Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. (Lk 2,47–50)

Když se ztratí dítě, tep dospělého vyskočí a hledá všude, dokud jej nenajde. Dítě potřebuje naši ochranu a všichni rodiče mají rádi přehled o tom, kde se jejich potomek právě nalézá. Podobná situace se odehrává i v našem textu.

Biblická perikopa o Dvanáctiletém v chrámu (Lk 2,41–52) nás uvádí do obyčejného příběhu. Z textu se dovídáme, že se cesta rodičů do Jeruzaléma v období velikonočních svátků opakovala (v. 41). Děti byly součástí rodiny a na ritualizované formě náboženství se podílely. S největší pravděpodobností nemuselo jít ani u Ježíše o první cestu do Jeruzaléma. Zápletka ale nastává, když se každoroční rituál změní. Dítě bez vědomí rodičů zůstává v Jeruzalémě (v. 43). Oni to nejdříve nezaregistrovali, protože si mysleli, že je součástí skupiny, která se vracela zpět (v. 44). Když ho ale nenašli, vrátili se do Jeruzaléma. Celkově text říká, že jej nalezli po třech dnech v chrámu. Pomineme-li pro nás dnes nepochopitelný fakt, že rodič den nehledá své dítě, v podstatě se jedná o situaci, kterou přináší sám život.

Je dítě poslušné nebo neposlušné?

Když jsme verše z Lukášova evangelia četli jako mladší nebo čerstvě obrácení, říkali jsme si: „Ten Ježíš byl opravdu Boží Syn a už od malička byl tak moudrý, je jasné, že nebyl neposlušný“, a text byl pro nás určitým potvrzením toho, že nám to nějak do celé představy Boha zapadá. Když jsme tento text četli na základě konkrétní zkušenosti s vlastními nebo cizími dětmi, asi jsme si řekli, že bychom hned moc neužasli a rozhodně mu to řekli zpříma: „Co to mělo být? To nevíš, že jsme měli strach? …“ A politovali jsme jeho rodiče: „Chudáci, oni měli na starosti našeho Zachránce, a ještě to s ním asi nebylo lehké. Ale byl bez hříchu, takže se vlastně ani na něj nemohli zlobit.“

Podívejme se na dvě různá pochopení stejného textu – z pozice zázračného dítěte a z pozice obyčejných dospělých. Příběh je provázán s pojmy rozumnost (v. 47), ale i moudrost (v. 40). Dá se tedy předpokládat, že půjde o nějakou zvláště zajímavou situaci.

Z lidského uhlu pohledu bylo od dítěte „nerozumné“ zmizet a nic rodičům neříct. My nevíme, jak probíhal každodenní vztah mezi rodiči a malým Ježíšem. Ale, co když byl malý Ježíš přesvědčen o tom, že rodiče skutečně ví, že je v chrámu? I dnes se děti diví, že dospělí něco nechápou, když je to přece tak jasné!

PhDr., ThDr. Noemi Bravená, Ph.D., Th.D.

Pedagožka a teoložka, učí na HTF UK a na VOŠ pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou. Manžel Libor pracuje v Agentuře ochrany přírody a krajiny. Mají spolu syny Tobiáše a Tadeáše.

Úžas rodičů není nad tím, že Ježíše našli, ale že ho viděli rozumně hovořit s učiteli. Úžas ale střídá realita. Ptají se ho, proč to udělal a vyjadřují to, co vnitřně prožívali – že se o něj báli. Očekávali bychom, že se Ježíš rodičům jako hodný chlapec omluví za to, že jim způsobil starost. Místo toho odpovídá: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (v. 49). První i druhá věta jsou údivem nad tím, že rodiče neví, ne nemístnou poznámkou chlapce, který se snaží převést rozhovor jinam. To ukazuje na určitou skrytou informaci. Z textu vyplývá, že Ježíš musel vědět, že je jeho Otec někdo jiný než Josef, a musel si být vědom toho, že je s Bohem zvláštně propojen – že je jeho součástí. To jej ovlivnilo v jeho rozhodování, že „musí být“ na konkrétním místě, u konkrétního rozhovoru, který souvisí s jeho skutečným nebeským Otcem. Vnitřní propojení s Bohem je tím impulsem, který rozhodl o tom, že zůstal v Jeruzalémě, nebyla to dětská neposlušnost. Reakcí rodičů je, že jim jeho odpověď přišla nesrozumitelná. Příběh končí tím, že i přesto, že malý Ježíš prokazuje poslušnost někomu vyššímu, stále zůstává součástí rodinných pozemských vazeb (v. 51: „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je“).

Hezký příběh, který se stal nebo naše realita?

