Slovensko zažilo za posledního půl roku největší protesty od sametové revoluce v roce 1989. Společně s Českou republikou si navíc letos obě země připomínají sto let od svého založení. Nejen o politice, aktuální situaci i křesťanských hodnotách s šéfredaktorem slovenského časopisu .týždeň Štefanem Hríbem.

Jak se v dnešní době žije na Slovensku?

Ako vždy od roku 1989. Sporíme sa tu ešte len o základné veci slobodného života.

Ptám se kvůli tomu, že Slovensko si za poslední půlrok prošlo poměrně velkými politickými i společenskými proměnami, které v podstatě odstartovala únorová vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Následně došlo k rezignaci vlády Roberta Fica, odstoupení policejního prezidenta a k největším demonstracím od roku 1989. Jak se za těchto šest měsíců Slovensko změnilo?

Dúfam, že sme sa stali zase o trochu citlivejšími na násilie, lož a korupciu. Skvelé je, že sa o slovo prihlásili mladí ľudia, ktorí zaplnili námestia. A vražda dvoch mladých ľudí bola cez čiaru aj pre tých, ktorí sú inak ticho. Osobne si tiež myslím, že sa po Mečiarovi práve končí dalšia smutná éra populizmu, korupcie a hrubosti v našej ponovembrovej histórii. Čo ju nahradí ešte nie je úplne jasné, ale únos štátu úzkou skupinou vyvolených a omrvinky zo stola mocných sa už ľuďom prejedli.

Vnímáte i na základě těchto událostí nějakou proměnu nálady mezi Slováky?

Vrátila sa aktivita, odvaha, odhodlanie. A s nimi aj nádej, že sa veci posunú k lepšiemu. Naposledy to tak bolo v roku 1998, keď sa rozhodovalo, či Slovensko bude Bieloruskom, alebo slobodnou krajinou Západu.

Ovlivnila vražda Jána Kuciaka i vás? Ať už osobně, nebo pracovně?

Ján Kuciak mal svoje prvé texty u nás v .týždni, takže to bol o to väčší šok. Vrátilo nás to k mafiánskemu Mečiarovmu štátu, keď novinári pri štartovaní auta mysleli na výbuch. Ale asi sme zvyknutí, lebo nás to rýchlo prešlo.

Křesťanem jste přes třicet let. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste uvěřil ve dvaceti letech. Jak k tomu došlo?

Vyrastal som na dvoroch v bratislavskej Petržalke, kde som nepoznal nikoho veriaceho. Kresťanstvo bolo pre mňa niečo z minulosti, niečo cudzie, odťažité, niečo pre babky, ktoré už myslia na smrť. Ale jeden z mojich kamarátov prešiel obrátením, a mňa dosť šokovalo, že on, ctiteľ Pink Floyd a kvalitného umenia, začal chodiť do kostola. Veľa sme sa o tom rozprávali, spoznal som iný svet, a potom prišlo rozhodovanie – zostanem tomu uzavretý, alebo sa možnosti viery otvorím? Urobil som teda pokus a v jeden večer som osamote celkom vážne povedal: Bože, ak naozaj si, chcem ťa poznať. Mal som 18 rokov. Nedá sa krátko popísať, čo sa stalo, ale odvtedy som veriaci. Asi by som povedal len to, že som v tej chvíli začal vidieť svet inými očami a nevnímal som ho už ako chladný, ale ako nežný.

Jak se to, že jste křesťan, promítá do vaší práce novináře?

Dobrý novinár hľadá pravdu, toto nesmie záležať na jeho viere. Viera ma možno chráni pred dokazovaním si vlastnej dôležitosti. A ešte jedna vec – aj u tých najväčších korupčníkov a dokonca vrahov vnímam ich šancu. Neviem niekoho navždy odsúdiť, vždy vidím tú maličkú medzierku pre lotra po pravici, ktorým sme podľa mňa úplne všetci.

Nejraději píšete o věcech, na které panuje jasný názor, a přitom je to jinak. O jakých například? O čem to je teď?

Nezdieľam hystériu okolo globálneho otepľovania, hoci veľmi uznávam ochrancov prírody. Nikdy som nebol prívržencom zániku národných štátov a vzniku európskeho superštátu, hoci považujem EÚ za zmysluplnú a dnes pri Putinových rozťahovačných chúťkach za ešte dôležitejšiu ideu spolupráce. A v Česku by som dnes bol veľký kritik Babiša, no pýtal by som sa, z čoho ten fenomén vznikol a hľadal by som zlyhania pravice, ktorú inak volím.

