Když vyprávíte židovský vtip gójovi, tak se směje třikrát: Jednou, když mu ho vyprávíte, podruhé, když mu ho vysvětlujete a potřetí, když ho pochopí. Když vyprávíte židovský vtip policistovi, tak se směje dvakrát: Jednou, když mu ho vyprávíte a podruhé, když ho vysvětlujete – a pochopit, to ho nikdy nepochopí. Když vyprávíte židovský vtip politikovi, tak se směje jednou – když mu ho vyprávíte. Vysvětlit si ho nenechá a nikdy ho nepochopí. A když vyprávíte židovský vtip Židovi, tak se nesměje vůbec. Jenom řekne: To je staré – já znám lepší verzi.

Jedním z paradoxů dějin židovského národa je to, že vůbec nejstarší historický doklad o existenci tohoto národa, který se našel na nápisu egyptského faraona Merneptaha (1215 př. n. l.) říká, že Izrael už neexistuje, protože se ho podařilo vyhladit. Ještě kurióznější je, že druhá nejstarší zmínka o Izraeli v mimobiblických pramenech na nápise moabského krále Meši (860 př. n. l.) také říká, že se už Židy podařilo definitivně vyhubit.

Paradoxem tohoto absurdního dramatu dějin je navíc to, že Židé jsou jediným starověkým národem té oblasti, který přežil až do dnešních dnů. Žádný jiný národ, který známe z Bible (Amorejci, Jebuzejci, Kananejci atd.) fakticky neexistuje.

Tyto skutečnosti nás vzhledem k židovskému humoru učí dvojímu:
1. Dějiny židovského národa jsou až do dnešních dnů vlastně dějinami pokusů tento národ vyhladit. A tak i židovský humor je humorem utištěných, slabých a pronásledovaných.

2. Jedním z důvodů, proč se židovskému národu podařilo vše přežít, je kritické sebevnímání. Tm, že si dotyčný sám ze sebe dělá (někdy i krutou) legraci, otupuje hrot kritice zvenčí a sám sebe vidí s jistým nadhledem.

Důležité však je tento humor studovat z materiálů tradovaných v jazyce jidiš nebo v hebrejštině. Tím je možné si zajistit, že se jedná skutečně o židovský humor a ne o vtipy o Židech vyprávěné majoritní společností, často s antisemitským podtextem.

Židovský humor je tedy sebeobranný, obrácený velice často do vlastních řad a není mu vlastně nic „svaté“. A je až neuvěřitelné, jak do dnešního dne v židovském prostředí narazíme například na veliké množství vtipů o holocaustu. A existují dokonce celé studie o humoru přímo v koncentračních táborech.

Tento sarkastický, sebezesměšňující humor pak našel veřejný projev v činnosti i u nás známých amerických komiků a tvůrců filmů, z nichž prý až 70 % pocházelo z východoevropských židovských rodin. Ostatně, když mluvíme o židovském humoru, máme skutečně na mysli především východoevropské, tzv. aškenázské Židy. Humor sefardských nebo orientálních Židů u nás není prakticky známý.

Častým tématem vtipů je například židovská paranoia a stihomam. To je hezky vyjádřeno i v rozhovoru Steina a Horowitze:

Potká Stein Horowitze: „Jakpak se mají? A odkud jdou?“

Horowitz: „B-b-byl j-j-j-jsem n-n-na ko-ko-konkurzu na-na-na hlasatele v ro-ro-rozhlase.“

Stein: „A co, přijali jich?“

Horowitz: „N-n-ne. J-j-j-jsou t-t-to a-a-a-antisemiti.“

Na téma antisemitismu navazuje i následující vtip:

Jede Katz v metru a čte si noviny neonacistické strany. Zahlédne to Goldstein. Přesedne si k němu a šeptem se ho zeptá: „Vysvětlej mi, prosím vás, jak můžou číst takový antisemitský plátek našich nepřátel?“
A Katz mu to klidně vysvětlí: „To je úplně jednoduché: Když čtu naše tiskoviny, tak je to samé, jak jsme pronásledovaní, jak nás asimilace ničí, jak nám všude házejí klacky pod nohy. Ale tady si čtu o tom, jak ovládáme celý svět, máme pod palcem bohatství všech zemí, stojíme v pozadí všech politických rozhodnutí a tak. A to je opravdu příjemnější čtení.“ Ovšem druhou a pravdivou stránku této skutečnosti vyjadřuje klasické židovské moudro: Když někdo pronese větu „Za všechno zlo ve světě mohou Židé a cyklisté“, tak se většina lidí zeptá: Proč cyklisté?

