1. Samuelova 6,2–3: „Filištíni svolali své kněze a věštce: ‚Co máme dělat s Hospodinovou truhlou?‘ ptali se. ‚Oznamte nám, jak ji máme poslat, kam patří.‘ Ti odpověděli: ‚Až budete odesílat truhlu izraelského boha, neodesílejte ji s prázdnou. Rozhodně ji musíte poslat zpátky s odškodněním. Tak se uzdravíte a poznáte, proč se jeho ruka od vás neodvracela. ‘“ (celý text: 1 Sam 6,1–13)
Chtěl bych se s vámi podělit o pár myšlenek k textu, který se dotýká dnešní doby. Je to příběh ze Samuelovy knihy a vypráví o tom, kterak přišla vlna epidemie a ekonomického úpadku na celý národ Pelištejců. Vím, že to bylo dávno před Kristem a za jiných okolností. Ale nadto stále platí, že veškeré slovo je vdechnuté Bohem a slouží k našemu poučení. Tak se pojďme podívat, zda se dáme poučit – ať už jako církev, nebo jako národ.
Příběh nám vypráví o tom, že Pelištejci zvítězili nad Božím lidem. Důvod byl ten, že národ vedl Eli a jeho synové a pod jejich taktovkou bylo Boží jméno pošlapáváno. Tak došlo k bitvě, kde Pelištejci porazili Izrael (nevěřící věřící – slovem nevěřící mám na mysli nevíru a neposlušnost JHVH, tedy jedinému živému Bohu), a bylo po slávě – protože Boží sláva odešla z Izraele. Pelištejci si jako kořist odnesli schránu smlouvy.
Archa vždy symbolizovala místo, na kterém stojí Boží trůn – symbolizovala Boží přítomnost. Ale radost vítězů netrvala dlouho. Když začneme manipulovat Boží přítomností, začneme hýbat podnoží jeho trůnu, něco se bude dít. Kdykoliv má člověk pocit, že na Boha vyzrál, že ho překonal a že ho už nepotřebuje, Bůh přichází s různými věcmi, abychom zase přistáli nohama na zemi, zpátky do pokory vůči Stvořiteli. Pelištejci sice dokázali vyhrát, ale začaly problémy.
V celém národě Pelištejců se objevila nemoc. Nějaká nákaza, která působila vředy. To znamená, že zdraví obyvatel bylo ohroženo epidemií. A aby toho nebylo málo, myši se přemnožily a začaly ničit úrodu. Co se vyprodukovalo, zaniklo – ekonomická krize. Zdraví, ekonomika a životní styl – všechno bylo narušeno, a tak byl vytvořen krizový štáb.
Pelištejská knížata svolala vládu odborníků (kněze a věštce), aby čelili krizi, která přišla na národ. A tady je první myšlenka, kterou bych chtěl zdůraznit. Pelištejci mohli vytvořit krizový plán, jak bojovat s nákazou (vyhlásit karanténu, desatero hygieny), a mohli systematicky zabíjet myši. Zjistit, jak myši žijí, kde se shromažďují, a tak odvrátit katastrofu. Ale všimněte si, oni neřeší, co se děje. Ale proč se to děje. Vždyť to všechno musí mít nějaký důvod, a ten když se odstraní, problém zmizí, mysleli si. Věda se neptá proč, ale jak!
Jakub Vrtaňa
je kazatelem ve sboru Třinec – Sosna. Vystudoval Evangelikální teologii a misii v Banské Bystrici. Má manželku Lucii a tři děti: Samuela, Magdalénu a Natanaela.
Dneska by bylo bláznovství neřešit opatření – to je velmi důležité a moudré. Ale důležitější je hledat důvod, proč jsou věci tak, jak jsou, a jak je potřeba je změnit. Bible v tom má celkem jasno: vše pochází od Hospodina a závisí na vztahu s ním!
Přizvaní odborníci radí, aby Pelištejci odeslali schránu smlouvy zpět (dali Bohu místo, které mu patří) a přidali odškodnění. Tedy oběť za hřích-provinění. Pochopili, že něco udělali špatně. Hospodin nedostal úctu a čest. Provinili se a to je třeba napravit.
K tomuto poznání dospěli po sedmi měsících. Je to hodně, nebo málo? Když budete ten příběh číst dál, zjistíte, že Izrael vydržel bez Boha dvacet let. S Pelištejci si Bůh poradil za sedm měsíců. I v našich sborech jsou lidé, kteří ani po dvaceti letech vzdorování nikdy nekapitulovali před Bohem.
