„V slavné dnešní chvíli jdeme / na hradčanský starý hrad / šedivému tatíčkovi / jménem dětí blahopřát.“

Víte, že by 7. března měl T. G. Masaryk sto sedmdesáté narozeniny? Když se ke mně informace o jubileu dostala, vybavila se mi básnička začínající slovy: „V slavné dnešní chvíli jdeme / na hradčanský starý hrad / šedivému tatíčkovi / jménem dětí blahopřát.“ Pochází z dětské přílohy Českého slova z 28. října 1933 a krásně ilustruje, jak se za první republiky v dětských rubrikách slavil 28. říjen – jako by to byly Masarykovy druhé narozeniny. Kromě básní stylizovaných do podoby pozdravu od dětí se otiskovaly skutečné texty od malých čtenářů, básničky a dopisy. Všechny spojoval hlavní znak: srdečná vděčnost. Nelze ani předpokládat, že by si snad Masaryk byl skutečně všechny vzkazy malých školáků přečetl, ale jako dochovaná písemná blahopřání mají něco do sebe. Až člověka napadá, co zbude za zdravice po nás. Změnil se nám styl komunikace, využíváme především tu elektronickou, která je tekutá a každou zprávu překrývá za chvíli deset jiných. U archivovaných jedniček a nul navíc moc nehrozí, že v nich někdo bude jednou listovat a v omámení vůně starého papíru se rozplývat nad dojemnými texty – pokud takové ještě vůbec píšeme.

O naši pozůstalost ale nakonec vůbec nejde. Prvorepublikoví školáci, co před 28. říjnem pilovali svoje veršovánky a zdravice, dostali totiž zajímavou příležitost: naučit se formulovat vděčnost. Obvykle se nevyjadřuje snadno a přitom by příležitostí k jejímu projevení bylo tolik. Může být také nakažlivá, protože ovládá speciální kouzlo – jak to bylo v té básničce: „A až tohle všechno řeknem / s úsměvem a vděčností / srdce pana presidenta / zachvěje se radostí!“