Odkapávají poslední vteřiny. Moderátorky sedí naproti sobě u stolu s ovládacím pultem, mikrofony, několika monitory, telefonem v barvě stolu pro přímé vstupy posluchačů a s hrníčkem s kávou, sluchátka na uších hlavu v dlaních. Poslední chvíle soustředění. Levou šavli vysunout nahoru a jede se. ON-AIR. Jsme v éteru. Sedím, ani nedutám. Mám strach, že mi upadne tužka, že kýchnu, že nějak jinak naruším vzdušný prostor, vyšlechtěný odborníky na akustiku tak, aby tam nebylo slyšet nic, co slyšet být nemá. Prostor, který teď patří Bohu.

Noční můry

Město už pomalu spí ale v malé místnosti pod střechou nevelkého domku na konci rozlehlého sídliště, za dvěma vypolstrovanými dveřmi s kukátky, poletují kolem světla „noční můry“.

„Čtyři minuty,“ prohlásí jedna z nich při pohledu na digitální hodiny umístěné na protější straně za rozhlasovým pultem přímo naproti očím, hned nad podlouhlou zářivkou s červeným nápisem ON-AIR. Zatím nesvítí. Do živého vysílání pořadu Noční můry zbývá posledních pár minut. Na pozadí posledních příprav je slyšet mužský hlas a tichá melodie. Poslední slova z předtočeného bloku, který v deset večer končí, aby předal štafetu. Písničky do následující hodiny jsou vybrány, aby postupně s pokračující nocí posluchače zklidňovaly a ladily s tématem. Jdi, a už nehřeš, aneb Důvěra tomu, kdo zklamal.

„Začaly bychom důvěrou obecně. Osahat si ji ze všech stran,“ Lída Hojková zvedá oči od papíru, na kterém je ve stručných bodech načrtnuta celá následující hodina, a hledá odpověď Katky Vávrové. Kývne. Hovor musí plynout přirozeně a bez velkých pauz.

Odkapávají poslední vteřiny. Moderátorky sedí naproti sobě u stolu s ovládacím pultem, mikrofony, několika monitory, telefonem v barvě stolu pro přímé vstupy posluchačů a s hrníčkem s kávou, sluchátka na uších hlavu v dlaních. Poslední chvíle soustředění. Levou šavli vysunout nahoru a jede se. ON-AIR. Jsme v éteru. Sedím, ani nedutám. Mám strach, že mi upadne tužka, že kýchnu, že nějak jinak naruším vzdušný prostor, vyšlechtěný odborníky na akustiku tak, aby tam nebylo slyšet nic, co slyšet být nemá. Prostor, který teď patří Bohu.

Vyrovnaný melodický hlas Lídy zahajuje hodinu, ve které pak obě moderátorky v přirozeně plynoucím dialogu postupně rozkrývají různé pohledy na řešené téma. Stavba celého pořadu mi čím dál víc připomíná strom. Vychází z kořenů a s větvičkami přibývajícími do různých stran se jako pupeny začínají vylupovat nové náměty do diskuze. Je řeč o nevinné dětské důvěře, jakou po nás chce Bůh ve vztahu k Němu, o důvěře v partnerství, o jejím zklamání a hříchu, o oběti a viníkovi, o touze odpustit a znovu věřit, o tom, jak moc je to možné a co všechno to stojí, o křesťanských společenstvích, která se mnohdy tlakem na oběti, aby odpustily (a hned), dopouštějí další křivdy. Všechno je v pohybu a větve se lehce dotýkají hranice mezi odpuštěním a rozhodnutím znovu dát na straně jedné a naivitou na straně druhé. Celý strom ve vertikále směřuje k nebi. K odpouštění Božímu, k Boží důvěře v nás, selhávající lidi, k ochotě samotného Boha nezatratit, ale znovu se nechat zklamat. Je řeč o Petrovi, kterému po jeho zradě Ježíš svěřil to, za co zaplatil nejvyšší cenu. A na konci se jako u semínek v plodech, ze kterých strom vyrostl, vše schází tam, kde to začalo. U Boha.

Sleduji ten koncert s údivem a začíná mi docházet, co práce v rozhlase znamená. Zdaleka nestačí mít zajímavý hlas a dokonalou výslovnost. Znamená to, mít co říct a myšlenky umět zajímavě předat. Moudrost. Mít širokou základnu znalostí a v hlavě úplně jasno, aby byly kdykoliv po ruce. Dokonale znát Bibli, aby verše samy přicházely s tím, jak se bude téma vyvíjet. Myslet na posluchače a přizpůsobovat dobu nutnou k soustředění jim, před oddychovými písničkami umět „chňapnout“, aby s napětím čekali na pokračování hovoru. Být pod velkým tlakem v naprosté pohodě. Umět s technikou a v podvědomí mít časovač, který na minutu poskládá všechno tak, aby šlo jedno za druhým a aby konec, který musí zaznít, aby dal celé hodině ten správný smysl, zazněl přesně v poslední minutě.

