Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat… Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu… Izajáš 11,6–9a
Inspirace: Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu… Izajáš 11,6–9a
Tento text ve mně vyvolal vzpomínku z dětství. V pokojíčku jsme měli obrázek s chlapcem v bílé košilce a kolem něj ovce, krávy, ale také šelmy – vlk a lev. Vše v jakési pohodě. Zvláštní výjev mne již jako malého kluka uklidňoval. Po této vzpomínce mě však v současnosti přepadla směsice naděje i deprese. Mezi těmito dvěma póly totiž osciluje naše myšlení. I to moje. Ve sborové kavárně po bohoslužbě sice slyším ve svých pochybnostech i od vážených bratrů: „To si nesmíš připouštět k tělu.“ Nebo jinak „To stejně nezměníš…“ Ale, ale…
-- V době, kdy přemýšlím o vizi Izajáše o smíru mezi šelmami a pokojnými tvory, se na straně druhé kolem mne děje spousta děsivých věcí. Zuří bratrovražedná válka na Náhorním Karabachu. Tisíce lidí, včetně hluboce věřících křesťanů, nasazují svoji kůži na běloruském „Majdanu“. Naše rodina o tom každý den dostává od sestry Světlany čerstvé zprávy s obrázky. Stovky zbitých končí ve vězení. Včera zase zabíjely výstřely extrémního islamisty v blízké Vídni. Též povolební atmosféra v USA je docela tragická. A také současná vlna pandemie covidu moc nepolevuje a bere životy tisíců lidí napříč Evropou i celým světem. Neviditelné viry bojují proti nám a my proti nim. A už vůbec nemluvím o snadno zapomenutých stovkách dětí i sirotků v utečeneckých táborech na jihu Evropy. Tak blízko nás je mnoho bolestí. Žádný klid a mír tu není. A možná ještě dlouho nebude.
Kde je a kam míří ona Izajášova idyla shody, smíření, pokoje i vyrovnanosti? Aktuálně řečeno – udržitelnosti vztahů? Všechno je přece tak radikálně jinak. Je prorokova vize jen pohádkový výhled do nedohledné budoucnosti?
Chiliasmus staré i nové církve měl v krizových periodách válek či přírodních pohrom živnou půdu. Ale ani já sám se v něm nedokážu snadno povznést a uklidnit. A v pohledu důvěry najít vzdálenou „hlubinu bezpečnosti“. Vždyť nejedna deprese žije v nás a z nás nemusí rychle zmizet. Ten přítomný boj se „šelmami“ všeho druhu je tak blízko! Jde až pod kůži. Tenze probíhají dokonce uvnitř. V mém bytí. A to hned na několika frontách.
1) Celý život prožívám s apoštolem Pavlem jeho výkřik „když chci činit dobré, přidrží se mě zlé… bídný já člověk, kdo mne vysvobodí z těla smrti…?“ Tohle neprožíval apoštol jen před obrácením, jak si mnozí myslí. To byla a je realita našeho křesťanského každodenního zápasu. A my smíme a můžeme hned na počátku nového roku nově slyšet jiné apoštolovo zvolání pro tak potřebné smíření s Bohem a svým neklidným nitrem. Ono ujištění Ducha svatého: „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé (šelmy všeho druhu) byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život…“ (Řím 5,10) Proto už teď máme participovat na Izajášově snu. O pokojném souladu šelem. A odpočívání ve svém nejvnitřnějším bytí. Smír v nás. Naše srdce se může zklidnit, upokojit při pohledu na Golgotu i prázdný hrob. Za mne zemřel. A pro mne z mrtvých vstal. Jeho život mne zachraňuje a proměňuje.
2) A Kristův duch hned zasahuje na další frontě. V terénu našich vztahů. To je nesnadná linie – vztahy nás lidí zcela rozdílných založení a povah. Ty nejen milé, ale i nepříjemné a možná nebezpečné a rušivé nátury. Jindy podezřele převlečené. Vždyť i my sami jsme mistři převleků v manéži života. Dokonce i toho v církvi. Ježíš sám varuje před zbožnými klauny. Vystupují s proroctvími, perfektními kázáními. Chtějí usměrnit druhé. Budovat církev, ale podle svého. Jsou mistři, ale uvnitř draví vlci v rouchu ovčím. Tohle Ježíšovo odhalení zdaleka nepatří lidem světa, ale lidu církve staré i současné. Kriste, zbav nás toho divadla vnějších póz a masek. I zbožnosti levné milosti, co nic nestojí. A vyorej v nás hlubokou brázdu. V pokorném smýšlení, toleranci a smíření ve vztazích. Tu trvalou denní proměnu srdce. „On musí růst, já se menšit, jeho vliv přibývat, můj ustupovat“. Tak bychom měli na počátku roku s chvěním prosit. A tu se přestaneme bát sami sebe nebo jeden druhého. A též toho všeho neznámého, co je před námi v budoucnosti. Lidí jiné barvy pleti, lidí bez domova nebo na útěku. Spíše se o to neznámé budeme zajímat. Objevovat v tom přítomné Boží království. Buďme jako děti. Ony si hrají. A sahají dokonce obrazně i do díry zmije či baziliščího doupěte. To jsou nebezpečné hmaty a směry. Ale vykročme s odvahou a pokorou vůči tomu neznámému, možná vůči lidem vyznávajícím jiné hodnoty a ismy.