Říká se o vás, že jste „neprávem vyhlášený moralista“. Proč neprávem? Čím je pro vás morálka? Jaký je váš názor na desatero?

Morálka desatora je dobrý, hoci nesplniteľný návod na život. A ja nemôžem byť moralista, lebo sa poznám. Nikdy nesúdim iných za osobné pády, ani vášho Nečasa by som nesúdil. Hlásim sa k vete: Miluj a môžeš všetko. Desatoro je dôkaz našich zlyhaní, ale láska je cesta z nich. Stále znovu a pre každého.

V rozhovoru pro Denník N jste řekl, že za největší hřích považujete pýchu, i když se církev tváří, že nejtěžší hříchy jsou spojené se sexem. Proč právě pýcha?

Čo je láska? Vzťah. A čo je pýcha? Sebestačnosť. Myslím, že cnostní a veľmi slušní ľudia sú častejšie sebestační, ako tí, ktorých považujeme za spodinu. Obrazne – do pekla sa nechodí za sex, peklo je skôr plné sebestačných ľudí, ktorí sa preň sami rozhodli, lebo v nebi vzťahov by sa necítili dobre.

Štefan Hríb (53)

Slovenský novinář a moderátor. V médiích začínal jako dopisovatel Lidových novin, později pracoval pět let jako moderátor a komentátor rádia Svobodná Evropa a vedl týdeník Domino Fórum. V roce 2004 zakládal a dodnes vede slovenský časopis .týždeň. Napsal například knihu rozhovorů s českým astronomem Jiřím Grygarem nazvanou Takto se mě ještě nikdo nezeptal nebo knihu Kam se ztratil Bůh, ve které vedl rozhovory o Bohu a světě kolem nás s třemi kněžími – Markem Orko Váchou, Tomášem Halíkem a Karlem Satoriou.

Myslíte si, že pýcha je problémem církve? Co ve vás zanechalo neodůvodněné odvolání oblíbeného slovenského arcibiskupa Róberta Bezáka?

Pýcha je problém cirkvi rovnako, ako každého z nás. V cirkvi je len viac na očiach. Áno, nevyzerá dobre, keď sú biskupi definovaní svojou funkciou, keď z nich nejde láska, ale úrad. Odvolanie Róberta Bezáka bol strašný faul takýchto úradníkov, a ostane veľkou ranou na slovenskej cirkvi. Nezastali sa ho najbližší, biskupi, musel to urobiť váš kardinál Vlk. Celý ten proces ukázal, kde slovenská katolícka cirkev stojí. Vyhrali intrigy, majetok, zakrývanie pravdy. Kristus bol kdesi na okraji.

Jakým vývojem prošly v novodobé historii Slovenska církve? Je něco, co podle vás významně ovlivnilo jejich současnou podobu?

Katolícku cirkev veľmi poškodila jej účasť na Tisovom Slovenskom štáte. Deportácie sa nedajú nijako obkecať. Po prenasledovaní a utrpení počas komunizmu však v roku 1989 cirkvi získali znovu veľkú autoritu a dôveru. Lenže prešlo 30 rokov, a všetko je preč. Bolo by na dlhú diskusiu, prečo cirkvi nezvládli slobodu. Poviem len jeden dôvod – vysoké slová, nízke činy.

S třemi kněžími jste napsal knihu rozhovorů Kam se ztratil Bůh. K čemu jste došli? Kam se podle vás ztratil? Dá se to vyjádřit několika slovy?

Boh sa samozrejme nemá kam stratiť, lebo v ňom žijeme, hýbeme sa a sme. Možno sa trochu stratila naša schopnosť vnímať svet aj inak, než cez elementárne častice a prírodné zákony. Všetko sme vysvetlili, málo sme pochopili. Ale zasa nie je to beznádejné – láska predsa nikdy neprestane, a my, vysmädnutí mechanickým poznaním, sa k nej budeme vracať.

Česká i Slovenská republika si letos připomíná sto let od svého založení. V lednu to taky bylo 25 let od rozdělení obou zemí. Jaké jsou podle vás dnešní vztahy mezi Slováky a Čechy?

Mnohí hovoria, že sú lepšie ako predtým, keď sme sa občas hádali. Mne sa ale zdá, že rozvod je vždy prehra. Môže byť riešením ťažkej situácie, ale nehovorme, že je to lepšie, ako ten pôvodný blízky vzťah. Stratili sme sa navzájom a mne je to ľúto.

