Svědectví Moniky Řezníčkové na téma Odpuštění.

Věděla jsem, že se něco muselo stát. Probudila jsem se v šest hodin ráno celá vystrašená. Maličký syn vedle mě pokojně spal, manžel už ale odešel do práce. Byla jsem hrozně neklidná. Po snídani jsem proto rychle spěchala z Mladých Buků, kde jsme bydleli, do Trutnova. Nevěděla jsem sice, co se stalo, bylo mi ale jasné, že něco hrozného. Šla jsem honem za manželem do práce, byl v pořádku. Odešla jsem tedy rychle k rodičům. Otevřel mi táta, vzadu stála máma, a já si oddechla. Jenomže vzápětí jsem si uvědomila, že táta je hrozně vážný a maminka brečí. Řekli mi, že před chvílí odešla policie – bratr je mrtvý!

Přijel prý za ním nějaký kluk z Prahy a nabídl mu auto. Šli ho tedy vyzkoušet. Při jízdě se bratrovi zdálo, že řízení hrozně táhne do strany. Aby mu dokázal, že to není pravda, pustil ten kluk volant a v tu chvíli vyletěli ze zatáčky. Bratr na místě zemřel. Vzadu seděl jeho kamarád, který to přežil, a řekl nám, co se přihodilo. Policie pak prokázala řidiči vinu včetně podnapilosti, dostal čtyři roky. Navíc měl už za sebou nějaké vykrádačky a taky to auto bylo asi kradené.

Bratrova tragická smrt byla rána pro celou naši rodinu. Rodiče se z toho zhroutili. U tatínka se během krátké doby projevila cukrovka, odešly mu ledviny a po neúspěšné transplantaci do dvou let zemřel. Maminka měla nemocné srdce a u mě se projevila schizofrenie a taky cukrovka.

Probudila se ve mně zloba. Pár dní po neštěstí jsem vzala telefon, zavolala na policii a ptala se, co se při nehodě stalo řidiči? Přála jsem si, aby mi řekli, že je zraněný nebo taky mrtvý. Chtěla jsem, aby byl potrestán za to, co způsobil naší rodině. Na druhé straně telefonu mi policista řekl, že jsem jediná, kdo se zeptal na zdravotní stav viníka nehody, a že mi za to děkuje. Skončil totiž na vozíku. Po těch slovech jsem se sama před sebou zastyděla. Tak já jsem si přála, aby se mu stalo něco hrozného, a policie mi děkuje, že jsem o něj projevila zájem!

Neštěstí nás vrátilo do církve. Kdysi můj táta chodil s rodiči do Úpice a já zase s babičkou. Máma chodila do kostela na Slovensku. Pak dlouho nic, až smrt devatenáctiletého bratra způsobila, že jsme začali hledat Boha a pomoc mezi křesťany.

Celých dvanáct let jsem se však vyrovnávala s tím, abych člověku, který způsobil tolik trápení naší rodině, odpustila. Pán Bůh na mně ale postupně pracoval a držel mě nad vodou. Nakonec jsem si řekla, že přece nemůžu mít tak tvrdé srdce, ten muž je taky jenom člověk. Co se stalo, stalo se a nic se nedá vrátit zpět. Snažila jsem se mu odpustit, až to konečně přišlo a vlastně ani nevím jak. Nebyl to jeden okamžik, byl to stav odpuštění.

Celých dvanáct let jsem se nemohla modlit modlitbu Páně, kde se říká „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Modlila jsem se všechno možné, jen ne Ježíšovu modlitbu, tu jsem vyslovit nedokázala. Ale pak to najednou přišlo a od té doby se mě zloba a pocit, že nedokážu odpustit, nezmocňují. Teď už se mi jen po bratrovi stýská.