1918–2018. Sto let. 36 550 dnů. Český národ a celá naše země za tu dobu několikrát razantně změnily směr. Svoboda – válečná okupace – nádech svobody – komunistická diktatura – svoboda. S každou změnou se měnil i vztah státu a církve, vztah těch, kteří měli moc, a těch, kteří měli víru.

Vztah moci světské a duchovní, státu a církve, patří zcela jistě mezi jedny z nejsložitějších skutečností celé historie křesťanství. Tak jak se v dějinách proměňovaly historické, politické i kulturní souřadnice, bral na sebe i vztah církve a státu široké spektrum nejrozmanitějších podob – od pronásledování křesťanů na jedné straně, až po náboženské ospravedlňování mocenských poměrů na straně druhé. Vzhledem k bohatým a dramatickým stoletým dějinám naší republiky tedy asi není divu, že ani vztah mezi Církví bratrskou (či Svobodnou církví reformovanou nebo Jednotou českobratrskou, jak zněly dřívější názvy) a státní mocí v tomto ohledu netvoří žádnou výjimku. V našem článku se alespoň v hrubých rysech pokusíme nastínit proměny podob tohoto vztahu v jednotlivých obdobích dějin naší vlasti.

První republika (1918–1938)

1rep

Postoj církve vůči státu zůstával už od dob vzniku v roce 1880 „svobodný“ – církev měla status církve státem neuznané, tj. byla na státu nezávislá, státem nebyla finančně podporovaná a státní orgány nijak nezasahovaly do jejích vnitřních věcí. Toto principiální nastavení vůči státní moci si Svobodná církev reformovaná zachovala i v období první republiky, ale s jedním citelným rozdílem. I když politické postoje členů církve byly jistě různé, zdá se, že jedna věc ve vztahu k republice byla víceméně všem společná. Byla to jejich republika. I oni sdíleli velmi silně téměř celospolečenské nadšení, že český národ získal svou vlastní státní existenci.

Změna názvu církve na Jednota českobratrská v květnu 1919 rovněž vyjadřuje tento vřelý étos: ujmout se dědictví otců, věrně je rozvíjet a sloužit celému národu svědectvím o Boží lásce v Kristu. A to jak skrze zvěstování evangelia a křesťanskou službu lásky a milosrdenství, tak i skrze poctivou občanskou práci. Věrný Kristův svědek je zároveň i poctivým a pracovitým občanem své republiky. Jeho nejvlastnějším domovem však zůstává Boží království a jeho naděje vyhlíží návrat Krále. To mu pak dává svobodu v lásce sloužit všem i kritizovat zlo, nespravedlnost nebo různé společensky negativní jevy.

Loajalitu členů Jednoty českobratrské k republice nesporně posilovala i skutečnost, že jedna z jejích nejvýraznějších osobností, kazatel František Urbánek, měl (už od 90. let 19. století) velmi blízko k prezidentu T. G. Masarykovi a jeho rodině. Ze všech Urbánkových projevů o TGM je cítit hluboká úcta i respekt k osobě a charakteru prvního prezidenta, oproštěné přitom od všeho devótního prvorepublikového „tatíčkování“.

Druhá republika a období protektorátu (1938–1945)

Tísnivá atmosféra období po Mnichovu a nacistické okupaci v březnu 1939 dvacetileté období relativně pokojného vztahu Jednoty a státu pochopitelně dramaticky proměnila. Už anšlus Rakouska v březnu 1938 způsobil, že musel být zrušen sbor ve Vídni. Po obsazení pohraničí došlo na existenci dalších sborů. Církev přišla o německý sbor v Trutnově a také v Chudeříně (Litvínov), kde byl sbor úředně zrušen i přes to, že se připojil k německé Freie Evangelische Gemeinde. Činnost stanice v Českém Krumlově pokračovala dál jen v ilegálních podmínkách.

2rep

15. březen 1939 pochopitelně přinesl ještě horší období. Na Slovensku, jež vyhlásilo samostatný stát, byla Jednota zrušena. Bratislavský sbor se nuceně připojil k reformované církvi, sbor v Prešově našel azyl u baptistů. Na Podkarpatské Rusi obsazené Maďarskem se rovněž práci podařilo převést do péče baptistů. Svobodné německé církve Jednotě v protektorátu nabízely, aby se s nimi spojila. Návrhy byly sice existenčně výhodné, ale ze zřejmých důvodů zcela nepřijatelné. Rada tento druh kolaborace odmítla.

Pod tlakem okupační moci se život církve těžce zredukoval. Vydávání časopisů bylo zastaveno, publikační činnost silně omezena, misijní činnost minimalizována, konference se nemohly uskutečnit několik let. Mnohé členy postihlo totální nasazení na práci v Říši, mnozí čelili výslechům, někteří zakusili vězení.

