Držel ji ve výšce za hlavu tak, že nedosáhla nohama na zem. Zbitou, paralyzovanou strachem. Stačí, aby škubnul. Nebo aby ji nepostavil zpátky na podlahu, ale odhodil na roh toho skleněného stolku… a je konec.

Nebylo by to těžké, za ten rok a půl od svatby strašně zhubla. Zavřela oči a myslela na jedinou věc: Musí tuhle chvíli přežít. Ničím ho nevyprovokovat, neudělat sebemenší chybu. A pak odejít a už se nevrátit. Zvládne to. Musí to zvládnout. Dostat se živá do fáze po útoku, kdy Martin na zemi brečí a vyčítá jí, k čemu ho to zase přinutila. Vždycky to tak je. Bože, prosím, stůj při mně…

Výraz v jeho obličeji se začal měnit a ruce se mu začaly chvět. Pustil ji a sesunul se na zem. „Proč mi to děláš? Proč mě pořád podvádíš?“ vzlykl. Iva opatrně a bez jediného slova vycouvala z místnosti, v pokoji vzala tašku a potichu do ní naházela pár osobních věcí. Když vyšla na chodbu, její muž brečel schoulený u vchodových dveří. Byla rozhodnutá, tentokrát ji tady neuvězní. Opatrně otevřela. Musela ho dveřmi trochu odsunout, aby se škvírou protáhla, ale byl tak zaměstnán vlastním utrpením, že se nechal. Jakmile byla z bytu venku, utíkala, co jí síly stačily. Pryč, co nejrychleji. Kamkoli. Než se vzpamatuje a zatáhne ji do toho pekla zpátky.

Teprve daleko ve tmě ulice se zastavila. Kam půjde? Ke kazateli. Ví o všem, chodili tam na pastorace, nemusela by vysvětlovat vůbec nic. Ne, tam nemůže. Neví, jak dlouho bude potřebovat azyl, už takhle jim naložili dost… Najednou stála přede dveřmi se svým rodným příjmením. Zvonek. „Utekla jsem,“ Iva nebyla schopná říct víc. „Pojď dál,“ otevřela jí švagrová doširoka dveře jejich domova. Iva překročila práh… a zůstala tam rok.

Seděla v křesle naproti psycholožce. Doporučili jí to, aby jí pomohla věci pochopit, přijmout a aby jí nezůstala traumata. „Tak povídejte,“ řekla psycholožka a čekala. Nenaléhala, neptala se, nechala Ivu, aby se po začátečních rozpacích ponořila do vzpomínek a nechala je přes rty plynout ven…

Potkali se ve sboru na mládeži. Ivě bylo dvacet a Martinovi o pár let víc. Zatímco Iva ve sboru vyrůstala, Martin se tam jednoho dne objevil a začal tam chodit pravidelně. Nebylo možné si ho nevšimnout. Víc než hezký kluk s příjemným chováním. Všechny holky tam po něm pokukovaly, takže když si začal všímat Ivy, byl to pro ni malý zázrak. Byla vychovávaná ve skromnosti a o sobě moc valné mínění neměla. Když se za ní ohlíželi kluci, napadlo ji, že má tričko naruby, kečup na nose nebo na zádech nalepenou nějakou vtipnou ceduli, ale rozhodně ne to, že se jim ta krásná holka s hřívou až do pasu líbí.

Ty první týdny chození byly jak sen. Užívala si Martinovy pozornosti a vnímala, že jí ho holky závidí. Byla zamilovaná a milovaná se i cítila. Doprovázel ji, kamkoliv šla. Měla radost z toho, že nepropásne jedinou chvíli, kdy by mohl být s ní. Rozuměla mu. Doma to neměl lehké. Nebylo to tam takové jako u Ivy. Jeho táta mámu celé roky podváděl a bil. A Martin v tom vyrůstal a trpěl s mámou. Když vyprávěl, jak bývala koupelna celá od krve, Ivě dobře nebylo.[

