„Tohle mi byl čert dlužen!“ zaklela vztekle Ludmila, praštila do stolu tak, až hrnky nadskočily, a hodila mezi ně upomínku k lékařské prohlídce dětí. Teď ji budou otravovat úřady, aby šli ti malí haranti do školy! Proč jsou ještě tady? Kdy už bude konečně po nich? Co je vůbec drží při životě?

Vztekle otevřela malou komůrku vedle kuchyně. Nikdy se tam netopilo, nebylo tam nic, jen dva malé slamníky. Lezly po nich dvě děti. Kluci. Dvojčata. Bylo jim šest. Když se postavili na nohy, udělali jen pár kroků kolem zdi. Sami chodit neuměli. Macecha udělala krok směrem dovnitř a děti bezděčně ucukly. Zlá paní. Zase se zlobí. Udělaly něco? Došla až k nim, chytla je za zápěstí a vyvlekla je ven. Teď jim ukáže. Kazí jí život už pět let. Je to jen její dobrá vůle, že je tady trpí, že jim dává jíst a uklízí po nich! „Ne ne, holenkové, vy mi život komplikovat nebudete! Váš otec by se mnou souhlasil. Vlastně můžete být rádi, že tady není, zmydlil by vás hadicí, až byste nevstali. Jako posledně. Tak hněte sebou!“ Dovlekla je až do kůlny. Otevřela dvířka do díry, které se honosně říkalo sklep, protože tam skladovali brambory, skopla děti ze schodů a aniž by ji zajímalo, kam a jak dopadly, a zavřela za nimi. Přemek a Honzík se ocitli ve smradlavé, špinavé tmě. „Co koukáš?“ obořila se macecha na devítileté děvčátko, které scénu pozorovalo vyděšeně, i když ji zdaleka nevidělo poprvé. „Běž si po svých! A opovaž se na ně promluvit! Nebo půjdeš za nima!“

Když si takto vylila část zloby, sedla v kuchyni ke stolu a jak uměla nejúhledněji, napsala lékařce, že děti jsou trochu opožděné a že ve škole žádá o odklad. Pravidelnou lékařskou prohlídku absolvovaly v jiném městě, když byly na prázdninách u babičky. Lékařce i škole vysvětlení stačilo a na další rok se nad dětmi zavřela voda. Tedy dveře jejich „domova“, odkud od chvíle, kdy si je jejich otec a macecha přivezli domů, až do toho dne, nevyšly ven. Studená komůrka s holými zdmi a temná díra pod kůlnou. Neměly nic, jen to, co jim dala jejich maminka předtím, než krátce po svých osmadvacátých narozeninách umřela: život, jeden druhého, nadprůměrnou inteligenci a nezměrnou vůli žít. A možná i ochranu mocných andělů. Potřebovali to. Před sebou měly další rok pozemského pekla. Začínalo léto roku 1966.

Úřednice na olomoucké sociálce, říkejme jí Marie, položila telefon. Volala obvodní dětská lékařka, že se opět ani po urgenci nedostavila k prohlídce ta maminka s nevlastními chlapci, kteří měli podle evidence nastoupit do školy už loni v září. A že když se pídila po zdravotních záznamech dětí, zjistila, že od jejich pobytu v kojeneckém ústavu žádné záznamy nenašla. Divné.

Podívá se na to zblízka. Otevřela kartotéku a přehrabovala složky. M. Tady to je. Jan a Přemysl. Letos jim bude sedm. Maminka umřela tři týdny po porodu a otec se o čtyři děti včetně novorozených dvojčat nebyl schopen starat. Miminka skončila v kojeneckém ústavu a mladší z jejich sester u babičky. Když byl klukům rok, přihlásila se o ně jejich teta z otcovy strany a celá dokumentace šla s ní. Je tady ještě kopie dopisu z ústavu, aby laskavě dali vědět, jak se chlapcům daří. A od nich ze sociálky, aby průběžně informovali o dalším osudu chlapců. Dál nic. Jak se mohli ztratit z evidence? Viděl je od té doby vůbec někdo?

Mariino malé soukromé pátrání začalo nabírat na obrátkách. Zjistila, že teta se o dvojčata starala jen tři měsíce a pak je dala do dětského domova. Tam byli chlapci jen pár měsíců, než si je odvezli rodiče, tedy vlastní otec a jeho nová žena. Měli by všichni, i s jejími dvěma dětmi, bydlet v malém domku na okraji městečka. A hele! Tady je ještě jeden dopis týkající se dané adresy! Před několika lety psala vzdálená příbuzná rodiny sociálce, že jsou v domě děti, které trpí, a prosí o prošetření. Byla se tam tehdy podívat Mariina předchůdkyně. V jejím zápisu stálo, že domek je nově omítnut, domácnost je čistá a děti byly zrovna na návštěvě u příbuzných. Starosta městečka tehdy potvrdil, že děti chodí čistě oblečené a s rodinou nejsou problémy. Tady se celé šetření zastavilo.

