Odpuštění má mnoho vrstev. Má svou lidskou stránku i rozměr duchovní.

Kdo miluje, odpouští. Komu se hodně odpouští, hodně miluje. Jsme naplňováni láskou, ať už odpustíme druhým, nebo je nám samým odpuštěno. Odpuštění v nás probouzí schopnost milovat a náš vnitřní život je sycen vděčností a láskyplností. Proto je nejen dobré, ale i zdravé žít odpuštěním.

Odpuštění má mnoho vrstev. Má svou lidskou stránku i rozměr duchovní. Celá biblická zvěst o záchraně člověka stojí na principu odpuštění. Je nám zprostředkováno z pohledu víry, biblických příběhů a obrazů. Dotýkáme se v něm tajemství vztahu Boha s člověkem. Zároveň je nám přístupné i z pohledu duševního života. V člověku se děje rozpoznatelný vnitřní proces, kterému je dobré porozumět.

Odpustit nelze bez pravdivého vnímání sebe a druhého. Čím více známe sebe, svá slabá místa a nepopíráme své temné kouty, tím více máme porozumění pro toho, kdo je temnotou či slabostí zaplaven a z této pozice nás zraní. Kdo pravdivě nahlíží do sebe, tomu se otevírá i srdce pro druhého. Zůstáváme-li ve svých očích dokonalí a spořádaní, těžko se otevřeme k pochopení a přijetí druhého jako chybujícího. Spíše posilujeme naši životní hořkost a žijeme v zajetí nezpracované křivdy.

PhDr. Dana Krausová

Klinická psycholožka. Věnuje se individuální psychoterapii v soukromé praxi v Praze a odborné přípravě budoucích psychoterapeutů v rámci výcviků v existenciální analýze a logoterapii v Praze a v Bratislavě. Je členkou Českobratrské církve evangelické.

Slovo odpuštění v sobě skrývá pohyb. „Od“ a „pustit“, „pustit od“ „pustit od sebe“. Opakem odpuštění je zadržování. Držet mohu hněv, smutek, pocit křivdy, nespravedlnosti. Zadržujeme svoji bezmoc, sebelítost nebo touhu po pomstě a tím je oslabován náš duševní i tělesný život. Přicházejí depresivní nálady, stažení se do sebe, podezřívavost, emoční chlad, odtažitost, vznětlivost. Bolí páteř, bolí žaludek, máme vysoký tlak, trpíme nespavostí, bolí celý člověk. Pokud pustíme provinění druhých, mohou s tím odejít i emoce, která nás drží v zajetí. Odpuštěním otevíráme prostor vnitřní svobody.

Je potřeba se naučit odpouštět i sám sobě. Kdo se domnívá, že odpouštět sobě nepotřebuje, pak se pravdivě ještě nepoznal. Ubližujeme totiž i sami sobě. Odpustit sobě znamená přestat si vyčítat, rozebírat, pustit odsuzování sebe či pochybování nad sebou. Pěstování pocitu „jsem špatný“ není žádná ctnost. V odpuštění se vyrovnávám s faktem, že také selhávám, a učím se unést zklamání ze sebe. Přijímám tím, že jsem chybující člověk, který se může mít rád i s tím, že chybuje. To vrací zpět do láskyplného vztahu k sobě samému. Odpustit sobě je změna postoje k sobě.

Odpuštění bývá často dlouhý a složitý proces, který začíná setkáním se sebou a teprve poté jsme připraveni vstoupit do vztahu s druhým člověkem a prožít změnu svého postoje. Biblický Jákob se nejprve v Boží přítomnosti setká s tím, kdo je a jaký je, teprve pak vstupuje do blízkosti bratra Ezaua. Slovy i činy si dají najevo své smíření a dál jdou každý svojí cestou.

