Je to už více než rok, kdy do našich životů vstoupila se vší razancí pandemie. Slovo, které jsme do té doby vnímali jako heslo z naučného slovníku, se najednou stalo naší každodenní realitou.

Nevím jak epidemiologové, ale troufám si tvrdit, že většina nás nezdravotníků si ani nedokázala představit, co všechno se v našich životech změní. A po roce musíme konstatovat, že nám chybí tolik věcí: káva v kavárně, oběd nebo večeře ve vybrané restauraci, návštěva kina, nákup zbytných věcí i procházka „za hranicí obce“. To samozřejmé, na co jsme byli za svůj život zvyklí, se najednou posouvá do krajiny vytoužených přání.

Tolik změn, že by se o nich daly psát dlouhé texty. Titulky novin denně přinášejí další zprávy o našich ztrátách… a mezi nimi se, možná méně viditelně, odehrávají i příběhy jiné – z pohledu vertikály mnohem důležitější. Příběhy lidí, kteří neváhají dát své síly do služeb druhých. Své dovednosti a vzdělání využít k tomu, aby se nejen jejich život stával snesitelnějším. Možná je i na nás, abychom se snažili v rámci svých dovedností pomáhat potřebným, utírat slzy osamělým a plačícím, povzbuzovat ztrápené a hledat smysl v tom, co je zdánlivě beze smyslu. On je to totiž úkol křesťanů bez ohledu na to, jakou dobou právě procházíme.

Ráda bych připomněla slova papeže Františka, která pronesl 27. března 2020, když uděloval mimořádné požehnání Urbi et orbi: „Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí. Oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří uprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jenž se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost.“