Členové Rady byli sledováni gestapem. František Urbánek byl pro svůj vztah k TGM i proto, že měl syna v USA, považován za politicky podezřelého a musel podstupovat výslechy v Petschkově paláci. Tajemník Rady Josef Cvrček byl za pomoc židovské rodině v roce 1944 zatčen a internován v koncentračním táboře v Dachau.

Život církve se přesto nezastavil, dál zvěstovala evangelium, dál se v rámci omezených možností snažila sloužit praktickou láskou. V únoru 1945 byla při bombardování Prahy zasažena vinohradská modlitebna.

Poválečné roky (1945–1948)

Zdálo se, že s příchodem míru se znovu otvírá úžasný prostor k misijní i charitativní službě. Situace se ale válkou výrazně změnila a brzy bylo zřejmé, že prostý návrat k předválečným poměrům nebude možný.

Zatímco se slovenskými sbory byly po šestiletém odloučení s velikou radostí znovu navázány svazky, práce na Podkarpatské Rusi po jejím vynuceném odstoupení SSSR byla ztracena. Výrazným polem volajícím po obnově služby bylo válkou a odsunem Němců hluboce rozvrácené pohraničí. Církev usilovala o obnovu sborové práce alespoň v místech, kde před válkou působila, ale ne všechny plány se dařilo uskutečnit. Například v Trutnově se sbor obnovit nepodařilo, vznikla zde jen stanice českoskalického sboru. Na druhou stranu vyrostly v pohraničí sbory nové, vytvořené tam, kam se rozhodli odejít mnozí členové z vnitrozemí. V severních Čechách se centrem stal sbor v Ústí nad Labem, vznikly i stanice v Děčíně, Teplicích, Dubí aj. V roce 1947 byl ustanoven sbor v Liberci se stanicemi v Novém Městě pod Smrkem a Hraničné u Jablonce. V pohraničí vznikly i další větší stanice, např. Karlovy Vary nebo Chomutov.

Z hlediska vztahu k okolní společnosti byl poněkud zvláštní projekt „bratrské obce“ vedený kazatelem Erlichem ve Staré Libavě na Olomoucku. Tato po odsunu Němců vysídlená obec měla být nově obydlena čistě členy Jednoty českobratrské, kteří by obnovili zdejší modlitebnu a společně rovněž hospodařili. Myšlenku takovéto exkluzivity sice úřady nepodpořily, přesto se zde ale usadilo vícero rodin, jež vytvořily sbor. Relativně slibné začátky ukončil nástup komunistů k moci, kteří hospodářsky prosperující obec rozprášili.

Na dlouhou dobu poslední rozkvět zaznamenala rovněž sociální práce. Pro práci se seniory se od úřadů podařilo získat státem po válce zkonfiskovaný zámek v Suchomastech. Pokračovala například i práce sirotčince ve Chvalech a dětské ozdravovny v Kařezu.

Mgr. Robert Hart (46)

Kazatel sboru CB v Praze 4 – Šeberově, senior pražského seniorátu. Vystudoval bohemistiku a historii na FFUK, absolvent ETS. S manželkou Janou mají syny Jakuba a Davida.

Po únoru 1948

Nástup nových, těžkých časů Jednotě českobratrské symbolicky zvýraznila významná událost: 26. října 1948 zemřel František Urbánek, který stál ve vedení církve dlouhých 45 let. V březnu téhož roku ještě stihl poskytnout poslední služby rodině TGM – pronesl pohřební řeč na rozloučení s ministrem Janem Masarykem.

V říjnu 1949 pak byly vydány církevní zákony, kterými komunistický stát nad církvemi převzal absolutní kontrolu. Jednota musela v roce 1951 projít tzv. systemizací, což znamenalo ustanovení počtu sborů, pro něž stát schválil místo kazatele. Došlo tak k nucenému snížení počtu sborů z 39 na 28, tedy skoro o třetinu! Veškeré aktivity církve spadaly pod ostrý dohled státu, jeho církevní tajemníci rozhodovali prakticky o všem (např. o udělení i odebrání státního souhlasu kazatelům k vykonávání povolání, souhlasu s mimořádnými shromážděními, ke službě kazatele z jednoho obvodu v obvodu jiném, schvalování kandidátek staršovstva aj.). Kandidátka pro volbu členů Rady musela rovněž projít schválením, státní úřad pro věci církví musel schválit řád církve, vyznání apod. Vedle oficiálních nástrojů tlaku moci zde působily ale i ty méně viditelné, umožňující totalitní kontrolu a ovládání: systém založený na udavačství, spolupráci s StB, šikanování všeho druhu a jiném byrokratickém omezování.

