Místo do školních lavic usedají stovky dětí každé ráno třeba za stůl ve vlastním pokoji. Místo učitelů jim zadávají úkoly rodiče. V posledních letech domácí vzdělávání volí v Česku čím dál více rodin. Některé se teď potkaly na Akademii domácích školáků v modlitebně sboru na Praze 1.

V jindy docela tiché modlitebně v sobotu 21. dubna běhají bosé děti v kostýmu koně, další drží v rukou větvě stromů – jsou totiž součástí scénky, která se odehrává na pódiu. Skupinka deseti „domácích školáků“ hraje úryvek z knihy Děti z Bullerbynu. Malí herci během představení taky zpívají a zapojené jsou jejich maminky i dvě miminka. Jedna z nich, Zuzana Kohoutová, scénku přímo pro vystoupení z knížky upravila. „Víc rodin se jednou týdně druhým, třetím rokem potkáváme a vím, že všechny děti, které se schází, tu knihu čtou a mají ji rády,“ vysvětluje. Pro děti vytvořila scénář, malí herci už si ho pak ale během nacvičování upravovali a vnášeli vlastní prvky. S pomocí maminek vyrobily kostýmy nebo rekvizity a jedna z dívek pak k představení ještě sama složila písničky.

Divadelní hra má zhruba půl hodiny. Pak už se na pódiu střídají děti, které zpívají, hrají na hudební nástroje nebo předvádí bojové umění taekwondo. „Celkem se letos na Akademii přihlásilo 62 rodin, dohromady jde tak asi o 250 lidí,“ vysvětluje mi organizátorka Lucie Beštová z Asociace domácího vzdělávání. „Hlavní myšlenkou je dát dětem příležitost k tomu, aby mohly předvést něco, na čem během letošního školního roku pracovaly – hra na hudební nástroj, výtvarná díla, projekty a podobně. Zároveň tím chceme motivovat i ostatní „domškolácké“ děti, aby něco podobného zkusily další rok,“ dodává.

Větší míra svobody

V Česku je forma individuálního vzdělávání podle dat ministerstva školství stále populárnější. Největší roli v rozhodnutí, proč jsme domácí vzdělávání zvolili, pro nás hrála svoboda, popisuje Zuzana Manová, proč zatím dvě školou povinné děti vzdělává doma. A do školy neplánuje posílat ani další dva mladší potomky. „Člověk není vázán na nějaké místo, program od pondělí do pátku, takže si můžeme život organizovat, jak chceme.“ Zatímco si povídáme, na pódiu se střídají další vystupující a takzvaní „domškoláci“, jak o dětech jejich maminky často mluví, chodí i kolem nás. Ve vedlejších místnostech totiž žáci prezentují různé projekty, na kterých přes rok pracují.

Jeden je o českých prezidentech nebo jejich přímé volbě, další o druhé světové válce či kočkovitých šelmách. Jednoznačně nejvíc zájemců má ale kolem svého projektu desetiletý Kuba Trčka. Na stole má vyskládané průhledné krabičky se strašilkami, pakobylkami, šváby a dalším hmyzem. Dětem zvířátka ochotně vytahuje z krabiček, ty si je půjčují, ptají se, čím se živí a jak se o ně starat. Že školáka hmyz zajímá, je poznat na první pohled. Není jediný dotaz, na který by neznal odpověď, strašilky má i nakreslené na bílém tričku. „Já jsem měl rád plazy a pak jsem si jednou chtěl pořídit strašilku. Koupil jsem si ji, ale po měsíci mi umřela. Pak jsem chtěl kudlanku, sarančata a došlo mi, že mi to máma pořád nedovolí kupovat,“ vysvětluje zapáleně školák. „Takže jsem si řekl, že musím přijít na to, jak je rozmnožovat. A zjistil jsem, že to jsou všechno bezobratlí, pavouci mě taky zajímali, takže mě úplně přestali bavit plazy a zaměřil jsem se hmyz.“ Sám je teď ve čtvrté třídě v domácí škole a výuku doma si pochvaluje. „Kromě přírodovědy mě hodně baví třeba matematika. Na domácí škole se mi líbí, že občas můžu mámu přemluvit a místo některých předmětů se věnujeme třeba právě hmyzu,“ dodává.

Lepší příprava na život

Všechny děti, které rodiče učí doma, musí chodit pravidelně na takzvané přezkoušení. Protože plní povinnou školní docházku, musí být zapsané v běžné škole. Její učitelky pak dvakrát ročně ověřují, jestli školáci znají to, co jejich vrstevníci. Děti Zuzany Kohoutové s tím podle slov své maminky nemají problém. A nemyslí si, že by jim chyběl školní kolektiv. „Děti chodí každý den do kroužku nebo se jednou týdně scházíme s více rodinami, které mají domácí školáky. Tam je zhruba deset různě starých dětí.“ Právě to považuje Kohoutová za výhodu. Domácí školáci se podle ní lépe naučí vycházet s různě starými dětmi a mají to i jako přípravu pro život, kde třeba v zaměstnání potkají různé typy osobností. „Často říkám, že socializace chybí spíš maminkám, než dětem. Já osobně si tu společnost dospělých lidí snažím kompenzovat tím, že dělám hodně dobrovolnické činnosti nebo chodím na různá cvičení,“ dodává.

Na pódiu končí program, účastníci se přesouvají do jídelny na svačinu. Rodiče si často vyměňují zkušenosti. Na Akademii domácích školáků se všichni sejdou zase za rok.

Rozhovor Jitka Klimecká

Jitka učí doma své dvě dcery – jedna je v sedmé, druhá ve čtvrté třídě

Proč jste se rozhodla obě dcery vzdělávat doma?

Já jsem „domškolácký“ rodič z přesvědčení. Protože když jsem chodila do školy, měla jsem pocit, že učit se doma by pro mě bylo to nejlepší, co bych mohla mít. Určitá svoboda, ale zároveň i zodpovědnost, že já si budu řídit proces učení. Protože mě ve škole vždycky přišlo, že mě spolužáci a učitelé ruší. Takže ještě předtím, než se mi narodily děti, jsem si říkala, že je chci učit doma, když to bude možné.

Jak je náročné skloubit vzdělávání dětí, kdy každé je v jiné třídě?

Pro mě byly nejnáročnější asi první tři třídy. Ale nakonec jsem pochopila, že já nemusím mít důkladnou přípravu. Že musím dítě naučit informace vyhledávat, vyhodnocovat a dávat dohromady – tu technickou stránku věci. Já je naučím dovednosti a ony už si teď dělají, co chtějí. A to neznamená, že se flákájí. Prostě je něco zajímá a dělají všechno to, co se od školy požaduje. To téma už pak není tak důležité, protože u jednoho tématu zjistí i spoustu věcí okolo, protože umí dávat věci do souvislostí.

Máte pevný řád domácí školy?

Holky se učí dopoledne, od devíti do dvanácti, čtyři dny v týdnu. A ten jeden den v týdnu se najde něco jiného. Máme třeba tělocvik v bazénu,