„Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ (2 Tim 1,7)
Holandská misionářka a spisovatelka Corrie ten Boom se jednou modlila: „Pane díky, že od nás nepožaduješ velkou víru, nýbrž víru ve velkého Boha“.
Každý den, když otevřeme oči a vstaneme z postele, jsou před námi dvě cesty víry, jedna s velkým Bohem a druhá s malým bohem. Každý den se znovu rozhodujeme, kterou z nich půjdeme a komu budeme „sloužit“. Každý den znovu ze všech sil sbíráme odvahu a sílu, abychom nešli cestou strachu.
Starozákonní Jozue byl jedním z dvanácti špionů, které Mojžíš poslal do zaslíbené země na výzvědy. Jozue pak přežil i čtyřicet let putování pouští a dovedl Izraelce do cíle, protože byl jedním z mála lidí, kteří více než svému strachu věřili svému Bohu. Na konci svého života se s nimi rozloučil přímými slovy: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15) Jako by říkal: „Teď už je to na každém z vás, musíte se rozhodnout. A ponesete důsledky, počítejte s tím. Buď budete svobodnými služebníky Hospodina, anebo otroky svého strachu z cizích pánů. Dal jsem vám dobrý příklad.“
Cesta odvahy není snadná a vyžaduje ochotu se zas a znovu rozhodnout. Učíme se kousek po kousku, co je to bázeň před Bohem. Na křižovatkách vidíme směrovky s Božími sliby. Kdo stojí o bázeň před Bohem, nemusí se už tolik bát překážek ani lidí. I kdyby s námi zacloumaly strašné okolnosti nebo obrovské pochybnosti, cesta odvahy má nakonec vždycky zaslíbení východiska a nového požehnání. Víra přitom není garance proti všem pochybnostem, ale proti porážce. Na konci cesty odvahy vždycky vyroste nějaké dobré ovoce. Mojžíš kdysi dvanácti zvědům řekl: „Buďte odvážní a přineste něco z ovoce té země!“
Cesta strachu naopak znamená, že na svá bedra bereme zodpovědnost, která patří Pánu Bohu, a to je potom nad naše síly. Je to sice docela přirozené a pochopitelné, ale jde o plíživé pokušení, kterému musíme čelit. Někdy můžeme podlehnout klamným pocitům, že strach a starosti jsou projevem pravé moudrosti a opatrnosti. Můžeme se bát smůly, různých předpovědí, strašáků nebo i vlastních limitů či reakcí. Vrabci věří, že strašák na poli je opravdový, a tudíž se ho bojí jako živého. Někdo položil otázku: „Kolik dobrého bys udělal, kdyby ses nebál, že tě někdo zkritizuje?“ Kolik vnitřní radosti, v dobách dobrých i zlých, bychom mohli na cestě odvahy zakusit, kdybychom se nenechali paralyzovat obavami, jak to asi všechno dopadne?
A tak si každý musíme zvolit. Znovu a znovu se rozhodnout. Jozue nám dal památný příklad: „…vyvolte si dnes, komu chcete sloužit, (…) já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Klasická křesťanská píseň Kráčejíce do Kanánu svým pochodovým rytmem a patosem dnes asi vyvolá oprávněné rozpaky nebo i cukání koutků, ale je taková „jozuovská“, protože povzbuzuje k odvaze: „Dál, zmužile dál, zmužile kráčej do té krásné vlasti Kanán! Dál, zmužile dál, zmužile kráčej, když tě Bůh sám ráčí vést!“
V Bibli nacházíme jako nerozlučná dvojčata spojení přívlastky „udatný a rozhodný“. Odvaha spolehnout se na Boha souvisí s ochotou a schopností se rozhodnout. Ano, potřebujeme moudrost i čas ke správnému kroku, chceme se opřít také o Boží slovo, ale často je to obyčejný strach, který nám brání se pohnout z místa. Potřebujeme si to uvědomit a pojmenovat pravým jménem. „Buď udatný a rozhodný,“ řekl Hospodin Mojžíšovi, Mojžíš Jozuovi, Hospodin po smrti Mojžíše Jozuovi, David Šalomounovi, Ageus Zerubábelovi atd. V Žalmu 27,14 čteme „Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“. A ve 2 Tim1,7 se píše: „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“
Každý máme svého Goliáše. David sice zahnal lva i medvěda, ale ještě nikdy nebojoval s Goliášem. Největší strach bývá z toho, čím jsme ještě neprošli, s čím nemáme zkušenost a nevíme, jak na to. Někdo řekl, že „neznámá hrozba velikosti lískového oříšku je horší než známá obava velikosti melounu“. Učedníci křičeli hrůzou, když se zdáli blížil Pán Ježíš po vodě, dokud jim neřekl: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Riskujete rádi? Já ne, a tak si musím stále připomínat, že bez ochoty riskovat Boží království v tomto světě neroste. Na cestě odvahy se smí dělat chyby. Na cestě strachu raději, než abychom udělali chybu, neuděláme nic. Nebo jinak: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Buďme církví, kde je dovoleno dělat chyby, protože chyby se dají napravit. Mnohem horší je ze strachu neudělat nic a stát celý život na místě.
Boží cesta je vždycky cesta odvahy a nikdy cesta strachu. Bez výjimky! Bude-li se cesta strachu tvářit jako vrchol moudrosti a opatrnosti, je to náboženský podvod. I kdyby ji lemovaly zástupy andělů, jsou to jen převlečení démoni, nevěřme jim…
Odvaha víry navzdory těžkostem, utrpení, bezvýchodnosti či zoufalství bude štědře odměněna: „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.“ (Žid 10,35)
Na cestě strachu zakopávám své „hřivny“. Vymlouvám se, že to není moje obdarování: ten to dělá lépe, ještě nejsem připravený, zrovna teď není vhodná doba… Jsem někdy jako služebník z onoho podobenství Pána Ježíše: „Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“
Hledáme-li Boží vůli a ocitneme se na křižovatce, používáme obvyklá kritéria: Boží slovo, modlitbu, radu moudrých, „otevřené dveře“, atd. Pokud stále nevíte, kudy dál, a už je třeba udělat krok, zvolte si cestu, která si žádá více odvahy, a určitě neuděláte chybu. Cesta odvahy znamená ochotu jít někdy „mlhou“. Teprve po dalším kroku vidíme zas o kousek dál a obzor se nám pootevře. Nemůžeme všechno naplánovat a mít pod kontrolou.
Každý den potřebujeme nějakou pilulku od Boha proti strachu; abychom dokázali jít cestou odvahy. Třeba jeden verš z Bible, jednu myšlenku, jednu modlitbu nebo příběh. Evangelista Reinhard Bonnke napsal: „Víra není pocit. Přijde-li nebezpečí, je strach nevyhnutelný. Někteří lidé mají přirozený sklon k depresím a podléhají panice. Dokonce i kníže kazatelů, evangelista Charles Spurgeon znal depresi a snažil se své studenty rozesmát. Neboť jinak by se musel – jak sám říkal – rozplakat. Podobně trpěl pisatel Žalmu 42: „Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: Kde je tvůj Bůh? Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ Neuměl to pochopit – ale věděl, kde hledat sílu: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“
Když se blíží pohroma, utržíme těžké rány, skličují nás zlověstné okolnosti nebo když se nemoc a bolest usídlí u našeho krbu, chemické procesy v našem těle se spustí a přirozeně přichází strach a úzkost. Co si počne v tu chvíli víra? Snímá pouta z našich kotníků tak, abychom mohli čelit paralyzujícímu sevření a bez ohledu na okolnosti jít dál.