Ilustrační obrázek - zdroj PIXABAY

Chápala i to, že se pak Martin začal pomalu ze sborového života stahovat, a tak přestávala chodit i ona. Chtěla být s ním. Ale všechno to, co zpočátku vypadalo jako projev čisté lásky, pomalu vedlo k přerušování vazeb s okolím a k postupné izolaci. Sbor jí začal chybět. Byla to součást jejího života, součást jejího já. A tak se jednou na mládež vypravila sama. Druhý den ji při setkání čekalo překvapení. „Kvůli komu jsi tam šla?“ spustil Martin zostra. Jak kvůli komu? Kvůli nikomu! Kvůli všem, kvůli Bohu, kvůli sobě! „Kdybys tam někoho neměla, tak tam přece nejdeš!“ Vysvětlování se tehdy poprvé zvrhlo v obhajobu a beznadějná obhajoba v hádku. Zatímco Ivu to vykolejilo, Martin druhý den přišel, jako by se nic nestalo. Podruhé to bylo totéž, jen obvinění bylo daleko hrubší, hádka bolavější a snaha dokázat nevinu beznadějnější. Potřetí už tam nešla. Ten výbuch jí za to nestál. Měla ho ráda, chtěla s ním být a on, když uvidí, co všechno je pro něj ochotná obětovat, sám pochopí, že nemá proč žárlit.

Ale to se spletla. Martin dělal scény, když promluvila na ulici s nějakým mužem, když se na někoho usmála nebo když jenom byla někde, kde mohl být nějaký muž. Obviňoval ji, nadával jí, křičel na ni. A ona ho přesvědčovala o své nevině, vysvětlovala a vysvětlovala. Po čase zjistila, že se bojí říkat mu i banální pravdu, a začala přemýšlet, jestli to má cenu. Pravda byla hodnota, která se u nich v rodině vždycky držela.

Přišel s prstýnkem. Že ji miluje a že si ji chce vzít. Že se o ni postará, že chce, aby nemusela pracovat a aby zůstala doma. Ze všech pocitů, které tehdy Ivu zaplavily, nejintenzivněji cítila radost a překvapení, že ji někdo chce na celý život, že by z ní mohla být vdaná paní. Naplní se jí život láskou, rodinou, dětmi. Uklidní se to. Svatbou všechny hádky skončí. Martin už nebude mít důvod trpět jakoukoli nejistotou, že by ji mohl ztratit. Budou manželé, před celým světem svoji. Svatba ukončí tohle trápení, pak už bude jen dobře…

Začali docházet ke kazateli na předsvatební přípravu. Mluvil s nimi oběma i s každým zvlášť. Nesvěřila se s ničím. Chtěla se vdát. Působili jako šťastný pár.

Iva se v křesle zavrtěla. Když to teď vidí zpětně, těch vzkazů od Boha, že to není cesta pro ni, bylo docela dost. Další obvinění a další hádky, po jedné takové zahodila zásnubní prstýnek do zahrady. I když ho pak oba dva na kolenou hledali, nenašli ho. Už nikdy. Datum svatby, které padlo na 1. dubna. Slova kazatele dva dny před svatbou, která přišla jakoby odnikud: „Ještě máš, Ivo, čas to celé zrušit.“ Netuší, co ho přimělo vyslovit tuhle větu. Nehnulo to s ní. Nevšímala si znamení. Na apríla se vzali.

A teprve pak to doopravdy začalo. Když šli z nedělní bohoslužby, dostala první facku. Za to, že se dívala na jednoho bratra, takže s ním určitě něco má. A za to, že to zapírá. Na svahu v trávě u cesty hledala řetízek, který jí serval z krku. Domů přišla s natrženým rukávem. Další bohoslužby a další facky. Za to, že ji tamten bratr pozdravil a usmál se na ni. Proč by to dělal, kdyby spolu něco neměli? Proč ho podvádí? Proč mu lže? Nešlo mu vysvětlit, že kromě něho neměla v životě nikoho, ani před svatbou ani po ní. Viděl to o svatební noci a stejně to pro něj nebyl důkaz. Nešlo mu vysvětlit, že jí křivdí, že nemá pravdu, že není věrnějšího tvora, než je Iva. Neměla mu svoji nevinu jak dokázat a ta bezmoc byla devastující. Začala se ve sboru všem bratrům vyhýbat a její nedělní ranní modlitby se soustředily na jedinou úpěnlivou prosbu: Pane, prosím tě, ať se mě žádný z bratrů nesnaží oslovit…

