Tonda pozoroval svou manželku a věděl, že se děje něco zásadního. Zlatka se zarazila u otevřených dveří vychovatelny s pozdravem na rtech a zlomek vteřiny zírala na ženu, která se tam bavila s její bývalou vychovatelkou. Anita! Hovor ustal, chvíli na sebe v náhle napjaté atmosféře jen tiše hleděly. Uteklo mnoho let, ale poznaly se. Zlatka udělala první krok. Došla k ženě a podala jí ruku. Měla v sobě čisto.

Atmosféra najednou povolila. „Nebylo hezký, cos mi dělala, ale odpouštím ti.“ Je to vysloveno – a slovo se stalo realitou. Po letech to mohla úplně uzavřít. Nechat to za sebou a už se k tomu nevracet. Nebylo to lehké, ale Bůh jí tu sílu odpustit dal už dávno, už když mu jako čerstvě dospělá dala svůj život i s tím těžkým, co si odsud, z dětského domova, do života nesla a čím se léta trápila. Ale teď je to zpečetěné. Je volná. Už může tu ženu svobodně potkat kdekoli. Už to nebolí. Tohle místo je teď v jejím srdci očištěné od všech bolavých emocí a negativní vzpomínky už nemají sílu zraňovat. Zůstalo jen to dobré. Tohle byl její domov. Odsud měla svoje první vzpomínky.

–

„Tak jsou tady,“ nakoukla vychovatelka do kanceláře, aby oznámila ředitelce, že auto s novými dětmi už stojí před domovem. Pomáhali jim vylézt z auta. Tři děvčátka – nejmladší Zlatušce byly tři roky, pak čtyřletá Angelka a pětiletá Ivetka. Šestiletou Květušku nepřivezli, měla tak zničená kolena, že ji odvezli rovnou do nemocnice na operaci. Možná se to neobejde bez následků. Až se zotaví, tak dovezou i ji, aby mohly být zase všechny čtyři sestřičky pohromadě. Ale i ty tři, které dorazily, byly v dost zbídačeném stavu. Měly svrab ze špíny, boláky na hlavě, lupénku, nejmladší praskaly kosti – těžko říct, co bylo z nedostatku kvalitního jídla, co z venku prožívané zimy a co z neléčených potíží. Bylo ale jasné, že se jejich rodiče o svoje děti nestarali. I vychovatelkám, které byly z praxe zvyklé na ledacos, se srdce sevřelo. Vzali holčičky do své péče s láskou, jakou od svých vlastních rodičů nezažily. Psal se rok 1974 a děvčátkům Beránkovým začalo opravdové dětství. Ale nedalo se říct, že by bylo bez mráčku...

–

Na svůj příjezd do dětského domova v Kladně-Rozdělově si Toník nepamatuje. Bylo mu 3,5 roku. Jen od babičky z matčiny strany, která za ním jezdila, ví, že to kdysi bývala věznice a že tam bylo vlhko. Pak ho převezli do Benešova. Odtamtud už má své první vzpomínky – na venkovní bazén. Budova sloužila jako kojenecký ústav i mateřská škola. Pak žil nějaký rok v Sedlci a potom ho přemístili do Čáslavi. Neměl možnost ochutnat hloubku a hodnotu rodinných vztahů, sotva si někde zvykl, už odtamtud odjížděl. Rodiče se za ním byli podívat v každém z těch domovů maximálně dvakrát. Když začal rozumět tomu, že jiné děti bydlí s rodiči a mají domov, hodně se na ně zlobil. Chtěl být s nimi! Utíkal k nim, ale nikdy tam nedošel. Vždycky ho chytili a vrátili zpátky. Měl rodičům za zlé, že takhle žil. Byl osmý z deseti sourozenců – ale z rodiny šli pryč všichni. Jen každý jinam.

