„Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem,“ ocitoval závěr 29. žalmu izraelský armádní představitel krátce před počátkem současné války. Žijeme už v Izraeli více než čtvrt století, takže to není první a asi ani poslední válka, kterou tu prožíváme.

Přistěhovali jsme se sem krátce po uzavření Mírových dohod z Osla, po kterých začala pro Izrael velmi krvavá doba sebevražedných palestinských atentátů. Po celou dobu sleduji, že je verš pravdivý. Lidé jsou zranění, traumatizovaní a truchlí, ale ohrožení a nenávist lidi nezlomí. Naopak, jeví se mi, že vycházejí z konfliktů posíleni.

Jak by jinak mohla Miriam Perec, která přišla v izraelských válkách o dva syny – o Uriele v Libanonu a o Eliraze v Gaze – právě teď kandidovat na pozici prezidentky? Je to ortodoxní Židovka, která miluje Boží slovo. V rozhovoru, který jsme s ní kdysi natáčeli, řekla: „Jsem prostý člověk. Narodila jsem se v Maroku a žila v pohoří Atlas mezi lidmi, kteří neuměli číst a psát. V hebrejštině znali jen jedno slovo: Jerušalajim. Každý večer mi tatínek vyprávěl o Jeruzalému: „Teče tam mléko a med a pod stromy polehávají společně lvi a ovečky. Kde je takový Jeruzalém? V mém Jeruzalémě teče krev. Při každém šlápnutí na kámen cítím srdce vojáka, který padl, abych já mohla Jeruzalémem procházet.“ Ačkoliv je radost v životě Miriam vždy smíšena s bolestí, vyzařuje optimizmus a energii, kterou umí předat dál. Říká: „Měla jsem dvě možnosti – zalézt s pláčem do postele a obviňovat Izrael, Boha a celý svět. Nebo vstát, podívat se kolem sebe na to, co mám a Bohu poděkovat.