V židovské sebereflexi je běžným stereotypem i to, že si Židé stále na něco stěžují. Proto se v židovském prostředí říká, že když jste v lepší restauraci, tak tu a tam přijde číšník ke stolu a zeptá se: „Je vše v pořádku?“. Když tam ovšem sedí židovský pár středního věku, tak se ptá: „Je něco v pořádku?“

Na židovskou sebeironii ohledně jídelních zvyků navazuje i úsloví, že v gójské restauraci vidíte lidi, jak jedí, a slyšíte je, jak mluví. V židovské restauraci slyšíte, jak jedí, a vidíte, jak mluví.

To nás přivádí k dalšímu stereotypu, totiž že Židé, zvláště ortodoxní, při hovoru náruživě rozhazují rukama. Proto se už před mnoha lety, když se zaváděly telefony, vyprávěl v Rusku vtip o Židovi, kterému vysvětlovali, jak má telefonovat. Tak, jak to bylo běžné u prvních telefonů, mu ukázali, že k přístroji jsou připojené dvě součásti – jednu si musí přiložit k uchu a druhou držet u úst. A Žid se jich na to zeptal: „To chápu. Ale jak mám mluvit?“

Od ruských Židů z doby asi před sto lety taky pochází vyprávění o lodi, která se potopila uprostřed moře. Všichni zahynuli, jenom dva Židé se po nějakém čase objevili na pobřeží. Všichni se divili, jak je to možné, ale Židé jim klidně odpověděli, že to je jednoduché: Prostě si celou dobu povídali.

Do vlastních řad míří i vtip vycházející ze skutečnosti, že i pro neortodoxní či nábožensky i národnostně velice okrajové Židy bývá značně důležité, aby si jejich děti vybraly partnera židovského původu.

Ptá se Kohn Grünberga: „Co, že jsou v poslední době takový ztrápený a nešťastný?“
Grünberg: „Ale, co jim mám povídat, můj syn bude mít svatbu.“
Kohn: „A to je snad spíše radostné, ne? A koho si bere, jak se jmenuje?“
Grünberg: „No, jmenuje se Vladimír.“
Kohn: „Tak to jich chápu, že jsou tak utrápený. To fakt nezní moc židovsky.“

Velice zajímavý humor je ten, který vychází z židovských reálií a náboženství. Protože však znalost tohoto pozadí není v našem prostředí běžná a tyto vtipy jsou pro většinu z nás bez vysvětlení nesrozumitelné, nebudu je zde uvádět.

Jelikož se však blíží židovský svátek Pesach, obdoba našich Velikonoc, měl bych uvést alespoň jeden vztahující se k tomuto svátku:
Ptá se žena své přítelkyně: „Nevíš, ve kterém měsíci je Pesach?“ Přítelkyně: „Nevím. Já vůbec nevěděla, že je Pesach těhotná.“

V současném Izraeli se však situace změnila. Izraelci už nejsou utiskovanou menšinou, a proto si humor musel najít jiné objekty. Kromě Arabů a různých národnostních skupin jsou vděčným objektem ultraortodoxní židé, kteří rozčilují ostatní Izraelce tím, že když studují (třeba i celý život) v náboženských školách, mají nárok na státní podporu a nemusejí pracovat. Zároveň vzniká v izraelské společnosti napětí vlivem výlučnosti těchto skupin a jejich hlasitého volání po nároku, aby se ostatní v jejich blízkosti oblékali a chovali podle jejich představ. Krásně to vyjadřuje i následující závěrečný izraelský vtip:

Do autobusu z Bnej Brak do Jeruzaléma naskočí na poslední chvíli velice spoře oblečená dívka a posadí se vedle ortodoxního studenta ješivy. Ten sáhne do tašky a podá jí jablko.
Dívka se na něj podívá a udiveně se zeptá: „Proč mi dáváte jablko?“
Ješivebocher jí to vysvětlí: „Eva, teprve když snědla jablko, tak viděla, že je nahá.“
Druhý den nastoupila do téhož autobusu táž dívka, tentokráte daleko slušněji oblečená, a posadila se vedle stejného studenta.
Jakmile dosedla, tak sáhla do kabelky a podala mu jablko.
Ješivebocher se podivil, proč mu i ona dává jablko.
A dívka mu to vysvětlila: „Adam, teprve když snědl jablko, pochopil, že když chce žít, musí pracovat.“

Tomáš Novotný