Co nás může tento příběh naučit kromě toho, že si trochu doplníme či zkomplikujeme představu o malém Ježíši? Jak Dvanáctiletý hovoří do mého života? Tento text ukazuje, že Ježíš z Nazareta byl propojen s Bohem a vnímal sám sebe jako Syna nebeského Otce. Že to není něco, co se ukazuje až v jeho dospělosti, ale co bylo stále přítomno v jeho osobě, byť to jeho rodiče ani mnozí dospělí nechápali. Tvrdí-li něco takového malý chlapec v době a na místě, kde nemohl mít tyto informace zvenčí, potvrzuje to pravdivost výpovědí dospělého Ježíše – výpovědi dítěte jsou totiž přímým svědectvím i potvrzením jednoty Boha-Otce s Bohem-Synem, kterou později teologové popsali jako propojení skutečného Boha se skutečným Člověkem.

Příběh Ježíše je spojen zvláštním způsobem s moudrostí, která nemusí být vždy na první pohled zřejmá. Když něco duchovního nechápeme, máme tendenci malomyslnět, že je to v Bibli nebo v našem životě nepřehledné a nejasné. Jaká má být naše reakce při nepochopení? V textu čteme: „Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.“ Nečteme, že, to všechno pochopila, ale že to přijala jako něco, co patří k Božímu Synu, i když možná nevěděla, co si o tom má v danou chvíli myslet. Reakce matky je projevem důvěry v moudrost, které možná nerozumí ani ona sama, a to na rozdíl od nás měla Ježíše od narození přímo doma! Když už matka nechápe své dítě, je proto zcela v pořádku, že Jej nemusíme vždy chápat ani my.

Neporozumět něčemu ve víře neznamená nic „nevidět“, necítit, nevnímat, právě naopak. Já také detailně nechápu, co se děje v očích, když se mi ukáže 3D obraz, a přesto jej na chvíli zahlédnu a cítím fascinaci, respekt i úžas. Náš příběh nám ukazuje, že Bůh přesahoval a přesahuje naše představy. Údiv i neporozumění mohou být proto součástí naší víry, není to nic bezbožného ani nepatřičného, ale ukazuje to na to, že Bůh je Bohem překvapujícím člověka. V jeho vztahu k nám se projevuje moudrost, která nám dává („dávkuje“) pochopení vyšším věcem podle možností naší víry i našeho rozumu (Žd 5,14 – 6,3).

„Otec je ve mně a já v Otci,“ (J 10,38) řekl dospělý Ježíš, když se procházel v chrámu a Židé jeho slova nechápali. Na rozdíl od Marie to „v srdci neuchovávali“, ale usilovali mu o život, protože se podle nich rouhal. Možná proto nejsou jiné příběhy z Ježíšova dětství v našich Biblích zapotřebí, protože by vždy končily stejně – „oni jeho slovu neporozuměli“.

Sestry a bratři, příběh dvanáctiletého Ježíše z Nazareta je především o naději, že i když všemu nerozumíme, můžeme mít k Božímu Synu ten nejosobnější vztah, a tím zároveň i k Jeho (našemu) Otci. Příběh nás učí přijímat vírou jako možné vše, co pro nás není v danou chvíli rozumově uchopitelné. Nechme se povzbudit vyšší moudrostí, která do textů evangelií vtiskla něco, co můžeme stále objevovat a nad čím můžeme žasnout.

Inspirace ke kázání

Vše, co se vztahuje k osobě Ježíše z Nazareta, u člověka budí hlubokou bázeň i zvědavost, a to i přesto, že řada veršů vypadá na první pohled tak jednoduše! Evangelia považuji za jedny z nejtěžších biblických textů pro výklad, protože se v nich odráží jednoduchost, složitost i paradox zároveň – a to vždy v jiném stupni „dávkování“. Jsou ale pro nás důležitá, abychom pochopili, kdo byl Ježíš z Nazareta jako historická postava a jak souvisí s Ježíšem Kristem, kterého společně vyznáváme a který je uprostřed nás. Jaký byl jako dítě a proč toho víme pořád tak málo? Vždy mě fascinovalo, že mezi příběhem o narození a dospělým Ježíšem je pouze tento jeden jediný příběh, a to i přesto, že mimobiblická literatura zná i jiná vyprávění z Ježíšova dětství. Některé z nich jsme možná viděli v křesťanských filmech (např. příběh, kdy malý Ježíš vytvoří z hlíny vrabce a oživí je; nekanonické Pseudo-Tomášovo evangelium dětství). Proč pouze náš příběh a žádný jiný? Proč u evangelisty Lukáše? Proč nejstarší evangelium (Mk) ani listy apoštola Pavla (texty, co do vzniku, starší než evangelia) nezajímá, jaký byl Ježíš jako dítě? A je to vůbec důležité? Řada otázek, na které už řadu let hledám odpovědi.