Sedm měsíců celý národ prochází těžkým časem. Zvláštní, že právě v těchto chvílích se ukazuje, jaká společnost, ve které žijeme, vlastně je. Rodí se soucit, pocit sounáležitosti, naděje, že to spolu zvládneme, obdiv a úcta k doktorům. Lidé si vzájemně šijí roušky, vymýšlejí vtipy, aby se dalo v karanténě a v různých omezeních přežít. Jiní jsou lhostejní a dávají najevo, že na všechno kašlou. Ze života zmizel sport a téměř jakékoliv kulturní vyžití a naznačuje nám, jak vlastně žijeme a kdo vlastně jsme.
Rada pelištejských odborníků tedy rozhoduje: Za vinu je třeba zaplatit. Musí to být zlato a musí ho každý kníže dát za sebe, aby si uvědomili správnou zásadu, že milost není levná. Stojí cenu následování! Pelištejcům však, jak se zdá, stačí pět zlatých nádorů a pět myší (obraz problémů v oblasti zdraví a ekonomiky). Nechtějí se tak bránit jen proti nemoci a nedostatku, ale proti samotnému Hospodinu. Bůh je pro ně původcem jejich neštěstí, ne Stvořitelem, kterého by měli uctívat a kterému by měli být vděční. Chápou, že Bohu nemůžou dát nějakou levnou věc, tak dávají to nejdražší jen proto, aby mu nemuseli dát sami sebe. Nos roušku a následuj, ne nos roušku, nebo následuj!
Krizový štáb však přemýšlí dál. Vzpomněli si, že v minulosti se už něco takového stalo. V Egyptě. A vybízí lid, aby nezatvrdil svá srdce jako faraon. Neděje se nic nového, poučme se z minulosti. V Evropě za posledních 2000 let bylo i hůř, mnohem hůř.
Proto uznávají Boží moc, ale chtějí vyloučit náhodu. (Třeba to, co se děje, s Bohem vůbec nesouvisí) A rozhodují se pro výzkum – test. Testování ve starověku. Vezmou dvě krávy, které mají telátka a nikdy nebyly zapřažené. Zkoušejí, jestli krávy samy půjdou cestou, kterou nikdy nešly, a i přes silný mateřský pud opustí svoje telátka. Je Boží moc větší než mateřský pud? A krávy vyrazily. Sice bučí, ale jdou přesně směrem k Izraeli. A je jasno. Zdroj problémů je třeba hledat v našem vztahu k Bohu. K Hospodinu, který stvořil svět a poslal svého syna Ježíše jako Zachránce světa. Ten usmiřuje Boží hněv za lidskou vinu sám se sebou.
A tak jdou až na území Izraele do Bet-šemeš jako zajatci Boží schrány. Když spatří, že se Izraelci radují, otočí se na podpatku a jdou zpět. Žádné slovo vyznání, žádná prosba o odpuštění. Zůstali starými lidmi, kteří se klaněli Dágonovi. Viděli, že Bůh je mocný, ale neuvěřili mu. Uctivě ho vyprovodili jako vzácného hosta, ale jen jako hosta. V podstatě byli rádi, že od něho už mají pokoj.
Dnes jsme četli o pohanském národu, který zasáhla ruka Hospodinova. Překvapilo nás, že si Pelištejci uvědomili svoji vinu, že za to můžou sami. Dále bylo nádherné, že pochopili, jak je milost drahá. Něco stojí, není to jen „sorry jako“. Taky se poučili z deseti egyptských ran, že nemá cenu bojovat proti Bohu. Snažili se vyloučit omyl, a proto udělali zkoušku, jestli skutečným zdrojem problémů je opravdu jejich vztah k Bohu. Ale to všechno je nakonec znehodnocené tím, že neudělali druhý krok víry – nevydali se mocnému Hospodinu, i když bylo jasné, že se mu nikdo a nic nevyrovná a že On je jediný pravý Bůh. A tak se během krize polepšili, trošku změnili svůj životní styl, ale Bohu se nevydali.
Co je Boží, Bohu! To je řešení, které zvěstujeme jako univerzální lék, který Kristus zjevil v evangeliu. Když si nás Bůh koupil krví svého vlastního Syna, chce zpět to, co je jeho. Bůh nestojí o úctu, kterou mu dáváme jako váženému hostu, ale pak ho vyprovodíme, abychom měli pokoj. Bůh miluje úctu, kterou má nevěsta ke svému ženichovi, když hoří láskou a touhou po jeho přítomnosti. Ta nás pohlcuje od našeho hříchu, od našeho ega, od naší nezávislosti.