V církvi jsme si zvykli, že se lidé žení a vdávají, přesto někteří nežijí v páru, akcentují svobodu v Bohu a život pro druhé. Někteří zůstávají sami z vlastní volby, jiní proto, že k sobě nikoho nenašli. V každém případě je život každého člověka šancí k aktivnímu následování Krista, který také zvolil životní styl jako single.

Život bez partnera. Jev, o kterém se v posledních letech často mluví. Styl života, který se stává ve společnosti čím dál tím běžnějším. A církev vždy vpíjela do svého života trendy světa.

V sekulární společnosti nemusí být styl singles synonymem osamocenosti. Často takový člověk žije s partnery, které potká, ale bez závazků. Nejednou jde i o opravdové osamocené žití.

Žít styl singles v církvi je těžší, alespoň při prvním povrchním pohledu. Křesťané ctí rodinu a manželskou věrnost. Ten, kdo žije osaměle, je v osobní rovině opravdu sám. Chybí mu osobní, blízký vztah. Má sice kolem sebe společenství, Boží rodinu se spoustou skvělých bratří a sester i přátel v Kristu, ale v nejosobnější rovině přece jen zůstává osamocený. A to i přes krásná a milá ujišťování typu „u nás jsi vždy jako doma“. Jakási vnitřní osamocenost zůstává. A je to stav o to bolestnější, když kolem sebe takový muž či žena vidí šťastné a spokojené manželské páry se skvělými a roztomilými potomky.

Zde je třeba připomenout výrok moudrého Jana Amose, který pravil o manželství, že „bez něho i v něm teskno bývá, a i když se nejlépe zdaří, sladké s hořkým se mísí“. Ano, také v manželství mnozí mužové i ženy prožívají osamění a smutek. A možná o to bolestněji, protože oficiálně sami nejsou.

Ale zpět k životu singles v křesťanském světě. Takoví lidé v církvi bývali a budou. Důvodů je celá řada. Kolikrát jsem slyšel zjednodušené zobecnění hodné hospodských debat: „Vybíral, až přebral…“, „Furt nenašel tu pravou…“ nebo „Singles, to jsou obyčejní sobci…“. Jo, u někoho to může být i pravda, ale každé zobecnění je nešťastné. Někdy se takové výroky zaříznou do nitra a vedou ještě do větší osamělosti.

Ing. Petr Kučera

Rodem z Brna, nyní žije pod Beskydy, kazatel Církve bratrské ve Frýdku Místku, svobodný, přítel východních krajin

Odkud se berou?

Jaká je tedy škála důvodů k životu bez partnera? Nejčastější důvod osamění bývá smrt partnera, to je ovšem specifický druh osamělosti. Nám se ale jedná o osamělost prvotní, takříkajíc nepolíbenou. Singles mohou být lidé, kteří opravdu nemají potřebu životního partnera. Pavel dokonce mluví o jakémsi charizmatu být sám. (1K 7,7) Někteří se dobrovolně rozhodli k osamělému životu. Zavázali se k plné vydanosti Bohu, pamětlivi ne zcela známého verše z knihy Zjevení, který vypráví o nebeském pěveckém sboru. Písmo zpěváky popisuje slovy: „To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde…“ (Zj 14,4) Setkal jsem se také s těmi, pro které bylo rozhodnutí žít sami spíše útěkem. Ale i útěk někdy může být dobrým řešením. Jsou také lidé, kterým se docela obyčejně ve vztazích nedaří a nedaří.

Pro zvolení životního stylu singles mohou být ale také o něco zamotanější důvody. Může jít o jedince, kteří jsou neschopni navázat vztah, i když po něm touží. Trápí je třeba fyzický vzhled či jakýsi druh duševní omezenosti. Takových mi bývá líto nejvíce. Jiní se vyrovnávají s nějakou vnitřní anomálií, kterou si s sebou táhnou jako životní břemeno. Své znevýhodnění spíše tají, a to paradoxně především v církvi. Bojí se, aby nevypadali „divně“. Singles mohou být lidé zklamaní z různých pokusů o navázání vztahů, lidé vyčerpaní čekáním. Lidé, kteří prošli nejednoduchým životním příběhem se špatnými rodinnými příklady, výchovou, zraňovaní traumatizujícími zážitky. Singles mohou být také lidé chronicky nerozhodní. A na závěr bych jmenoval i jedince pohodlné, lehkovážné, sobecké nebo věčné hledače pravého štěstí.

O důvodech osamělosti mluví i sám Kristus ve známém výroku: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19,10–12)

Žít se singles v církvi

Slova našeho Pána Ježíše shrnují výše uvedené důvody osamělosti, vyjma oné pohodlnosti. Hodné zamyšlení je zarámování onoho výroku na jeho začátku i na konci: „Ne všichni pochopí to slovo.“ Mám za to, že nás Kristus upozorňuje na výjimky a varuje před jistými krajními postoji. Proberme si je.

Jeden extrém bych nazval tabuizace. Chováme se, jako by jev singles vůbec neexistoval. Tváříme se, jako by šlo o životní praxi zcela běžnou a plně srovnatelnou s manželským životem. Raději mlčíme, než abychom ty chudáky nějak zranili. Druhý krajní postoj je opačný. Osamělým musíme pomoci za každou cenu! A tak jsou singles duchovní rodinou častování dobře míněnými poznámkami, radami nebo oduševnělými modlitbami. Jindy dochází ke snahám o to, „dohodit partnera či partnerku“. Na autora těchto řádků byly na Ukrajině pořádány sofistikované naháňky, což byly trapné situace pro obě strany.

Co tedy má dělat církev s osamělými? Vyvarovat se extrémů a naopak pěstovat hezké otevřené vztahy, na jejichž křídlech můžeme otevřít i velmi osobní téma osamělosti. Sám, jako osamělý, jsem zažil na toto téma mnoho hezkých, posouvajících a zároveň i citlivých rozhovorů. Lze tak i citlivě dopomoci k hezkým vztahům.

Žít single

A co mají dělat singles? Především si přiznat svou situaci: Jsem sám. A snažit se v ní zorientovat. Neutíkat před nejasnými otázkami. Mám změnit svůj úděl? Za každou cenu? Mám zůstat sám? Celý život? Co se mnou bude třeba ve stáří, kdy osamělost doléhá nejtíže? Je třeba si přiznat pravdu. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (J 8,32) A možná právě v tomto osvobození začne člověk jednat přirozeně a normálně. A najednou přirozeně a normálně dospěje k životním změnám nebo proměnám postojů.

Kdesi v kódu života vloženém Stvořitelem do našeho srdce je zapsáno: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (1M 2,18) Žít osaměle znamená vyrovnávat se s osamoceností celý život. Je to osvobozující pravda. Proto ten, kdo žije osaměle, nemá být sám. Má pěstovat hezké, přátelské vztahy s jednotlivci, ale i s celými rodinami. A právě tak může dozrát do dalších fází života.

Něco optimistického na konec. Nikdy nezapomenu na večer v mládeži, kdy mezi námi byla hostem sestra Jaryška. I ve svém pokročilém stáří to byla krásná žena. Na úplný závěr svého vyprávění se obrátila k mladým sestrám a jemně a laskavě vyprávěla o tom, jak žila celý život sama a jak jí osamělost Pán Bůh vynahradil jinak. A jemně upozornila, že to může být cesta i pro někoho z nás.