Žena se ho zeptala: „Koho ti mám přivolat?“ Odvětil: „Přivolej mi Samuela.“ 1 Sam 28,11

Kontext úvodního verše je situace, kdy král Saul v přestrojení navštívil ženu, která vyvolávala duchy zemřelých, a chtěl se setkat s duchem mrtvého proroka Samuele. Dle dalších veršů se setkání uskutečnilo. Dá se té scéně věřit, že se stala tak, jak je popsána? Skutečně žena mluvila s duchem proroka Samuele?

To je ta nejzákladnější otázka, nad kterou přemýšlí jak židovští, tak křesťanští vykladači tohoto textu. Samotné vyprávění totiž nedává jednoznačnou odpověď. Je možné, že vypravěč skutečně chce říct, že na scénu odkudsi z podsvětí přišel nedávno předtím zesnulý prorok Samuel. Mnozí vykladači se ale domnívají, že se ve skutečnosti jednalo o okultní jev, takže vůbec není na místě klást otázku, s kým nebo s čím se ta žena setkala a jestli to, co Saulovi tlumočila, byla pravda nebo ne. Vyvolávání duchů bylo v Božím lidu přísně zapovězené, Saul se do toho vůbec neměl pouštět, tím pádem není důvod zaposlouchávat se do toho, co mu věštkyně tlumočila.

V jedné verzi výkladu je to tedy lež od samého začátku, od identity přes slova až k závěrečnému proroctví? Máme to odmítnout jako blok?

Je to trochu složitější. Lidé, kteří mají zkušenosti s okultními jevy, se shodnou na tom, že jejich obsahem není jen lež a klam, většinou se jedná o směs lži a pravdy. Překvapivá „trefa“ ohledně neznámých okolností bývá přece důvod, proč lidé slova nějaké věštkyně vůbec berou vážně. Už staří církevní otcové říkali, že tam, kde jsou ve hře temné síly, nemáme očekávat jen samý klam a samou lež. Bývá to naopak rafinovaně namíchaná směsice pravdy a lži. Klíčem k hodnocení té zvláštní scény v jeskyni je její výsledek. Saul nejprve hledal Hospodina, ale Hospodin mlčel. Saul Boží mlčení neunesl a chtěl si vynutit odpověď. Proto se obrátil na čarodějnici. Přišel za ní v zoufalství a odešel v ještě hlubším zoufalství. Kdyby ten nadpřirozený úkaz, se kterým se setkal, byl od Boha, jistě by nezpůsobil prohloubení beznaděje. Saul odchází jako lidská troska, odnáší si s sebou zlověstnou věštbu, že zemře. A je to pravda, věštba se „naplní“. Jenže pozor, Saul skutečně zemře, ale vlastní rukou! To on sám ze zoufalství naplnil neblahou věštbu. Jakou cenu tedy má „pravdivost“ té předpovědi?

Jistým náznakem toho, že s tím nadpřirozeným výjevem něco není v pořádku, jsou podle některých vykladačů slova: „Už zítra budeš u mě.“ Svatý Boží služebník Samuel mohl těžko slibovat odpadlému králi, že se už zítra sejdou. Ta věta zřejmě prozrazuje, že Saul je ve skutečnosti klamán. Že je více a více poután zlými silami, které ho táhnou stále hlouběji.

Jednalo se tedy o démona?

Těžko říci, jak je to vyprávění přesně míněno. Jasné je to, že Saul vědomě jednal proti Božímu příkazu. Dotazování se duchů zemřelých bylo v Izraeli přísně zakázáno (Dt 18). Za pozornost stojí, že tento zákaz není nikde odůvodňován tím, že to nefunguje. Nikde se nedočteme, že by případný výsledek takovéhoto dotazování byl nutně nepravdivý. Božímu lidu je pouze řečeno, že má chodit po Hospodinových cestách a dotazování se duchů zemřelých s tím není slučitelné. To mimo jiné znamená, že pokud člověk tak jako Saul sejde z Boží cesty a vyhledává kontakt s okultními silami, nemůže počítat s Boží ochranou.

Jako není v Bibli napsáno, že to nefunguje, není ani napsáno, proč je to zapovězeno. Takže proč?

Protože je to zrada vztahu, založeného na důvěře. Důvěřovat Hospodinu znamená obracet se v nouzi na Něj a ne na nějaké jiné duchovní veličiny, které by třeba také mohly pomoci. Je to jako otočit se zády k Bohu. Saul zpočátku hledal Boží tvář, dotazoval se Hospodina, ale nepochodil, nebo ne dost rychle. Chtěl si tedy pomoct jinak, když Bůh mlčel. Tak šel za věštkyní.

Když na chvíli pomineme již zmíněné důsledky ve vztahu k Bohu, jaké důsledky má pro člověka takový kontakt s démony? Proč by to nikdo neměl zkoušet ani jednou?

Protože to riziko je příliš velké. Zahrávat si s okultními silami je velmi nebezpečné, to říkají dokonce i ti, kteří to dělají. Je to nesmírně tenký led. Člověk může bezděky uvést do pohybu síly, které vůbec nebude mít pod kontrolou. Zákaz okultních praktik je ve skutečnosti projevem Boží ochrany. Bůh jako každý milující rodič říká svým dětem „nedělejte to“, protože nechce, aby si ublížily. Bible to vyjadřuje tak, že člověk je v bezpečí, pokud chodí po Božích cestách. Pokud z nich sejde, nejen že zabloudí, ale může mít co dělat s lupiči a divou zvěří.

Vrátíme se na začátek – k té druhé variantě výkladu, totiž že vyvolaný duch byl skutečně Samuelův. Proč si to někteří vykladači myslí?

V tom příběhu, tak jak je vyprávěn, není nikde jednoznačně řečeno, že následující epizodu je třeba chápat jako příklad zavrženíhodného spiritismu. Není tam natvrdo řečeno, že Samuel není Samuel. Saul ovšem v příběhu Samuela nevidí, spoléhá na to, co mu říká věštkyně. To od ní se dozvídá, jak ten duch vypadá a co říká. Někteří vykladači si myslí, že vypravěč příběhu má na mysli skutečného Samuela. Osobně se přikláním k názoru, že to vlastně není důležité, co ta věštkyně viděla. Stejně tak je jedno, co z toho, co mu řekla, byla pravda a co ne. Asi jako když jde člověk ke kartářce. Saul za tou věštkyní neměl chodit. Přišel zoufalý, odešel ještě zoufalejší. Druhý den si sáhl na život. Nic dobrého se v té jeskyni nestalo.

Je popis událostí v jeskyni Endor jediným místem v Bibli, které popisuje vyvolávání ducha?

Ano. Nikde jinde se o vyvolávání duchů nemluví, když pomineme opakovaná varování před touto praxí. Se vším, s čím by se chtěl věřící obracet na duchy zemřelých, se má s důvěrou obrátit na Hospodina.

Ptala se: Eva Čejchanová