Když křesťan ví, proč druhé učit sebeobraně

Násilí – nevysvětlovat, neobhajovat, ale popsat niterný vztah, motivy, jak ses s tím „pral“ či „pereš“… Takhle nějak začal mail, který mi sděloval, o čem se to mám vlastně rozepsat.

No jo no, chápu, násilí mě provázelo opravdu celý život a vlastně jsem si na něm postavil i svoje živobytí. Pamatuju si, jak jsem v pubertě dostal bezdůvodně pěstí do břicha od jednoho cikána na autobusové zastávce. Krásně sedla na solar a mně bylo na zvracení ještě hodinu, situace, která mě donutila k zamyšlení. Dotyčný byl tak o pět let starší, a důvod? Vyšel z kina, kde se promítal jeden z prvních Kung Fu u nás – Zrada a pomsta, bylo jich víc a jen tak pro pobavení sestřelili puberťáka v dosahu. A mně utkvělo z celé situace to, že za bílého dne, na autobusové zastávce plné lidí, bezdůvodně pro svoje pobavení vás může skupinka blbů beztrestně napadnout. Bolest, bezmocnost…

O pár let později v jiném městě podobná situace: Skupinka, náměstí plné lidí a já bezdůvodně napaden, vlastně důvodem byla moje uniforma žáka vojenského gymnázia. A opět si vše perfektně pamatuji. Ráně jsem se sice vyhnul, ale to ponížení… Byl to pátek roku 1982 a bylo 16.30 hodin. A tehdy jsem si řekl, že to bylo v mém životě naposledy, co jsem se nechal od někoho beztrestně napadnout! Násilí na mně mi navždy utkvělo do nejmenších detailů v paměti. Tyto dvě epizody mi zásadně změnily život. Už nikdy nikdo! A vzal jsem to z gruntu. Za čtyři roky vojenského gymnázia jsem absolvoval nespočet pouličních rvaček, dostal jsem šest podmíněných trestů za ublížení na zdraví, cvičil jsem, trénoval karate… a našel jsem v těch svých výhrách zalíbení. Bavilo mě to. Rád jsem seřezal někoho na zábavách, na diskotékách – opojení výhrou.

Střihnu ve svém životě tak deset let dál. Násilí už nebylo v mém životě na úrovni bitek na zábavách, ale postoupilo o několik levlů výše. Armáda byla minulostí a já byl na „opačné straně barikády“. Za peníze jsem vymáhal dluhy, lámal ruce a dělal i jiné věci, o kterých se ani psát nedá. Euforie z vítězných rvaček vystřídala „profesní“ zručnost a bezcitnost. Získával jsem zručnost a opravdu jsem bral násilí jako svou profesi. Přišly první nepodmíněné tresty neboli kriminál. A opět násilí v násilném prostředí. To násilí mi dopomohlo k lepšímu životu v base. To násilí mi pomohlo žít po mém propuštění. Opravdu stovky rvaček a „akcí“, stoupala moje známost… Takže následoval další kriminál. Výčitky žádné, prohry taky ne. Zadání článku se týká násilí, proto nebudu popisovat život na ulici, drogy, prostitutky, ruskou mafii, dagestánskou mafii, české podsvětí, i když tam všude je násilí zcela běžné, žádané, výnosné. A já vydělával.

Pak další střih ve filmu života: Bůh měl už toho malého českého Ramba dost a poslal mi do života Bibli, faráře a pro sichr farářku… A tak, jako jsem si pamatoval dvě epizodky v počátcích mého života, kdy se násilí dotklo mě, tak jako jsem si nepamatoval desítky a desítky lidí, kterých se násilí v mé podobě dotklo, zcela přesně si pamatuju okamžiky, pak hodiny, dny, měsíce, kdy jsem uvěřil v Boha a Ježíš se pro mě stal blízkých člověkem – ač tak vzdáleným. Najednou se mi ty životní střihy vrátily zpět a já si uvědomil, že to bylo špatně. Netvrdím, že všechno bylo špatně, násilí člověka obklopí a nedá se v něm bez dalšího násilí žit, ale násilí jako profese – jo, to je špatně. Dlouho jsem nechápal, kdo je ten maník, co si říká Duch svatý. Už to vím a musím uznat, že měl z celé Boží trojice se mnou největší fušku. Svědomí je to, co k životu vážně potřebujeme. Duch svatý to ve mně probudil.

Takže to zakončím tím, že vlastně nic jiného než násilí neumím. Ale při křtu staré pominulo. Proto už mě násilí nepřitahuje, nevzrušuje. Vím ale, že je všude kolem nás více než kolem mě v roce 82. Z vlastní zkušenosti vím, že nemusíte dělat nic špatného a přesto vás někdo někde jakkoli může napadnout. Učím proto už několik let sebeobranu, organizuju kurzy přežití a taktické První pomoci, abych naplnil pointou tu epizodku z roku 82.

Nenechte se zmrzačit, ponížit, zabít – to je motto našeho klubu, kde učím sebeobranu. A sám za sebe dodávám – nepouštějte násilí do svých životů a vztahů. Bez něj je mi líp. Díky, Kriste, díky Otče, díky Duchu svatý!