matku svou. Tečka. Duchovní výchova podléhala malému venkovskému sboru, kde žádná pořádná mládež nebyla. Jen v dospívání se objevily záchvěvy touhy po rozhodování o vlastní cestě. Anna si dobře pamatuje, jaký průšvih tehdy byl, když chtěl mít brácha Jakub delší vlasy nebo když chtěl jít na svůj maturitní ples.

Ale pamatuje si i to, jak táta diskutoval s tetou o Bohu, když to tehdy na Maninách vřelo a mluvilo se o tom ve sboru. Poslouchal o duchovních zážitcích a Anna viděla, že víru bere vážně. Teta byla z jiného těsta. Díky Bohu za ni. Hodně toho zažila, přemýšlela, celý život věci přehodnocovala. Nikdy nebyla ten, kdo má vždycky pravdu a přes to nejede vlak. Sálal z ní zvláštní druh pokory. Nikdy nebyla zlá. Ani ve stáří.

Teď tu Anna sedí v lavici vedle Jakubovy rodiny. Škoda, že s nimi nebyli jako rodina zajedno. Celé roky to drhlo. Teprve děti, když už byly dospělé a byly schopné si ty věci vyříkat, zjistily proč – že babička před Jakubovými potomky vždycky vychvalovala ty svoje a před Anninými ty Jakubovy. Nikdy nikoho nepochválila do očí. Všichni tak žili v tom, že nejsou dost dobří a ti druzí jsou ti lepší. Teprve teď se vztahy s příbuznými začínají rovnat.

S rodiči to vyříkat nešlo...

-----

„Tak nevím – můžeme sem vůbec ještě někdy přijet?“ Anna stála ve dveřích rodné chalupy, když jí tahle otázka vyšla z úst, její muž už vydýchával prožitou scénu v autě. A ovzduší hrozilo dalším výbuchem. Přitom to měla být obyčejná návštěva. Jenže vstoupili na minové pole – otevřeli téma politiky a v otázce odsunu ruských vojsk Anna názorově stála na straně manžela, proti vlastním rodičům. Měli být opatrnější a zůstat v konverzaci u pěstování rajčat, tam by výbuch nehrozil, peskovala se v duchu. Proč se nemůžou normálně bavit? O dětech, o názorech na život, o vztazích? O víře? Co udělali špatně? Jo, Anna se „špatně vdala“ a má své názory. Zklamala rodičovská očekávání. Je to obojí už skoro třicet let, ale to se neodpouští.

Vlastně teprve se založením vlastních rodin viděli – ona i Jakub – že v jejich vztahu s rodiči bylo něco špatně. Zcela jasné to začalo být, když babička onemocněla. Diagnostikovali jí rakovinu. Annu to paradoxně uklidnilo. Na babičce bylo totiž už dlouho vidět, že je na tom zle, ale nevědělo se proč. Konečně to někdo pojmenoval a dostala se do rukou lékařů. Jako by tu časovanou bombu konečně měli pod kontrolou pyrotechnici.

Anna začala s manželem k rodičům jezdit častěji. Babička s dědou potřebovali pomoct, ale nikdy by to nepřiznali. Možná nechtěli obtěžovat, možná v tom byla pýcha, kdo ví. Babička byla nezdravě úzkostný introvert, měla nervy ze všeho, ale už se od ní nedozví nikdy nic. Děda se vždycky hned zkraje jakékoli komunikace, do které se mu nechtělo, urazil. Bylo to náročné. Nic, co Anna s manželem udělali, nebylo dobře. Bolelo to. Třeba když vyžehlila kupu prádla a babička, která přestávala být pohyblivá a do místnosti se sotva dobelhala, neřekla „To je fajn, že ses mi postarala o prádlo, děkuju“, ale „Kdo to prostěradlo takhle pitomě složil?“ Nebo děda se svým postojem „to zvládnu sám“ – ty špinavé kalhoty prostě vyprat nechce. Jednou rozhodl, že je nutné splachovat vodou z potoka, kterou bude sám domů nosit v kýblech – až jednou do kýblu spadl a potloukl se. Nedá si říct. Člověk se může jen modlit, aby si neublížil. A kalhoty sebrat a pevně říct: „Vyperu ti je, tati, a nebudeme se o tom hádat.“ Nakonec jakkoli je to těžké, tohle jsou jen prkotiny. Co je opravdu vážné, to je to, co žije Jakub. Tam uvnitř, kam nikoho nepustí. Jen občas Annu…

------

Seděla v křesle, telefon ještě pořád v ruce. Upozornění, že hovor byl ukončen, zmizelo už dávno, ale Anna se uvnitř pořád ještě celá třásla. Pro ni ten hovor pořád ještě neskončil. Věděla, že ho bude slyšet pořád dokola až do noci. Nebude moct spát. Jakub je na dně a Anna neví, jak mu pomoct. I když to tehdy v chalupě u rodičů mezi dveřmi vypadalo, že ji s celou její rodinou rodiče nadobro odepsali, už tam cítila ještě něco – bolelo ji srdce pro bráchu. Je to trpělivý, zlatý člověk. Jezdil k rodičům často, i když tam vždycky dostal sodu. Ať se snažil, jak chtěl, nebyl na tom líp než Anna. Podle rodičů si taky „špatně vybral“. Problém je, že je ještě větší introvert než ona, a to už je co říct. Nese si v sobě navíc i těžký pocit viny, že odešel za svou manželkou a rodiče v domě nechal samotné. Celý život se se svojí ženou snažili tuhle „vinu“ odčinit.