3) Ještě jednu oblast a frontu bojů mně blízkou chci zmínit. Apoštol Pavel hovoří v Řím. 8,19–22 o zápase stvoření. I zde je nejedna bitva. Celé tvorstvo sténá a pracuje k porodu, k vysvobození, k plnému smíření. Environmentální krizi si mnozí křesťané vůbec nepřipouští. A když ano, tak jen jaksi mimoděk. Prostě si s tím nevíme rady. Je tu však realita tajících ledovců a razantní úbytek hmyzu, zejména motýlů. A jiné vážné věci. Vůči těmhle zprávám jsme však již docela otrlí a lhostejní. „Po nás potopa“. I já se s tím vlastně jen seznamuji a vyrovnávám celý život. A hledám i zde s mnohými tenzemi a pochybnostmi svůj úkol. Jak žít uprostřed současného světa? Aby ten obraz Izajášův nebyl tak daleko. Aby vize o smíření mezi lidmi i přírodou nebyla jen neuskutečnitelným snem. Něco až v nejisté budoucnosti. Ale naopak, aby to vstupovalo do našeho všedního putování. A Kristu oddaného, poslušného života.
Pomocí v hledání odpovědi se nám, mně i mé ženě, kromě studia Písma a modlitby nedávno stala jedna kniha, vlastně zápisník. Deník amerického lékaře Edgara Bermana (Se Schwietzerem v Africe, Vyšehrad 1999). Ten strávil u Alberta Schweitzera celý jeden rok aktivního pobytu jako chirurg v Lambaréné. Působivá líčení vznikla na základě faktických rozhovorů, sepsaných do poznámek deníku autora s tímto mužem. Jedna věc vám vynikne nad jiné. Opravil jsem si svůj pohled. Africký lékař dr. Schweitzer měl navzdory tvrdé kritice tehdejších církví zřetelné doprovázení Kristova ducha. Více, než se nám na první pohled může zdát. Nově můžeme nad knihou pochopit, co znamená moudrost k životu s Bohem v nesmířeném světě. Ve světě plném duchů a šelem. Co znamená služba Kristu v ponížení. Co to je v praxi nést tíhu dne (Mt 20,12). A mít podobu izajášovského dítěte hrajícího si nad skrýší jedovaté zmije. Tahle otázka mě nově zasáhla. Co je přesvědčivá služba křesťanů v dnešním světě? Je to především v kázáních proklamované a vyznávané „Pane, Pane?“ Není to někdy jen stavění „základu na písku“? Co je to denní srůstání s Kristem, se základem? Kde je v současných církvích to potřebné „ztrácení sama sebe“, jak o něm mluvil Ježíš? Pro lékaře Schweitzera to byl zapadlý kout v Gabunu. Ale „každý máme to své Lambaréné“. Tak odpověděl laskavě i odmítavě dívce, která mu napsala. Chtěla mu přijet do Gabunu pomoci. Tento Boží sluha se všeobjímající úctou k životu měl hluboké Kristovo smýšlení i jednání. To nám vyniklo z této skvělé knihy. A tak navzdory jemu vytýkané herezi slova (Dějiny bádání o životě Ježíšově 1910) nepodléhal Schweitzer všeobecnému sektářství života. Odmítán etablovanými evropskými církvemi byl až do konce svého žití velmi blízko Kristu. Ve vší nezajištěnosti žil v zapadlém koutě Afriky ztracený a nalezený život. Vřele doporučuji číst tento deník. Usnadnil i nám lépe se orientovat v pochybnostech o smyslu našeho bytí. V zápase o poslušnost a denní následování Ježíšova příkladu.
Já i ty smíme být na počátku nového roku Božím dítětem z Izajášova snu. Uprostřed šelem a všech protikladů nesmířeného a naopak velmi rozjitřeného světa. Jako lidé smíření s Bohem, se sebou, s druhými i celým stvořením – environmentem.
Betlémské dítě, Kristus trpící na kříži, ale i Zmrtvýchvstalý Vítěz – Ježíš je to dítě. Ano v nás. A pak skrze nás – Boží děti v tomto světě. Deprese ustupuje. Svítá nové ráno. Říše Mesiáše. Mocná naděje zapouští z Boží milosti své kořeny i v našich srdcích. Království Boží je v tobě i ve mně. V Kristu je mezi námi. Již přítomné v tomto světě. Jako ochutnávka toho, co přijde zítra. A pak v plnosti času. Jak o tom mluvil Izajáš.
Pavel Světlík
je kazatel a ekolog. Na přelomu tisíciletí inicioval spolu s manželkou Radkou a přáteli vznik české pobočky A Rocha. K zálibám Pavla patří vedení dětí k přírodě.