Sonda do Církve bratrské

„Je rozdíl mezi tím, jaký jsi na sociálních sítích, a jaký jsi v realitě? Jestli ano, tak v čem?“

Martin, 18 let, Církev bratrská

Téma sociálních sítí je nesmírně složité a komplexní. První věcí, kterou je třeba vzít vážně, je, že sociální sítě se staly již trvalou součástí našeho života. Snaha je přehlížet nebo bagatelizovat nám určitě nepomůže se s nimi naučit dobře pracovat. A platí o nich určitě totéž, co o jakémkoli lidském vynálezu – že je to dobrý sluha, ale špatný pán.

Jsme stále více nuceni být v naší společnosti online. Virtuální svět dávno není jen něčím abstraktním, co jsme znali ze sci-fi filmů, ale stává se nedílnou součástí našich každodenních životů.

Paralelní světy

„Proroctví není věštba, která se vždy naplní, ale pozvání na cestu směrem k vyřčenému.“

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ Tento Pavlův výrok spojuje všechny tři osoby jediného Boha. Vypadá to však, že ačkoliv s Bohem Otcem a jeho Synem v církvi vycházíme vcelku na pohodu, náš vztah k Duchu svatému bývá občas problematický. O duchovních darech, tzv. charismatech, ani nemluvě.

Mýlit se je lidské. Tuto „poučku“ míváme racionálně zvládnutou a jejím prostřednictvím se mnohdy snažíme povzbudit jiné. Horší to ale bývá, když (si) máme přiznat naše vlastní chyby a omyly. Když je ohrožena naše vnitřní rovnováha, obraz, který máme sami o sobě a který o nás mají jiní. Tehdy se místo vzletných frází do popředí dostávají nejrůznější pocity a nevědomé zautomatizované vzorce našeho jednání. A mýlit se je najednou něco, s čím bychom nejraději neměli nic společného.

Ačkoliv se situace v posledních letech mění, stále mám pocit, že jeden z největších hříchů, které můžete v církvi udělat, je se rozvést. Když jsem se v roce 2012 rozváděl já, pocítil jsem to dost tvrdě. A i když jsem v Boha stále věřil, měl jsem pocit, že se mnou skočila nejen církev, ale i On, a že už nikdy nebudu moct sloužit.

Může se člověk, který vyznal Krista, ale později jej zapřel, znovu vrátit?

Na konci ledna se v médiích objevila zpráva, že v Paříži zemřel 85letý švýcarský fotograf René Robert. Na jedné z procházek se mu zatočila hlava, upadl a sám z chodníku neměl sílu vstát. Po devíti hodinách mu zavolal záchranku nějaký bezdomovec, ale muž už byl natolik prochladlý, že nakonec zemřel. Světem obdivované velkoměsto. Lidé tam kolem něj chodili devět hodin, a nikdo mu nepomohl.

Jsme pod tlakem. Myslím zejména jako křesťané, kteří chtějí vychovat děti ve víře. Jsme členy čím dál menší sociální skupiny uvnitř naší společnosti. Máme jiné názory, jiný hodnotový žebříček, žijeme jiné náboženství než naše okolí. Vliv světa sílí také díky novým technologiím. Často přemýšlím, jestli nám křesťanům role outsiderů přísluší, ale je to realita, které se nelze vyhnout. Jak mám ale na ni svoje děti připravit?

Když se císař Josef II. po smrti své matky Marie Terezie v roce 1780 plně ujal vlády, bylo v mnohém ohledu zřejmé, že země habsburské monarchie doslova volají po změnách v mnoha společenských oblastech. Bylo třeba pokračovat v dřívějším reformním kurzu a prohloubit jeho dopady do života celé společnosti. Při všech reformních krocích byl pak nový panovník motivován sledováním zájmu státu a centralizace monarchie. Sám sebe ostatně i při všem svém absolutisticko-centralizačním úsilí Josef II. vnímal jako prvního státního úředníka.

Rozhovor s Petem Luptonem o projektu NePornu

Je jistě dobrým trendem, že mnozí křesťané se snaží o dialog s příslušníky jiných náboženství nebo těmi, kteří se považují za ateisty. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na evangelizaci a už vůbec bychom si neměli vnutit názor, že přesvědčovat někoho o křesťanské víře je výrazem netolerance. Pochopitelně je třeba to dělat slušně, inteligentně, citlivě. Zároveň rezignovat na misii v rámci jakési falešně definované tolerance znamená vzdát se jádra křesťanství.

Tolerance je dnes považována bezmála za povinnou ctnost: Každý má právo na vlastní cestu; a nikdo mu nesmí diktovat, co má pokládat za správné. O druhém člověku je záhodno mluvit korektně, empaticky, s ohledem na bolavá místa… Tolerance je dnes ale i nedostatkovým zbožím: Už se nad námi nevznáší hrozba pronásledování ze strany státu, prosazujícího jedinou pravdu, tu svou. Západní společnosti se zato rozštěpily do názorových táborů, které si stojí každý za svým – a proti všem. Kudy se vydat? Máme se cvičit v toleranci? Anebo je za ní lhostejnost a ztráta pravdy? Co říká Bible?

Před časem mě šokoval statistický údaj ze Spojených států, který potvrzoval, že největším zdravotním problémem amerických žen je domácí násilí. Podle statistiky jsou tam čtyři miliony žen tlučeny svými manžely. To je číslo, které je prokázáno, a můžeme ještě uvažovat o případech, které nejsou zdokumentovány. Nepochybně je v církvi takové procento nižší, ale k domácímu násilí dochází leckde i mezi věřícími.

Nedokázali jsme se rozejít, ale odcizili jsme se.