Zdá se, že se z pastýřů stali řezníci – o stáda už láskyplně nepečujeme, spíše si hledíme toho, kolik nám jejich porážka „vynese“

Jako lidé – bytosti biologické, kulturní i duchovní – jsme byli kdysi postaveni do zahrady Eden, kterou jsme měli střežit a vzdělávat. Jinými slovy, měli jsme se stát pastýři Bohem stvořeného světa a udržovateli Jeho řádu. Pokud máte něco střežit, potřebujete především sebekázeň. Chcete-li něco kultivovat, aby to mělo skutečnou hodnotu a vážnost, dosáhnete toho jedině skrze láskyplný vztah. S Edenem to nějak nedopadlo… Měli jsme naplnit zemi a opanovat vše, co je ve vodě, na zemi i ve vzduchu. Zemi jsme naplnili, to jediné se nám podařilo. Vodu jsme zamořili, zemi vyrabovali a vzduch otrávili. Chováme se spíše jako bytosti nevěřící, ekonomické a technologické, než duchovní, kulturní a biologické.

Zdá se, že se z pastýřů stali řezníci – o stáda už láskyplně nepečujeme, spíše si hledíme toho, kolik nám jejich porážka „vynese“. V technologicko-ekonomicko-ateistické společnosti se zrodil ekolog, environmentalista, posléze i agresivní ekologický aktivista. Správně upozorňuje na ničení prostředí. Tu a tam se pokouší věci napravovat, někdy až nesmyslně agresivně. Nejraději by vyhubil člověka jakožto zhoubný nádor. Zatím naštěstí nemůže. Zatím! Mimochodem, byl by ochoten vyhubit nakonec i sám sebe a své nejbližší?

Domnívám se, že pokud se součástí řešení nestane sám člověk a nevrátí se ke svému pastýřskému povolání, tedy střežit a pečovat o stvořený svět, půjdou věci okolo i vztahy mezi námi jen k horšímu.

Jako řešení navrhuji oprášit ctnosti, kterými jsou láska, naděje, víra, spravedlnost, moudrost, odvaha a střídmost. Tou poslední bych doporučoval začít – především každý sám u sebe. A doporučil bych to i všem aktivistům.