---

Vychovatelka stála čelem do místnosti a celý oddíl C, čítající kolem deseti dívek, s napětím čekal, co se z té nečekaně svolané schůzky vyklube. Vypadala vážně. Zlatka věděla, co se bude dít, a moc dobře jí z toho nebylo. Je to kvůli ní. To ona to tetě řekla. Trvalo to tři roky. To je strašně dlouhá doba. Když je člověku deset, je to kus života. Ale dřív to říct nemohla, měla strach, protože Anita vyhrožovala, že jestli někde něco řeknou, že to bude ještě horší. Jenže to bolelo tak, že už dál nemohla. Tohle by se žádné malé holce dít nemělo. V noci, ve tmě prázdné místnosti, tajně, opakovaně, týden co týden. Strach, bolest, slzy. Snášely to všechny čtyři, protože byla silnější. Ale nakonec to přece jen přeteklo. Sebrala odvahu a šla za tetou. Tety jsou fakt bezvadný, hrozně se jí ulevilo, když to všechno řekla. Hlavně, že to skončí. „Dějí se tu věci, které se tu dít nesmějí.“ Podívala se na Anitu. Musela se přiznat. „Tak tys to byla? Tak to ne!“ Všichni se dozvěděli, co dělala. Bylo to venku. Ta ostuda! Zlatka by na jejím místě rozhodně být nechtěla. Teď to ví každý, už jim ubližovat nebude. A pak se Zlatka nestačila divit. Dozvěděla se, že ona a její sestry nebyly samy, které Anita trápila. Ani ta další strašně dlouho nic neřekla. Taková je moc strachu. Byla ještě mladší než ony. Vychovatelka nastavila přísná pravidla – a bylo jasné, že se nic podobného nebude moct opakovat. Už nebylo kde ani jak. Anita se dostala „do podmínky“, kterou ale nedlouho na to porušila krádežemi, útěky i drzým chováním – a odvezli ji do polepšovny. Dětský domov v Horním Slavkově se zase stal místem bezpečí, kde se každý další sebemenší projev šikany vyřešil na místě zákazem televize a nucenou pomocí v kuchyni. Děcák byl zase fajn.

–

Byli čtyři, taková parta sígrů, co se pere, kouří, lže, pije a krade. A Toník byl sám, o šest let mladší hubený kluk ze druhé třídy. Snadný terč. Když se ho někdo z ostatních kluků zastal, tak ho zbili taky. Trvalo to dva roky. Občas byly následky vidět – až si toho jednou všiml ředitel a začal Toníka chránit. Ale kluci si nedali říct, a když přestávali být pro vychovatele zvladatelní... tak jednoho dne skončili v pasťáku. Vyprchalo to samo, zmizelo to s věkem. Přikryl to čas. Když pak dva z nich po letech potkal v Albertu, nemuseli mluvit o odpuštění, věděli, že to je za nimi. Objali se úplně samozřejmě. Zůstalo jen to hezké, co si z toho kousku společného dětství nesli do života každý zvlášť.

–

Schoulila se na posteli a brečela. I když už jí bylo osmnáct, nepřipadala si jako dospělá. Byla tři sta kilometrů od všeho, co znala, a stýskalo se jí. Po tetách, po místě, kde vyrůstala, po ostatních holkách v domově, po kamarádce Kláře. Po prázdninách doma u kamarádek ze školy, z vesnice nebo u tet. Po všech těch závodech, kde běhala a skákala do dálky. Po besídkách, které hráli pro babičky a dědečky v domovech důchodců. Patnáct let v jednom domově. Žili tam jako rodina. Ale takhle to prostě je. Nikdo nemůže v děcáku zůstat věčně. „Vzali tě do učení, uvařit si taky umíš, holka, tak nebreč a makej,“ říkala si. Teď je jejím domovem internát. A pak tu zůstane pracovat a bude bydlet na ubytovně. Život jde dál. Aspoň že sestry jsou teď tady ve městě. A všem blízkým, které má v místě, jenž jí bylo celé dětství domovem, bude psát.