„Je to jako vyplout na hlubinu. Jako když Ježíš řekl Petrovi: Vystup z té lodi a pojď za mnou. Vysílat živě hodinu a před sebou mít osm záchytných bodů, znamená chůzi po vodě,“ říká Lída Hojková, když už je ve studiu ticho a na pozadí zase už mluví tichý hlas v pořadu ze záznamu. Chce to víru.

Noční vysílání končí a na spaní není pomyšlení. Zážitek je příliš silný. Sedíme ve studiu ještě hodinu a povídáme. Den končí společnou modlitbou. Jde se spát.

Ráno s Lucií Endlicherovou

V šest hodin ráno už sedí ve studiu a připravuje se na ranní vysílání. Venku je ještě tma. Usměvavá brunetka s uklidňujícím hlasem. Žádné drsné probuzení. Před námi je tříhodinový blok relací, které bude moderovat do jednoho celku. Propojování hudbou i slovem, poutání pozornosti k jednotlivým pořadům. Jako by to dělala odjakživa.

Plynule, v pohodě, žádný stres. I v tom jsou ale léta praxe. V rádiu Proglas bývala ve studiu už ve čtyři, aby se za hodinu do začátku vysílání rozmluvila. Dnes už to není potřeba. Stačí jí čtvrthodinka. Spolupráce s Proglasem ale trvá, celá léta. Sobotní ranní programy pro Proglas vyráběli zaměstnanci TWR v Proglasu na druhé straně Brna. Když se pak toto vysílání začalo vyrábět v TWR, ten vzácný prostor v Proglasu zůstal. Lidé dávají najevo, že se jim to líbí.

„Dobré ráno vám všem, kdo jste si zvolili Rádio 7 za společníka svého vstávání,“ slyší lidé ve svých domovech. S Lucií se budou moci zamyslet nad tím, komu chtějí být podobní, ponořit se do biblické úvahy o naději a v Bibli se zastavit u jedné z posledních kapitol knihy Rút, ve které se Noemi narozením vnuka mění život.

Během biblické úvahy se jde na kafe. Osm minut času. Míjíme velkou ceduli na dveřích, která alarmuje, aby zůstala vyjetá šavle PC4. V lednici čeká košík s cedulkou Brána, uvnitř s královskou snídaní. „My se rádi staráme o hosty, co kdyby sem někdy přišli na návštěvu andělé,“ směje se Lucie.

Vracíme se do studia. Stejná informace o šavli PC4 visí i na nástěnce. Zvědavost ohledně veledůležité šavle PC4 ve mně vytváří pocit blízkosti tajemné zbraně. Nedá mi to. „To je tenhle kolík,“ ukáže Lucie jakoby mimochodem na jeden z mnoha na zvukovém pultu. „Když zůstane nahoře, může technik ovládat tento počítač a pult z počítače z domova. Když je dole, musí se třeba v sobotu večer sebrat a dojet sem.“ A je po záhadě.

Stopy, Kompas, Doteky… a tři hodiny vysílání jsou pryč. Je čas předat mikrofon. V poledne 24hodinový vysílací čas české redakce končí, začíná vysílat redakce slovenská. Tak k mikrofonům zase za den.

Žít z víry

V malém domku nad velkým sídlištěm mě ale čeká ještě jeden silný zážitek.

Víra potřebná k práci v TWR se na každý krok čerpá z individuální modlitební přípravy před vysíláním a z pravidelných společných modliteb celého týmu každé poledne. Schází se kolem kulatého stolu a kromě slov díků a proseb za potřebné zní i požehnání dárcům – za zapůjčení vysoušeče, protože budova byla vyplavena, za nabídku jednoho z posluchačů, že přečalouní židle, za každého, kdo na práci rádia nějak přispěl. Každý má před sebou lístek s několika jmény, která v průběhu modlitby zazní. Škoda, že tohle dárci nevidí.

Ředitel TWR Luděk Brdečko je slovy svých zaměstnanců „muž modlitby“. Vždycky tvrdil, že práce v rádiu stojí na lidech, ne na penězích. Když budou lidi, peníze se seženou. Bůh je dá. Modlitby jsou základem celé práce rádia TWR, na nich stojí všechno. Jsou tím, co rádio drží. Každý měsíc modlitebníci dostávají z rádia modlitební dopis. Těch, kteří za prací v rádiu stojí na modlitbách, je hodně, záštita je hluboká. A Bůh je slyší. Když se v roce 2016 dělaly prosincové výplaty, bylo rádio kvůli rekonstrukci fasády v mínusu 810 tisíc korun. Z pětimilionového ročního rozpočtu je to skoro pětina. A během jediného měsíce se sešly dary v hodnotě jednoho milionu. Bylo to neuvěřitelné.

Rádio žije výhradně z darů. Žádné dotace, žádné fondy. Každodenní mana, kterou jim Bůh posílá skrze lidi. A On to dělá. Protože to, co odtud zní do všech stran, nejsou jen slova. Je to poselství, ke kterému se Bůh přiznává. Platí zde „nejen financemi a chlebem každodenním“… lidé se na základě vysílání obracejí k Bohu. Ale není to zadarmo. Každý, kdo se do téhle práce na Boží vinici zapojil, si v soukromí nese svůj kříž.

foto: redakce Brána