Všichni z lidu, kdo ho znali z dřívějška, když viděli, že prorokuje spolu s proroky, říkali jeden druhému: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“ 1 Sam 10,11

Saul upadl do prorockého vytržení poté, co se začala naplňovat znamení, která mu oznámil Samuel a která vedla k Saulově korunovaci. Saul nebyl prorokem a do té doby zřejmě nikdy neprorokoval. Co přesně se tam se Saulem stalo?

V době, o které je řeč, se v Izraeli pohybovaly zvláštní skupiny proroků a vizionářů. Jednalo se o hloučky náboženských horlivců, kteří upadali do extáze a vyvolávali v lidech rozporuplné pocity. Někdy totiž nebylo jasné, jestli mluví z Božího Ducha, nebo jsou to spíš výkřiky pomatených blouznivců. S jednou z takových skupin se Saul setkal a něco velmi silného prožil. Stalo se to záhy potom, co Hospodin slíbil, že potvrdí Saulovo povolání za krále třemi znameními. A Saulova zvláštní zkušenost byla jedním z těchto znamení.

Bylo to důkazem, že Bůh jedná i skrze takovéto skupiny?

Izraelité věděli, že Hospodin někdy skrze tyto skupiny jedná. Ale neplatilo to automaticky. V některých případech to byli prostě potřeštěnci, vykřikující všelijaké fantasmagorie, se kterými Bůh neměl nic společného. Samotná skutečnost hromadného upadání do transu není důkazem, že Bůh je při díle.

V prorockém vytržení se tedy může ocitnout kdokoli, nezávisle na víře, charakteru, zkušenostech s Bohem?

Ano, to vyplývá i z vyprávění o Saulovi. Ve skupinách zapálených horlivců, plných nadšení a touhy po zázraku, se často dějí věci, které jsou považovány za projevy nadpřirozených sil. Můžou to být projevy Božího Ducha. Ale nemusejí. Každopádně v takových společenstvích bývá velmi nakažlivá atmosféra, která se snadno zmocní každého příchozího. Ale jestli je při díle Bůh, to se pozná po ovoci. Ostatně, o něco později Saul zažil podobnou extázi znovu, za okolností velmi podezřelých. Psychologové by dnes řekli, že se Saul ocitl mezi zbožnými horlivci a upadl do změněného stavu vědomí. Tento stav může být – stejně jako třeba sen – nástrojem v Božích rukou. I o snu přece platí, že to může být prorocký sen od Pána, ale jindy to je výsledek špatně strávené večeře.

Obě dvě Saulova prorocká vytržení vzbuzují dojem, že na místě funguje „genius loci“, totiž že působení prostoru může zasáhnout kohokoli, kdo tam přijde…

Nejde ani tolik o ducha místa, jako o ducha pospolitosti. Saul se ocitl mezi lidmi, kteří zažívali extázi. To bývá nakažlivé. Známe to i z koncertů a veřejných sportovních utkání: srdce se otvírají, dech se zrychluje, vášně propukají. Domnívám se, že Saul vstoupil do společenství vystupňovaného duchovního očekávání a to otevřelo stavidla v jeho vlastním nitru. Neznamená to, že vše, co by Saul v takové chvíli řekl, bylo zjevení z nebe, ale Bůh si této zkušenosti použil, aby se dotkl Saulova srdce.

Ale v tom druhém případě se Saulovo prorocké vytržení dělo proti jeho vůli. Vlastně tam přišel zabít Davida a toto vytržení mu v tom zamezilo.

Se Saulem se zase něco stalo, Bůh se ho dotkl, ale spíš aby ho zastavil v jeho zlém úmyslu. Ne aby mu dal prorocké slovo. Jako když někdo přijde do kostela, aby něco ukradl, ale když vztahuje ruku po peněžence v šatně, omdlí.

Bylo toto Saulovo vytržení cílenou Boží ochranou Davida?

Nejspíš ano. Saulův tragický příběh je třeba číst v celém jeho rozsahu. Byl to nesmírně obdarovaný člověk, který neunesl svou velikost. Ačkoli byl navenek silák, byl ve svém nitru velmi křehký. Byl to citlivý člověk, jistě citlivý vůči působení Ducha svatého, jak vidíme v našem příběhu. Ale zároveň byl pro svou citlivost labilní, a když se začal bát o svůj trůn, stal se z něho paranoidní zuřivec. Citliví lidé bývají vnímaví vůči Duchu svatému, ale také vůči úplně jiným duchům nebo vůči vlastním nezpracovaným emocím.

Saul se při druhém prorockém vytržení obnažil, což Bible jinde vykládá jako hanbu.

Někteří rabíni vykládají tento moment jako Boží smysl pro humor. A není to jediný vtip v Saulově životním příběhu. V jiné situaci si odskočil na záchod do jeskyně, ve které se právě ukrýval David, kterému Saul šel po krku. Saulova nahota ale může znamenat také to, že nad sebou ztratil kontrolu. Praštil sebou o zem a strhal ze sebe oblečení, protože byl v extázi.