Něco tu nesedí. Marie poposedla a v telefonním seznamu našla číslo na příslušný MNV. Paní na druhém konci telefonu odpovídala ochotně, tu rodinu zná. Děti jsou spořádané, vždycky čisté, slušně zdraví a s rodiči nejsou problémy. Akorát paní je velmi výmluvná a dost od rány, ale asi musí, když je manžel pracovně pořád pryč a péče o tři děti je jen na ní… O tři děti? Snad o pět, ne? A je to! Jsou tam! Někde tam jsou, ale neví o nich ani lidi v okolí! Teď už mě nezastaví ani barikáda před domem, pomyslela si Marie a okamžitě napsala na příslušný okrsek Veřejné bezpečnosti žádost o policejní doprovod sociální pracovnici při prošetření případu na místě.

Doktorku Koluchovou ten případ docela sebral. Seděla u stolu a dávala dohromady zprávu soudního lékaře pro trestní řízení týkající se pokusu o dvojnásobnou vraždu nezletilých dvojčat. Dělá v oboru dětské psychologie a psychiatrie už dlouho, ale tohle ještě neviděla. Sedmiletí kluci, zbědovaní, až srdce bolelo. Policie se sociálkou je vytáhly z díry pod kůlnou. Zoufalý psychický stav. Neuměli pořádně chodit, v botách vůbec, nemluvili, dorozumívali se mezi sebou posuňky a skřeky. Nerozeznávali zvířata. Šest let téměř totální izolace. Těžká citová a sociální deprivace. Strach ze tmy, úzkost, roztěkanost, úlekové reakce jako důsledek fyzického týrání. Ponecháni napospas, macecha čekala, až umřou. Rok trvalo, než je v nemocnici dostali z těžké formy křivice, která se v Evropě už takřka nevidí – důsledek mizerné výživy a dlouhodobého nedostatku světla. Tělíčka posetá jizvami z neléčených zranění způsobených pravděpodobně nejen krutým bitím, ale i krysami. Nešité jizvy na hlavách. Bylo jí z toho smutno. Chtěla by jim pomoct, ale odborníci byli zajedno – ti už se do společnosti nemají šanci zařadit. Nikdy nezvládnou základní školu, a jestli se za pár let, možná, dostanou do zvláštní, už to bude moct být připsáno jako ohromný úspěch následné péči. Napáchané škody jsou nenapravitelné. Ale něco jí říkalo, že to nemá vzdávat. Viděla, jaké pokroky kluci udělali za ten rok v nemocnici a za další rok, kdy se stali nejopečovávanějšími dětmi v dětském domově Na Kopečku. Jenže ústavní péče je z toho nedostane. Potřebují rodinu, ve které budou spolu. Lásku máminu a bezpečí její náruče. Zvedla telefon a spolu s ředitelkou dětského domova se dohodly, že ten článek s výzvou v novinách zopakují. Loni se sice přihlásilo kolem třiceti zájemců, kteří se chtěli o dvojčata starat, ale nakonec nezůstal nikdo. Zkusí to znovu.

Kdyby tak člověk věděl, co se děje v duchovním světě, zatímco on se tady na zemi modlí za řešení… Dílky Božího plánu se pomalu skládaly vedle sebe a čekalo se na okamžik, kdy se vše spojí v jeden obraz a Boží dílo bude vidět v celé parádě. První část byla už složena – dětem se podařilo zachránit život. Už to byl zázrak. Teď šlo o jejich budoucnost, stejně jako o budoucnost mnoha dalších dětí v téhle komunistické zemi. A nejen v ní. Zpráva o tom, že mateřská láska má moc změnit nezměnitelné, se dostane do učebnic na celém světě. Plán záchrany těch dvou chlapců daleko přesahoval jejich vlastní životy.

Vše bylo připraveno na Boží zásah: pěstounská péče v Československu oficiálně neexistuje, komunistický režim tvrdě prosazuje ústavní péči v kolektivních zařízeních. Chlapci jsou odborníky označeni za ztracené, všichni zájemci o jejich adopci vycouvali. A zároveň… z křivice jsou děti venku, ředitelka dětského domova je na svém místě, pracovnice na okrese také. Psycholožka má srdce otevřené a je, i když si to neuvědomuje, připravena udělat vše pro Boží plán. Věrná Boží služebnice Rut, jako svobodná pro adopci dětí režimem naprosto nepřijatelná a jako křesťanka vyčleněná na okraj respektu společnosti, je na svůj životní úkol připravena. Článek vyšel a časopis leží v kantýně. Může to začít.