"Nacionalisti vidia našu spoločnú históriu len ako predstupeň k samostatnosti."

Když si vezmeme stoleté výročí založení společného státu i 25 let od rozpadu federace – jak se slovenská společnost teď zpětně na společnou historii s Čechy dívá?

Nacionalisti vidia našu spoločnú históriu len ako predstupeň k samostatnosti. Takúto redukciu všetkého na štát ako cieľ sám osebe považujem za modlárstvo. Ale toto je dnes, žiaľ, mainstream.

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění patří Slováci u Čechů mezi vůbec nejoblíbenější národnosti. Jak si naopak Češi stojí u Slováků? Rovnako. Lebo to nič nestojí.

U průzkumu ještě zůstanu. Organizace Post Bellum nedávno přišla s výsledky šetření, podle kterého 60 procent mladých lidí neví, co se stalo v roce 1968. Lépe na tom nejsou ani s ostatními osmičkovými roky (třeba 1938 a 1948). Paradoxně nejvíc z nich zná události roku 1918. Jaký je na Slovensku zájem mladých o historii? Mají povědomí i o moderních dějinách?

Sme na tom ešte horšie, lebo slovenské školstvo neprešlo ani základnou reformou. Vychovávame si generácie bez elementárneho vhľadu, a tým ich rovno ponúkame do hrdla dezinformácií.

Často také vnímám, že se v Česku trochu s obdivem vzpomíná na období první republiky. Je to tak i na Slovensku? Případně na které období stoleté historie vzpomínají Slováci takříkajíc s láskou?

Časť starších ľudí smoklí za Tisom, a časť za normalizáciou. Prvá republika je vnímaná skôr ako česká záležitosť, hoci bez nej by Slovensko neexistovalo. S láskou spomínajú reformní komunisti na rok 1968, a moja generácia na rok 1989.

V Česku je z historických postav hodně oblíbený Tomáš Garrigue Masaryk. Často se o něm mluví jako o „tatíčkovi Masarykovi“. V anketě o největšího Čecha skončil na druhém místě hned za Karlem IV. Vnímají ho Slováci stejně důležitě? Nebo je pro ně zásadnější třeba Milan Rastislav Štefánik?

Povedal by som, že sú u nás vnímaní ako dvojica. Stále tam ešte potrebujeme veľkého Slováka, samotný Masaryk by pripomínal našu vtedajšiu malosť.

Osobně vnímám, že Slováci jsou daleko větší vlastenci než Češi, někdy mám pocit, že jsou se svojí s velkou láskou k vlastní zemi a národu až nacionalističtí. U Čechů mám tyhle pocity spíš jen v době, kdy je nějaká významná sportovní akce. Vidíte to taky tak? A čím to podle vás je?

Tí, ktorých u nás najviac počuť o láske k vlasti, tú vlasť najviac okrádajú a zanedbávajú. Je to tak roky, už od Mečiara. Nedajte sa preto oklamať slovami. Kričať aký som vlastenec a pritom uniesť prezidentovho syna, predražiť všetky tendre, alebo označiť mladých organizátorov protestov Za slušné Slovensko za Sorosove deti nie je vlastenecké, ale vlastizradné.

O Češích se často říká, že jsou ateistickým národem. O Slovácích zase tolik ne. Čím si to vysvětlujete?

Formálnou príslušnosťou k cirkvi. Ale neviem, či to niečo hovorí o láske v našich dušiach. Do neba nepôjdu národy, ale jednotlivci, nie?

O našem prezidentovi a premiérovi jste řekl, že kazí Česko i celou střední Evropu. Jak se tato nákaza projevuje na Slovensku? Myslíte si, že jejich volba může souviset se zmíněným českým ateizmem? Chtěl byste jako křesťan a novinář žít v dnešní České republice?

Tá nákaza nie je české či stredoeurópske špecifikum. Pozrite sa na správanie Trumpa. Nesúvisí to s ateizmom, Poliaci, Maďari aj Američania si predsa lídra zvolili na inom než ateistickom princípe. Povedal by som, že ide o akúsi novodobú sedliacku vzburu. Páni sklamali, neboli féroví, neboli citliví, tak to skúsime s vlastnými riešeniami. Sú to primitívne riešenia, doplatíme na ne všetci, ale asi si ich musíme vyskúšať, aby sme všetci, elity aj ľud, pochopili, kde robíme chybu.

Foto: Boris Nemeth