Co nám chtěl Bůh Saulovým prorokováním ukázat?

Dvě věci, které se vzájemně vyvažují. Zaprvé: že bychom měli i ve dvacátém prvním století zůstat otevření vůči nadpřirozenému Božímu působení. Že bychom neměli být tak „rozumní“, až úplně přestaneme počítat s tím, že můžeme vidět zázraky. Pán Bůh někdy jedná svrchovaně a nadpřirozeně a neměli bychom tuto možnost ztratit ze zorného pole.

Zadruhé: když něco mimořádného a nevysvětlitelného vidíme, nemusí to nutně být znamení z nebe. Ne všechno tajemné je od Boha. Může se jednat o dění, které pochází z jiného zdroje, než je Duch svatý. Kdyby Saul při tom druhém stavu vytržení něco řekl, nemáme ani jeden důvod si myslet, že by skrze něj mluvil Hospodin. Pravděpodobnější by bylo, že by z něj mluvila jeho vlastní zuřivost. Říkám to jako člověk, který uvěřil v letničním prostředí, kde je osobní zkušenost vztahu s Pánem Bohem velmi důležitá. A rád bych trval na tom, že věřící člověk má počítat s nadpřirozeným Božím působením. Ale na druhou stranu jsme v tom jako letniční konvertité dost plavali. Na biblické škole se stávalo, že někdo „přijal prorocké slovo od Pána“, že ta či ona sestra má být jeho manželkou. Občas to prožilo i víc bratří vůči jedné a téže dívce. Na to je třeba dávat pozor. Říkali jsme tomu „ochočené nadpřirozeno“. (úsměv)

Nejasnosti kolem prorokování v Bibli jsou i na jiných místech. V Ez 14,9 se píše: „Dá-li se prorok svést a promluví slovo, svedl jsem toho proroka já, Hospodin.“ Bůh „nalíčil past“ na falešné proroky tím, že jim sám dal falešné proroctví? Není cejch pravosti právě to, že proroctví je od Boha?

Je. Pokud bychom si mohli být jisti, že konkrétní proroctví pochází od Boha a konkrétní prorok je Božím služebníkem, tak se máme spolehnout na to, co nám vyřizuje. Protože prorok je především „mluvčí“, tlumočí Boží perspektivu. Často ukazuje na události, které už se staly, a dává jim výklad, který obdržel shůry, vyslovuje tedy Boží pohled na věc. Ale tato zvláštní pasáž upozorňuje na to, že Hospodin někdy dovolí, aby lidé, kteří nemají čisté srdce, vyslovovali lživá proroctví, a aby ti, kdo chtějí slyšet lež, přijali tato proroctví jako pravá. Ale celé je to klam. A Bůh to „dovolí“ – což se dá opsat tak, že to Bůh takto „zařídil“. Dopřeje lidem, kteří chtějí být klamáni, jejich klam.

Jak se tedy v biblických dobách poznalo, že je proroctví pravé, když naplněním proroctví to nebylo? (Jonáš byl pravým prorokem.)

Strom se pozná po ovoci. To nemusí znamenat vyplnění předpovědi, ta mohla být jen varováním, jako u Jonáše. Ovoce se týká kvality prorokova života a toho, zda je proroctví v souladu s Boží povahou. Hospodin je milosrdný a shovívavý, je obhájcem vdov a sirotků. Prorok, který podněcuje k nenávisti nebo bezohlednosti, není Boží prorok.

Jak funguje dar proroctví v současné církvi?

V Novém zákoně čteme, že církev Kristova prorocký dar potřebuje. V Pavlových listech se dozvídáme, jak má tento dar sloužit k budování vztahů mezi lidmi. Všechno má sloužit lásce k Bohu a k bližnímu, k rozhojňování ovoce Ducha svatého. Prorocké slovo nebývá nutně uvedeno větou: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Zaznívá třeba ve slovíčku k dětem, v moudré radě kamarádovi, v laskavém povzbuzení nešťastného člověka. Právě taková bývají nejzázračnější prorocká slova.

V tomto kontextu to zní jako Pavlovo: „Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar,“ směřované Korintským. Člověk si tedy svého prorockého daru vůbec nemusí být vědom? Myslím, že nejpůsobivější projevy prorockého obdarování bývají ty, které mají úplně civilní kontext. Známe to z životních situací, když nám laskavé slovo někdy bez nadsázky zachrání život. Je užitečné mít na paměti, že přinést prorocké slovo, tedy vnést Boží perspektivu do situace, to opravdu neznamená, že bychom se předtím měli obléct do obleku a vzít si kravatu. Mělo by se to dít uprostřed všedního dne. Pavel řekl, že si přeje, aby všichni v Božím lidu prorokovali, a Joel vyhlížel dobu, kdy bude na Boží lid vylit Duch svatý. Věříme, že se to stalo na den Letnic, když vznikla církev, jak o tom vypráví druhá kapitola knihy Skutků. Tam se mluví o tom, že prorocký dar bude Pánem Bohem dopřán každému, kdo má otevřené srdce.