O čem se těžko mluví

Církev po celou dobu své existence usiluje o to, aby bezpečnými mantinely psaných a nepsaných pravidel vytyčila ideální cestu svých oveček a uchránila je tak před nebezpečím hrozícím zvenčí. Pokud přes mantinely není vidět ven, nebo se ovečka raději dívat nechce, mění se opodstatněné církevní úsilí v černobílý pohled na svět. Jistě je správné mít srovnané názory, ale co když se setkáme s problémem, který nelze vyřešit tak snadno?

Je dobře, aby v našich sborech kázaly ženy? Má křesťan s duševním onemocněním jít na psychiatrii, nebo stačí modlitby? Jaký je správný postoj k homosexualitě? Smí věřící podstoupit umělé oplodnění, nebo se musí smířit s tím, že nikdy nebude mít děti? Jak se postavit k násilí? Na žádnou z těchto otázek nepřinášíme odpověď, ale otevíráme je k zamyšlení příběhy lidí, pro něž tato témata nejsou akademickou otázkou, ale životní realitou. O tom, jak těžké může být pro křesťana řešit podobné problémy, vypovídá i skutečnost, že dva z pěti příběhů jsou anonymní.