Blížil se oběd a Rut se pomalu chystala k odchodu do kantýny. Jako každý den. Práce ji bavila, ale poslední dobou se nějak neubránila neodbytnému pocitu, že tohle není to, k čemu ji Bůh tady na zemi povolal. Bylo jí sedmačtyřicet, a i když měla dobrou práci, vlastní rodinu neměla a nějak se jí poslední roky ztrácel smysl toho, co dělala. No ano, starala se o děti svých sourozenců, a že jich bylo! V duchu se usmála. Jako devátá z deseti dětí neměla možnost stěžovat si na samotu. Byla to mladá tetička, vždycky ochotná vypomoct, když děti marodily nebo když bylo potřeba.

Mohlo to být jinak, ale nebylo. Jen Ty, Bože, víš, proč jsem zůstala tady, pomyslela si. Vykročila ke schodišti, ale realita polední pauzy nedovedla přebít dávné vzpomínky. Našla muže svého života a byli rozhodnuti prožít ten život spolu. Po válce se chtěli usadit v Americe. Nebyl by to problém, plynule mluvila nejen německy, ale i anglicky, a za mořem měli strýčka, který by jim v začátcích pomohl. Už měli letenky. Jenže když měli odletět, Rutina maminka onemocněla. Domluvila se tehdy se snoubencem, že přiletí za ním, hned jak to situace umožní, a on odletěl sám. Ale přišel únor 1948 a zavřely se hranice. Kdyby odletěla, byla by to emigrace. Už by se nikdy nemohla vrátit a její rodina by tady kvůli ní měla velké problémy. Nemohla tu nechat maminku. Nešlo to. Zůstala. Toho muže si nese v srdci doteď. Už ho nikomu jinému neotevřela. Stejně by každý ze srovnání s ním vyšel jako nevalná náhražka.

Možná je její hlavní úkol pomoct sestře, té nejmladší. Bydlí v bytě spolu a Eva se sama stará o malou holčičku. Ale je to tak? Pane, dej mi v tom jistotu, prosím…

Na plastový tác si ze skromné nabídky jídel vybrala to, které měla naražené na stravence. Přidala polévku, kompot, příbor a stravenku hodila do misky u kuchařky. Rozhlédla se po kantýně. Támhle. S pozdravem a přáním dobré chuti si přisedla ke kolegyni.

„Četlas to?“ zeptala se spolustolující hned, jak polkla sousto, které měla v puse. „Co?“ opáčila Rut. Jak ji pohltily vzpomínky, prošla okolo stojanu s časopisy bez povšimnutí. „To je humus, co lidi dovedou,“ řekla žena naproti ní a přistrčila jí časopis. Na otevřené dvoustraně byl článek s titulkem „Horší než vlčice“. A u toho fotka dvou nezvykle si podobných chlapců. Teď. Rut ucítila, jak se jí srdce zachvělo. Až do základu její bytosti ji prostoupil naprosto nepopsatelný pocit. Bolesti nad těmi dětmi, soucitem s jejich osudem, ale hlavně jakousi vnitřní jistotou, že tohle je zpráva pro ni. To je ta odpověď. Pane, jestli to cítím správně a jsi to Ty, veď mě. Otevírej cesty, převracej kameny, boř zdi. Ať jdu tam, kam ty chceš, abych šla. A já půjdu.

Ten pocit se neztratil. Sílil. Ještě ten den zavolala na kontakt uvedený v článku a domluvila si v dětském domově schůzku. Druhý den tam jela. Viděla je – svoje děti. Smysl svého života. Teď je to Pane na tobě.

Řádka mnoha dalších uchazečů, kteří odpověděli na druhou výzvu v časopise, se tenčila, jakmile byli potenciální rodiče konfrontováni s realitou a s nezlomným požadavkem daným psycholožkou: Děti musí být vzaty do péče zásadně spolu. Ani nikdo z jejich širší rodiny se toho úkolu nechtěl ujmout. Zůstala Rut. Se vzděláním, zkušenostmi, pragmatizmem, vytrvalostí, vírou a srdcem plným lásky. A s ní byl Bůh.