Odpuštění začíná pohledem dovnitř. Co má být odpuštěno, má být prožité, tedy nejen vědět, ale i prožít, co je k odpuštění. Co mi ublížilo, co to pro mne znamená, co u toho cítím, proč se zlobím, co mě bolí, v čem mi křivdí. To vše rozpoznávám ve svém nitru. Je čas plakat a čas zlobit se. Je to prostor pro naše slzy i náš hněv. Pokud se schovám za slova a nic necítím, je to zpráva, že zůstávám ještě srdcem uzavřený. Jsme-li příliš dlouho odpojeni od prožívání, blokujeme v sobě cestu k odpuštění. Odpuštění bez emocí může slibovat pohodlnější a rychlejší způsob, ale ve skutečnosti stojíme na místě. Strach či odmítání znovu prožít, co se mi ve skutečnosti stalo, zavírá mnohým lidem už na začátku cestu k láskyplnému smíření se sebou a s druhými.

Když jsme takto zasaženi emocemi, rozpoznáváme, že se objevují i ty, které nesouvisí s člověkem, který nám ublížil. Emoce jsou jako lavina, vezmou vše, staré i nové, a zaplaví nás. Ožívají pak všechny staré křivdy a děje se nám, že zaměňujeme i jejich adresáta. Místo zlobení se na rodiče, se zlobíme na partnera, místo zlobení se na sebe, se zlobíme na druhého. V odpuštění je potřeba poctivě třídit, co se ve mně děje. Co se týká momentální křivdy, a co už je tam navíc nebo co je už nepatřičné. Co je moje zodpovědnost, a co způsobil druhý. Přináší to velkou úlevu a zároveň nás to chrání, abychom nevršili další křivdy. Pokud to neuděláme, můžeme domněle vyčítat a odpouštět konkrétnímu člověku něco, co se ho ani netýká, a bráníme tak skutečnému odpuštění.

Pravdivý přístup k sobě nás uzpůsobuje k pohledu mimo sebe. Umožňuje nám vstoupit znovu do vztahu s tím, kdo nám ublížil. To je zásadní moment na cestě odpuštění. Vstoupit do vztahu znamená zkusit se podívat na vzniklou situaci očima druhého člověka. Znamená to zkusit vidět sebe pohledem toho druhého. Odpuštění v tomto kroku dosedá do své hloubky. Ani tady nejsme ušetřeni emocí. Ty ale přicházejí s rozšířením vlastního, dosud zúženého pohledu. Je to další setkání se sebou při setkání s druhým. V této chvíli se začíná jevit skutečnost ve složitějším světle. Člověk sám o sobě nedokáže vést ostrou hranici mezi dobrem a zlem, mezi pšenicí a koukolem. Na člověku je, aby se otevřel nejednoznačnosti, která odpovídá zralému vnímání života. Pak může být druhý shledán též zoufalým, nešťastným, trpícím, stejně jako já. Oba se setkáváme ve své nouzi. To je silným momentem v procesu odpuštění. Pak jsme ochotni nahlédnout sebe jako někoho, kdo k situaci buď přispěl, anebo by v jiných podmínkách byl schopen téhož. Znamená to objevit v sobě podobné sklony či slabiny, které vyčítám druhému. Vstoupit takto do vnitřního vztahu s tím, kdo způsobil moji bolest, znamená vstoupit do vztahu i se skrytými stránkami své osobnosti. Vede to k pokoře před tím, co je v každém člověku skryto. Neznamená to souhlas s činem či omluvu jednání. Je to vnitřní otevřenost, kdy „navzdory bolesti chci vidět tvou situaci a tebe samotného“. Je to projev lásky, je to zdroj lásky a je to i tajemství lásky.

Na konci celé cesty je pak konkrétní rozhodnutí. Čin a změna jednání je vyústěním celého vnitřního procesu odpuštění. Jen konkrétním výrazem dostává odpuštění žitou podobu. Bez konečného činu by postrádalo odpuštění smysl. Konkrétní čin je jakousi pomyslnou tečkou za událostí. Každá situace má svoje zakončení v nějakém činu, jde o to, tento moment uskutečnit. Pak může být odpuštění opravdové, prožité a trvalé. A stáváme se tak součástí Božího tajemství skrytého právě v odpuštění.