Ale to přece nemůžeš jet sama, tak já pojedu s tebou,“ prohlásil tatínek a podle mě v tu chvíli ještě moc netušil, do čeho se vlastně „uvrtal“.

Přesně tuto větu ode mě tatínek slýchal při mých návštěvách rodičů celé jaro. Zhruba loni o Vánocích jsem přišla s nápadem, že vyrazím na kole z Prahy do Vídně. „Ale to přece nemůžeš jet sama, tak já pojedu s tebou,“ prohlásil tatínek a podle mě v tu chvíli ještě moc netušil, do čeho se vlastně „uvrtal“. Trasu jsem nakonec ještě protáhla do Bratislavy, celý výlet naplánovala na pět dní, každá den zhruba sto kilometrů. A on se mnou opravdu do hlavního města Slovenska dojel.

Z Prahy jsme vyrazili jedno teplé červnové úterý. Myslím, že mou nejčastější hláškou celého výletu bylo něco jako: „Já na kole nesnáším kopce.“ A že jich pár bylo. Projeli jsme střední Čechy, lesy České Kanady, až potom pole a vinice jižní Moravy nebo Rakouska. Mezi Prahou a Vídní vede cyklotrasa, takže jsme se většinu času vyhýbali frekventovanějším silnicím a jeli právě spíš po menších silnicích nebo cyklostezkách.

Tábor, Jindřichův Hradec, zámek v Červené Lhotě, Znojmo nebo Mikulov – často jsme zastavovali na krátkou prohlídku měst nebo míst, kterými jsme projížděli. Někdy ale byly důvody pro zastávku praktičtější než jen zmrzlina nebo fotka se sochou Jana Žižky – třeba nabití baterky telefonu nebo doplnění láhve s vodou.

Každý den jsme na cestě, i s přestávkami, trávili zhruba kolem deseti hodin. A vlastně nemůžu říct, kde se mi líbilo úplně nejvíc. Jihočeské Slavonice mě okouzlily svou malebností a krásnou architekturou, jiná místa zase skvělou zmrzlinou. A ano, sice jsem si místy v duchu říkala, co mě to napadlo (hlavně při tom šlapání do kopce), většinu cesty jsem si ale vlastně užívala. Že prostě jedu. Bavilo mě pozorovat krajinu, to, jak se postupem cesty mění, mít vítr ve vlasech (když zrovna nefoukal proti nám). Skvělé bylo i ujištění o dobru v lidech. O vodu z kohoutku jsem prosila často třeba v restauraci, kolem které jsme jen projížděli. Zrovna mi v láhvi došla a nikdo mě neodmítl. Bavilo mě i to, že jsem trávila čas s tátou.

Nakonec byl vlastně nejhorším úsekem ten, který jsem přidávala jako poslední: Vídeň–Bratislava. Větší kus cesty se jede podél Dunaje po rovné, ničím nezajímavé silnici. I tady jsme ale měli vlastně štěstí. I když nám každý den svítilo dost intenzivně sluníčko, právě ten den bylo většinu dne pod mrakem. A přiznávám, když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Bratislavy, tachometr ukazoval pět set pět kilometrů a já byla nakonec docela ráda, že jsme v cíli.

Teď, když už mě nebolí ani nohy ani zadek, můžu rozhodně říct, že to byl krásný a požehnaný výlet. Až na drobné neduhy jsme na kole neřešili žádnou větší závadu, pořádný déšť nás stihl jen jednou (zato uprostřed lesa) a zranění jsme vlastně taky žádná neměli. Tak příští rok dojedeme k moři, jo, tatínku?