Pokud chceme, aby naše vztahy vydržely, tak nestačí svatba, nestačí být věřící, ale musíme zkombinovat všechny známé pozitivní parametry, které zvyšují trvanlivost vztahu. Pak teprve máme slušnou pravděpodobnost, že spolu i zestárneme.

Genesis i Ježíš konstatují, že partnerský vztah mezi mužem a ženou je něco jako nový živočich: „Stanou se jedním tělem.“ Dnes by se řeklo „organismem“. Biologie spíš mluví o metaorganismech či reprodukční jednotce a má mnoho podobných příkladů, např. mraveniště je jeden organismus. To není mnoho individuí, protože mravenec se má k mraveništi jako játra k člověku – je to orgán na šesti nožičkách. I v teologii máme příklad podobného metaorganismu a tím je celá církev, tzn. všichni lidé, kteří tvoří Ježíšovo tělo, jeho údy (Ef, Kor1), protože fyzické napojení se na Krista je jediný známý způsob, jak člověk může být vzkříšen z mrtvých.

Jako každý organismus i partnerský vztah je tedy podroben stárnutí a smrti. Na rozdíl od života člověka, který má potenciál věčného života, říká Ježíš o manželství, že po vzkříšení už nebude (Mt 22,30). Je to tedy organismus smrtelný. Ale i přes tento rozdíl život metaorganismu, kterému říkáme manželství, požívá ochrany nejvyššího stejně jako život člověka. I zde platí 5. přikázání nezabiješ – co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Někdy se hovoří o Božích rezervátech. To jsou věci, kterými člověk může disponovat, ale nemá právo je zničit. Prostě život jak člověka, tak manželství patří Bohu.

V psychologii můžeme toto stárnutí a umírání vztahů umíme měřit pomocí stejného nástroje jako lékaři měří přežití u rakoviny, totiž pomocí Kaplan-Meierových křivek. Umíme tedy říci, jaké faktory zvyšují či snižují životaschopnost vztahu, a tedy i jakou prognózu má ten který vztah.

Graf manželství

Naprosto rozhodující pro zdravý vztah jsou děti. Každé dítě zvyšuje trvání vztahu o deset let. Svatba prodlužuje trvání vztahu o cca 6 let. Na těchto křivkách je sympatické, že postihují i výjimky, viz např. nevěry, které trvaly 18 let. Dobrou zprávou je, že i víra je pozitivní faktor. Věřící (protestanti i katolíci) mají vztahy o 10 let delší než nevěřící. Bohužel týká se to pouze vztahů s dětmi. Nereprodukční vztahy věřících i nevěřících mají stejné mizivé trvání – poločas rozpadu jsou 2,3 roku (není na tomto grafu).

Toto zrychlené stárnutí vztahů bez dětí vysvětluje jev zvaný přechození vztahu. Pokud pár sdílí společnou domácnost, doba přechození vztahu jsou 4 roky, pokud pár spolu nebydlí, nebo je to vztah na velkou vzdálenost, tak je ještě kratší – rok, dva. Jinými slovy vztah bez dětí je po 4. roce asi tak stejně psychicky starý jako vztah se třemi dětmi po 30 letech. Občas to i partneři říkají: „Po čtyřech letech jsem si připadala jako manželka po 30 letech.“

Jinými slovy, pokud se nějaký pár dobrovolně rozhodne nemít děti, tak tím víceméně podepisuje rozsudek smrti svého vztahu s 85% pravděpodobností do deseti let (viz druhá křivka). Odhadem pouze 3 % bezdětných vztahů vydrží 25 let. Je to podobné, jako když jeden z partnerů odjede dlouhodobě za prací do zahraničí se slovy: „Naše láska to vydrží.“ I za toto hazardování se platí rozchodem.

Pokud chceme, aby naše vztahy vydržely, tak nestačí svatba, nestačí být věřící, ale musíme zkombinovat všechny známé pozitivní parametry, které zvyšují trvanlivost vztahu. Pak teprve máme slušnou pravděpodobnost, že spolu i zestárneme.

Přechození by se mělo zohledňovat při církevních sňatcích. Pokud je pár rozhodnut, že nechce mít v dohledné době děti, neměl by vstupovat do církevního sňatku, protože díky přechození je na dohled i církevní rozvod. Je tedy na církvi, aby se k tomuto dilematu moderního světa vyjádřila: Co je pro nás horší: konkubináty mladých, kteří např. kvůli škole nemohou mít děti, nebo církevní rozvody, které zákonitě u neplodných párů přicházejí kvůli přechození?

Ilustrační foto: Pexels.com