Vedle případů přímé perzekuce (věznění po vykonstruovaných procesech, z mnoha uveďme alespoň kazatele A. Voříška, B. Schneidera nebo J. Polanského) zakoušela velká část členů církve existenční potíže různého druhu (zákazy povolání, všemožná šikana, zákazy studia na středních či vysokých školách apod.). Ne každý ovšem pod tlakem osvědčil věrnost Kristu, tlak na konformitu s požadavky moci byl obrovský.

norm

Tam, kde komunistická moc cítila ideologickou hrozbu, zavedla tvrdé restrikce. Aktivita při duchovní výchově mládeže byla mnohdy přitěžující okolností. Spolky mládeže byly zakázány, stejně jako časopisy pro mládež a organizování letních táborů mládeže či dorostu. Už v roce 1948 byly zastaveny některé časopisy, v roce 1951 pak i hlavní časopis Českobratrská rodina. (Obnovit ji bylo možné až v roce 1969.) Byla zrušena všechna sociální práce, biblická škola v Kutné Hoře byla rovněž zlikvidována. Když byl samostatný tisk posléze povolen, režim si vynucoval na jeho stránkách otištění prorežimních prohlášení Rady k nejrůznějším událostem. Možnost vydávání duchovní a teologické literatury byla jen minimální a podléhala cenzuře. Mnohou službu tak vykonali ti, kteří riskovali při ilegálním dovozu knih ze zahraničí.

Archivář Rady Církve bratrské, bratr Jan Štěpán, v publikaci 120 let v Božích službách celé období komunismu charakterizuje mimo jiné nadpiskem „Boží věrnost nad naší nevěrností“. Konstatuje, že církev nešla v období totality cestou viditelného odporu. Ale zároveň dodává, že z Božího slova zaslechla, že víc se sluší poslouchat Boha než lidi. A tomu se většina bratří a sester podřizovala a různými způsoby na sebe brala Kristův kříž.

Doba svobody (1989–2018)

Pád vlády KSČ v závěrečných týdnech roku 1989 otevřel cestu dramatické proměně české společnosti, církve nevyjímaje. Obnova plné náboženské svobody i přiznání oprávnění výkonu zvláštních práv registrovaným církvím a náboženským společnostem (např. konání církevních sňatků, vyučování náboženství ve školách, duchovenská služba v armádě ČR či věznicích) vytvořily výjimečné předpoklady pro široké rozvinutí a naplňování poslání církví ve společnosti.

Vleklým problémem byla snaha o dosažení nápravy majetkových křivd, jichž se na církvích dopustil komunistický režim. Potřebný zákon se podařilo prosadit až na konci roku 2012.

dnes

Ani Církev bratrská se nevyhnula nutnosti zaujmout postoj ke svému působení v době totality a kriticky se vypořádat s minulostí. Přes mnohé, co bylo vyřčeno i napsáno, se stále objevují hlasy, že ono vyrovnání s minulostí není možné považovat za uzavřené. Jedním z nejvýznamnějších počinů v tomto směru byla Omluva a odvolání – prohlášení Rady Církve bratrské a redakční rady Bratrské rodiny z roku 1990, jímž bylo vysloveno politování a prosba za odpuštění, že na stránkách církevního časopisu vyšlo několik režimu servilních prohlášení (např. k Chartě 77). Druhým počinem bylo jmenování komise pro rozhovory s kazateli, jejichž jména se objevila v tzv. Cibulkových seznamech, tj. neoficiálních seznamech spolupracovníků StB, jež vycházely tiskem v letech 1991/92.

Jmenovaní kazatelé dostali možnost rozhovoru s touto komisí a písemně i osobně se ke svému případu vyjádřit. Komise v závěrečném prohlášení konstatovala, že tuto možnost využilo devět bratří (což byla více než polovina případů), že si uvědomují, že podpis jakékoli formy prohlášení ochoty ke styku s StB je třeba považovat za selhání, a že už činili pokání podle svého svědomí.

Těmito kroky komise považovala záležitost za uzavřenou a výslovně uvedla, že další veřejné diskuze nepovažuje za užitečné. Diskuze skutečně víceméně záhy utichly. Přesto se nemůžeme zbavit dojmu, že se v církvi mnohem více daří mapovat pestrou paletu křivd a zvůle, jichž se na našich členech komunistický režim dopustil, a citelně méně jsme ochotni vyslovovat a reflektovat vlastní selhání a nevěrnost. Zde nás ještě jistá cesta čeká.

Záhy vstoupíme do třicátého roku svobody. Možnosti otevřeně zvěstovat dobrou zprávu evangelia a sdílet Kristovu naději a lásku díky Boží milosti stále trvají. Zhoršující se politické klima v zemi a rostoucí obliba autoritativních receptů na řízení státu nám citelně připomínají, že svoboda, i ta náboženská, je křehká skutečnost, o kterou je třeba se stále zasazovat a za niž je třeba bojovat. A také že ony pro evangelium a zvěstování naděje otevřené dveře nemusí být otevřené stále. Jednejme proto moudře v kontaktu s okolním světem a využijme čas nám svěřený, jak čteme v epištole Koloským.