Psycholožka, ředitelka dětského domova a pracovnice na okrese společně našly řešení situace, která řešení neměla. Děti musí do rodiny co nejdřív. Ztratily šest nesmírně důležitých let života a každý další den je pro ně další nenahraditelná ztráta. Okres na základě podkladů vypracovaných psycholožkou a podpořených dětským domovem schválí experiment a podpoří ho finančně. Nic, co by vzbuzovalo nežádoucí pozornost seshora, drobný měsíční příspěvek na pomoc náhradní mamince. Slečna Hejzlarová se jinak bude muset postarat sama – financovat péči vlastní prací, a když budou kluci nemocní, požádat o výpomoc rodinu, protože ona na ně paragraf nedostane. Oficiálně totiž děti nemá. Vlastně to bude jako dlouhodobá návštěva. Víc pro děti v daných podmínkách udělat nemohou. Je to jediná možnost, jak jim dát opravdový domov a jak je zkusit na podzim dostat do první třídy zvláštní školy. I tak bude zázrak, jestli se to povede. Začínaly prázdniny roku 1969.

Rut si vezla svoje děti domů. V kapse ještě měla telegram ze včerejška: „Muzete si prijet ihned pro chlapce.“ Ještě pořád tomu nevěřila. Jedou domů. Po cestě se stavili na zmrzlinu.

Daniela prolistovávala šanon, do kterého její sestřenice Miriam přehledně poskládala všechny dokumenty, které našli v pozůstalosti babičky Rut. Pán si ji vzal k sobě v červenci 2009, před devíti lety. Jako milovanou maminku a babičku šesti vnoučat. Se svými syny prožila skoro na den přesně čtyřicet let.

Daniela procházela stranu po straně. Máma jí kdysi říkala, že táta neměl normální dětství, ale jako dítě to jen jednoduše vzala na vědomí. Když se ptala táty, nepamatoval si nic. Jeho úplně první vzpomínka na dětství byla zmrzlina na cestě domů, s maminkou. To až mnohem později, když už jako dospívající a hledající vlastní víru procházela jednotlivé dokumenty, svědectví neuvěřitelného příběhu, táta v jejích očích rostl. A babička Rut ještě víc. Bylo tam všechno. Její vysvědčení se samými jedničkami (jen z tělocviku dvojka). Komunikace babičky s úřadem, kde první dopisy začínaly „Vážená soudružko“, v lepším případě „Vážená paní“ a ty poslední pak „Moji milí, drahá Rut… s Vaší návštěvou u nás je to jasné, postaráme se o vás.“ Byly tam lékařské zprávy táty a strejdy Přemka – důkaz, že v prvním roce péče nové maminky stoupl IQ dvojčat o víc jak deset bodů a během následujících let se dostal nad průměr.

Našla i rozhodnutí soudu o umístění dětí do pěstounské péče babičky Rut v roce 1973, kdy se o ně už skoro čtyři roky starala. To proto, že se ledy prolomily. V Československu byl přijat zákon o náhradní rodině. V první řadě díky profesoru Matějčkovi, světově uznávanému dětskému psychologovi, který sledoval případ táty a strejdy od samého začátku, a který vrátil rodinu na místo, které jí právem náleží – před všechny ústavní péče. A díky lidem, jako byla doktorka Koluchová, kteří se nebáli ukázat světu i komunistům zázrak mateřské lásky na příkladu hluboce věřící ženy.

A pak tátovo a strejdovo vysvědčení ze základní školy, na kterou přešli do druhé třídy přímo z první třídy zvláštní školy. Důkaz přezkoušení, aby ze čtvrté třídy mohli jít rovnou do šesté. Program klavírního koncertu, kde hráli. Doporučení na učiliště a zprávy z následné průmyslovky. Maturity a táta ještě vysokoškolské studium, aby mohl učit. Tohle dokázali.

Ve sboru, kde rostli duchovně i sociálně, si v mládeži našli životní partnerky. Byla tam obě svatební oznámení i rozpis výslužek. A plno fotek. Hele, tohle je sestra, malinká, dneska už má taky dvě děti. A druhá sestra, ta udělala tátu dědou potřetí. A strejda Přemek s tetou – když jejich tři děti odrostly, otevřeli rodinu pro dva brášky, kterým hrozilo, že se ocitnou v dětském domově, a sami se stali pěstouny.

Jak ten jejich život děsivě začal, tak se rozvinul do plnosti, kterou jim mnoho jejich vrstevníků mohlo závidět. Díky Bohu a díky babičce Rut, která měla odvahu jít za jeho hlasem.

Nepřišla o svoji odměnu. Z celé dokumentace září její slova: „Jako výsadu prožívám, že mám takové syny a takové rodiny, že jsem tak bohatá láskou.“

Podle vyprávění Jana a Přemysla Hejzlarových (CB Bystré, CB Náchod) a dalších rodinných příslušníků a podle dokumentace z pozůstalosti Rut Hejzlarové napsala Eva Čejchanová. Foto Eva Čejchanová a rodinný archiv Hejzlarových.