Má o něj strach. Má strach, že neunese ten tátův despotismus, že se v něm jednoho dne něco zlomí a odskáče to na zdraví. Protože on se z toho nevymluví, nevykřičí, nevypláče. V něm to zůstává. Tati, proč mu to děláš?

Odpustit. Jasně, bez ohledu na to, jestli tobě druhý odpustí, nebo ne, ve svém vlastním zájmu odpusť, protože jinak zahořkneš a valíš to před sebou jako balvan. Odpuštění uvnitř člověka chrání. Sedmasedmdesátkrát. Stačí to? V Anně znovu rezonují ta slova: „obcování svatých…“ Od vlastního táty si vždycky musí dát odstup, aby pozapomněla, vypustila páru, vychladla a mohla si zase říct: Tak znovu, po milion páté. Odpouští, protože nemůže jinak. Má ho ráda, ale potřebuje čas, aby zase získala ztracený nadhled. Vstřebat ty návaly negativních emocí, se kterými se vypořádává pomalu. Připustit, že za tu zlobu už možná není zodpovědný táta, ale biologické změny na jeho mozku. Přijmout, že ani ona a Jakub nemládnou a že na tom možná budou jednou stejně jako jejich rodiče. Pochopit je. Vytrvat.

Protože staré lidi předělat nejde. Anna v tom měla jasno. O koho jde, je její generace. O ty, kteří ještě jsou schopni přijmout změnu a uznat právo druhých na jejich vlastní názor bez toho, že by tím utrpěl vztah. Jednou tam také dojdou – do stáří, do doby, kdy si budou muset přiznat, že už nemají ty schopnosti, na kterých celý život stavěli a na které byli tak pyšní. Že potřebují pomoc. O to jde – dokud to je ještě možné, naučit se přijímat druhé i s jejich chybami. Protože nakonec není jisté ani to, jestli to opravdu chyby jsou. A protože nikdo není bez chyby a jednou možná bude i ona odkázána na to, aby někdo i s jejími chybami den za dnem přijímal ji. Myslela na svoje vlastní děti – aby k ní jednou necítili totéž, s čím teď sama bojuje ve vztahu ke svým rodičům. Nikdy nechce být taková.

---

Byly to zvláštní Vánoce. K rodičům jeli s vědomím, že se postup máminy choroby výrazně zrychlil. Anna si říkala, že by měli celé ty svátky směrovat k evangeliu. A třeba najít starou desku s vánočními písněmi. Přišlo jí, že se pohybuje v úplně jiném čase. Byly to Vánoce bez komerce. Myšlenky byly jinde, nemělo smysl řešit dárky, stromeček… Nakonec byla ráda, že se sestřenice modlila Otčenáš. Sama toho nebyla schopná. Seděla u mámy, když umírala, a držela ji za ruku. Ani jedna nebyla schopná mluvit. Ale tohle gesto jako by všechno řeklo za ně.

….

Anně se znovu myšlenky zatoulaly k rozloučení ve sboru. Je dobře, že se do domu k dědovi nastěhují mladí, že tam nebude sám. Bylo vidět, že i lidem ze sboru tahle informace udělala radost. Hodně z nich na něj myslí. Anna taky. Ví, že ani ona za sebou dveře nikdy nezabouchne. Ale když to dokáže, nebude to z jejích sil.

---

Můj nebeský Otče,

Ty jsi dokonalý otec. Nikdo není jako Ty. Nemůže být. Prosím, nauč mě přijít za Tebou, když už nemůžu, a odpočinout si u Tebe. Pomoz mi ctít otce mého, i ve chvílích, kdy je zlý. Nauč mě vysypat to všechno pod křížem a nechat to tam. Když se mi podlomí nohy, pomoz mi zase vstát a netáhnout s sebou to, pod čím padám. Dopřej mi pocítit tu úlevu. Dej mi dar odpustit a zapomenout každou křivdu. Odpustit každé „děkuji“, které nikdy nezaznělo. Čerpat Tvoji lásku, když nemám z čeho čerpat tu tátovu. Držet se Tě, protože Ty mě svojí silou provedeš vším. Prosím o radost od Tebe, z Tvých zdrojů, o pokoj, který tady ve světě nikdo nenajde. O moudrost pochopit a přijmout bez toho, že by mě to zraňovalo. O moudrost pro moje vlastní stáří.

Drahý Pane Ježíši,

moc prosím, abys tohle všechno rozmnožil jako chléb a ryby pro ty, kdo neměli co jíst, a dal z toho hojně i mému bratrovi. Pomoz mu. Najdi řešení, aby to ustál. Chraň ho. A co zbyde, rozdej, prosím, do všech rodin, které jsou na tom stejně. Ve Tvém jménu prosím. A děkuji.