Přijde-li čas odejít, je snazší, když víte, proč jste přišli a kam jdete. Jinými slovy poměr pozitiv a úskalí závisí na motivu, s jakým jste do toho šli. Kdo si chtěl potvrdit status dokonalého křesťana, bude asi odcházet jinak než ten, který do toho šel, protože chce sloužit.

Neméně důležitá je skutečnost, zda do služby staršího jde muž sám, nebo společně se svojí ženou, tedy v souladu a s vědomím, že jde o společnou službu. Muž je viditelný kus ledovce. Bez obětavé služby své manželky ale nemůže sloužit podle Boží vůle. Nemůže, protože taková služba je ochuzena o část, kterou do ní přidává žena.

Všechny problémy (kromě zpovědního tajemství) probírají manželé společně v rozhovorech a modlitbách. Stejně ochotně slouží vším, co jsou a co mají. Tak jako se jednomyslně rozhodli sloužit, hledají společně i čas ukončení služby. A protože mají svůj sbor rádi a protože je to jejich domov, ví že budou sloužit dál, jinak.

Pozitiva a úskalí jsou závislá na několika faktorech. V první řadě na jeho a manželčině oddanosti Kristu, na charakterech, na motivu sloužit, na délce služby, na jejich zkušenostech, obdarováních, na vztazích se sestrami a bratřími a dalších. Úskalím pak může být obava ze ztráty vlivu na chod sboru, představa, že věci se budou vyvíjet jinak, než by si starší představoval.

Je-li starší typu „ouřada“, bude mít s odchodem nepochybně potíž. Bude mít tendenci udržet se do poslední chvíle. Až konečně úřad opustí, stává se často nepříjemným kritikem stávajících starších a kazatele. Vyvolává spory, stěžuje si na nedostatečnou pastorační péči, každá aktivita sboru je špatně organizovaná a vedená. To vše proto, že nevnímá Boží vyvolení a vedení do a ze služby.

Urážku a ponížení může někdo cítit i po nezvolení starším. Stává se, že přestane svůj sbor milovat, ale je otázkou, zda jej kdy miloval. Někdy to může vést k odchodu ze sboru či do vnitřního exilu v rámci sboru. V obou případech je takový člověk plný hořkosti a uražené pýchy. To proto, že své nezvolení starším nevnímá jako vyjádření Boží vůle, ale považuje je za dehonestující akt sboru. To nekoresponduje s jeho představou o sobě samém, která je jiná, lepší a často nese spasitelské rysy.

Pozitivem odchodu je kromě menší odpovědnosti například i to, že uvolněný prostor nejenže může nahradit někdo nový, ale může být zaplněn službou dalších starších. Slouží-li starší ve svobodě a lásce, ví, že duchovní život odchodem z funkce nekončí, leč nabývá jiné podoby. Takový emeritní starší je pak vítaným spoluslužebníkem kazatele, staršovstva a v neposlední řadě celého sboru.

Neměli bychom proto klást důraz jen na pravověří, ale ještě více akcentovat „pravožití“. V Božím slově je dostatek informací o tom, jak by měl starší vypadat a co znamená sloužit jako starší. Být starším – to nejsou oficírské výložky. Nebýt starším neznamená být polokřesťanem či lúzrem. Neznamená to ani nemožnost sloužit a dělat v církvi, co je třeba. Ano, odejít je umění. Kdo miluje, rozumí.