Martin si žádnou práci nehledal. Byl přesvědčen, že ho Iva podvádí s jeho otcem, a nemohl ji nechat bez dozoru. Když byli pohromadě, nemohl jít v klidu ani na záchod, dal by jim příležitost. A se sousedem. Otevřela ventilačku ve chvíli, kdy byl Martin ve sprše. Co jiného by to bylo než znamení, že za ní soused může přijít? Přestěhovali se. Ani jednou nevynášela koš sama. Nedělal to Martin, ale díval se, aby s nikým nemluvila. Kdykoli vytírala schody, stál tam.

Začaly chybět peníze. Když už nebylo za co jíst a dluhy rostly, Iva sebrala zbytky sil a přesvědčila Martina, že půjde do práce. Souhlasil jen s podmínkou, že Iva bude v ryze ženském kolektivu. Jenže kde je ryze ženský kolektiv? V samoobsluze, kde ji vzali, měla majitelka syna, který občas v obchodě hlídal, aby si lidé neodnášeli věci. Denně bylo doma zle. Denně ji Martin vozil do práce a jezdil pro ni hodiny před koncem pracovní doby, které pak prostál u pokladny, odkud sledoval každý její pohyb. Prý to dělá pro ni, protože ji miluje. Ze začátku mu to věřila. Rodinný život se jí smrskl na vysvětlování, beznadějnou obhajobu a rány. Sbírání střepů šťastného dětství, které si ve vzácných drobnostech přinesla z domova a které rozbíjel o stěny. Tohle byl její muž. Dala slib před Bohem, přece ho nemůže vzít zpátky?!

Realita se začala ztrácet v mlze. Co když má Martin pravdu? Co když je to tak, jak jí pořád dokola opakuje? Co když ho opravdu podvedla a jenom si to nepamatuje? Co když to opravdu její podvědomí vytěsnilo, protože nebyla schopna unést tu vinu? Proč by ji mlátil, kdyby nic neudělala?

Už nemohla.

Kdyby měli dítě, měla by pro co žít. Řekla Martinovi, že by si přála, aby měli rodinu a že vysadila antikoncepci. Na ten večer nikdy nezapomene. Na tu chvíli zvláštní naděje, že v ní možná zrovna začal nový život, a na jeho slova jen pár minut poté: „A že chceš dítě zrovna teď? Ty už těhotná seš a já ti mám dělat vola, že?! Pamatuj si: Jestli bude mít to děcko modré oči, tak ho zabiju!“ Zhaslo poslední světýlko. Jestli teď opravdu otěhotněla, tak je ve strašném průšvihu. Všechny děti u nich v rodině měly po narození modré oči. Jestli přijde, nemá to maličké jak ochránit. Tu noc probrečela v rohu pokoje. Byla na dně. Před ní nebylo nic než beznaděj. Volala k Bohu a prosila o záchranu. Tak jako nikdy v životě. A Bůh ji slyšel.

Uplynul rok a půl. Dala mu čas, ale Martin u sebe chybu nehledal. Když pak Iva řekla kazateli, že podepsala papíry, viditelně se mu ulevilo. Viděl tři cesty a tahle byla jediná, na které byl život.

Je po všem. Už nikdy se to nevrátí. Iva se pohroužila do myšlenek. Kde byla vina? Uvěřila, že nemá hodnotu. Že ji nikdo jiný nebude chtít. Že mu ubližuje a že si za to zaslouží trest. Že kdyby se chovala jinak, měli by krásné manželství. Uvěřila, že to všechno je její vina. Uvěřila lžím.

Bože, odpusť mi. Zapomněla jsem, že jsem Boží dítě. Že mě miluješ, že jsi mě stvořil jako jedinečnou, cennou bytost a že pro tebe mám obrovskou hodnotu. Že jsem tvoje dcera, dcera nejvyššího krále, tvoje milovaná princezna. Otče, prosím, odpusť mi to. TOHLE je moje vina. Už nikdy to nezapomenu.

Podle autentického vyprávění sestry z CB napsala Eva Čejchanová