---

„Můžu si přisednout?“ zeptala se Tondy starší paní, v ruce tác, na kterém si nesla oběd. Kývl. Měla laskavé oči. Bylo v nich zvláštní světlo. Začala povídat o Ježíši – a Tonda pochopil, že paní toho Ježíše opravdu miluje. Zvláštní. Ne že by o něm nikdy neslyšel – strýc, který si ho párkrát vzal k sobě na prázdniny, o Ježíši mluvil a občas šli i do kostela, ale to, že by s ním někdo mohl takto v životě počítat, to ho zaujalo. Tetička Šedivá se Tondovi stala duchovním průvodcem. Bylo mu šestnáct, bydlel na internátě, vařil si sám – a nechal se pozvat do sboru. Moc se mu tam líbilo. Nechal se dovést až k Ježíši. A začal s ním žít.

–

Potkali se v práci, dělali na stejné hale. Zlatka se zamilovala o chvíli dřív. Tonda byl jiný. Mluvil o Bohu a chodil mezi lidi, kteří o Něm mluvili stejně samozřejmě, jako by s ním žili. Zlatka to tak neměla. Když se dívala na přírodu, tak věděla, že Bůh existuje – taková nádhera jako lesy nemohla vzniknout náhodou. Ale s Bohem si nikdy nepovídala tak jako on. A chtěla to, co měl on. Tak ji tam mezi ty lidi vzal. Říkali tomu „mládež“. Líbilo se jí tam – ty příběhy z Bible, modlitby, kdy se k Bohu obraceli se svými problémy – a viděli jejich řešení… začala se k Němu přibližovat. Trvalo to dost dlouho, ale jednoho dne odevzdala život Ježíši. Na pokraji dospělosti, když se podle sirotčího důchodu dozvěděla, že její biologičtí rodiče umřeli a že se s nimi už nemá šanci potkat, se stala Božím dítětem, dcerou mocného Krále. Mohla mu dát do rukou svoje zdraví, které se z prvních tří let života nikdy pořádně nevzpamatovalo. A Bůh jí tolik pomohl! Léčí jí tělo i duši a její rány. Pomohl jí odpustit Anitě šikanu a Zlatčiným rodičům to, že svoje děti opustili. Víra jí dala naději do nového života – byla volná, ničím netlačená, nesvázaná. Takhle je to dobře.

–

Zlatka je chtěla poznat. Nedopadlo to nejlíp. Tondovi rodiče se svatbou nesouhlasili. Jenže pro Tondu jejich hlas neměl takovou váhu, jako hlas jeho vlastního srdce a vlastně ani jako hlas jeho sborové rodiny, která je vzala mezi sebe jako vlastní a svatbu jim přála. Těžko tátovi a mámě odpouštěl, že ho nechali v děcáku a že čtyři ze svých sourozenců vlastně ani pořádně nezná. Na celé rodinné tragédii neviděli nejmenší podíl vlastního selhání. „Byli jsme oběťmi komunizmu, nemohli jsme za to, muselo to tak být,“ říkali, ale ani Tonda ani Zlatka téhle verzi nevěřili. Rodiče nikdy neřekli pravý důvod – že je táta alkoholik a mámu mlátil. Nebylo to dobré místo k životu pro dítě. V tomhle děti vyrůstat nemohly. A agresivním alkoholikem zůstal. Jen krátce před smrtí přestal kouřit. To byla doba, kdy mu Tonda odpustil, i když táta o žádné odpuštění nestál.

Otče, díky za to, že smíme být tvými dětmi. Neměli jsme domov, a teď ho máme u tebe. Ty nás nikdy neopustíš a nikdy se nás nezřekneš. Uzdravuješ staré rány a staráš se i o každou novou bolest, se kterou k tobě přijdeme. Díky za to, že smíme prožívat tvoji lásku. Jako milované děti.