Sk 5,8-9 Petr se na ni obrátil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“

Čin, který je stál život, je patrný až z kontextu celého příběhu – prodali pole, donesli část peněz z prodeje jako dar apoštolům a řekli, že to je všechno, co utržili. To, čeho se Ananiáš a Safira dopustili, nemůžeme hodnotit jako zrádnou, podlou ani jinak zrůdnou lež – týkala se to dobrovolného daru a měli za cíl tento dar v očích ostatních přikrášlit. Okamžitá smrt za takovou lež bez možnosti pokání vypadá z dnešního pohledu jako velmi nepřiměřený trest...

Ano, vypadá to jako nepřiměřený trest. Ovšem pokud je to trest. Musíme si velmi dobře všímat nejen toho, co nám v tomto textu řečeno je, ale také toho, co nám řečeno není. Čteme o překvapujícím a dramatickém okamžiku v dějinách rané církve, o tom není pochyb. Ale slova jako: „Buďte prokleti“, nebo „A to je Boží trest za to, že jste zatajili část peněz“, tam nejsou. Kdyby nám chtěl vypravěč jednoznačně říci, že šlo o trest smrti za pokrytectví, myslím, že by to udělal. Ananiášovi Petr vůbec neřekl, že ho postihne něco hrozného, řekl jen: Ty jsi lhal Bohu, to je vážná věc. Není divu, že se mnozí vykladači kloní k závěru, že Ananiáše ranila mrtvice. Buď proto, že si s hrůzou uvědomil, čeho se dopustil, nebo proto, že se zhrozil toho, že jeho pokrytectví vyšlo najevo.

Svědci té události to ale vnímali jako Boží zásah – velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli… a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit. (Sk 5,11.13) V podstatě dostali strach. Z mrtvice?

Možná je to trochu složitější. Není pochyb o tom, že nic se neděje bez Božího dopuštění. Ananiáš ani jeho žena by nezemřeli, kdyby to Pán Bůh nedopustil. To ale není totéž jako říci, že byli popraveni za své pokrytectví. Jestli něco z Bible vyplývá velmi jasně, pak je to skutečnost, že Boží svatost nelze brát na lehkou váhu. A Boží lid je povolán k posvěcení. V Žalmech se dočteme, že „hříšníci neobstojí ve shromáždění spravedlivých“ (Ž 1,5). Když se hříšník ocitne v blízkosti svatého jednajícího Boha, důsledky mohou být nečekané a dramatické. Když chtěl Uza zachytit schránu úmluvy, aby nespadla z vozu, na místě zemřel (2S 6,7). To ale přece neznamená, že byl větší hříšník než ti okolo nebo že to byl „trest“.

Samotný Petr lhal víc – zradil. A Bůh se k němu potom přiznával mocí tak nevídanou, že je zřetelné, že mu ta lež byla odpuštěna.

Bezpochyby. A nejen to. V evangeliích vidíme stále znovu Ježíšovu velkorysost vůči opravdu vážným selháním – odpouští cizoložníkům, zlodějům a vrahům. A najednou by za snahu vypadat trochu lépe před ostatními byl trest smrti bez možnosti pokání? To si moc neumím představit. Ale jisté je, že ta událost způsobila šok a dodnes v sobě skrývá určité tajemství.

Přesto Petr u Safiry ten ortel vyslovil.

On ale neřekl „Zemři!“ nebo „To máš za to!“ Řekl, co se stane, a ono se to stalo. Myslím, že mu bylo z Ducha svatého dáno vidět, co se stane.

Nebylo to tedy zneužití moci jemu svěřené?

Moc propůjčená Božím služebníkům nefunguje mechanicky. Petr a další apoštolové jednali v moci Ducha svatého, ale nebyli zdrojem této moci. Nemohli s ní volně disponovat. V tom přece spočíval omyl Šimona kouzelníka, který si chtěl tuto moc koupit, aby s ní mohl čarovat (Sk 8,18–24). Petrův výrok nemůžeme chápat jako jeho rozhodnutí, že Safira zemře. Safira byla konfrontována s odhalením svého podvodu a navíc se ve stejném okamžiku dozvěděla o smrti svého muže. Neunesla to, zhroutila se, zemřela. Petrovi bylo zjeveno, že to tak dopadne. V Písmu čteme na mnoha místech, že Boží služebník vysloví konkrétní výrok z Ducha svatého, a ono se to stane. To ale neznamená, že to způsobil.

Představitelé tehdejší společnosti tuto moc apoštolům záviděli.

Ano, a někteří si dokonce mysleli, že to je jakási nová magie. Svět byl tehdy plný divotvorců a čarodějů a lidé počítali s působením neviditelných sil. Rozhodující rozdíl mezi působením v moci Ducha svatého a magickým čarováním je to, že Boží moc podléhá Boží svrchovanosti a je třeba o ni s důvěrou prosit, zatímco při magickém působení člověk manipuluje neviditelnými silami, ale nikoho o nic neprosí. Bůh se vždycky může rozhodnout, že modlitbu nevyslyší. Jde o vztah, o osobní vztah důvěry, ne o nějakou vyšší fyziku.

Prof. Pavel Hošek, PhD. (1973)

Na ETF UK vyučuje religionistiku, s manželkou Věrou má 4 děti. Je členem sboru CB na Vinohradech.

Co tedy Bůh chtěl smrtí Ananiáše a Safiry říct?

Přikláním se k výkladu, že ti dva nešťastníci neunesli skandál odhalení podvodu a hrůzu ze zjištění, že „vlastně“ lhali Bohu. Nemyslím si, že tu tajemnou událost musíme chápat jako popravu za pokrytectví. Kdyby Boží trestající spravedlnost fungovala takhle, kdo z nás by se dožil příští neděle? V Bibli se navíc nic neříká o tom, že Ananiáš se Safirou skončili v pekle. Slyšel jsem kázání jednoho moudrého faráře, který si troufl vyslovit naději, že Ananiáš a Safira se po smrti setkali v nebi s Pánem Bohem a ten jim řekl: „Tak pojďte dál, děti moje, tohle se moc nepovedlo, ale nevadí, vítejte doma.“

Takže se to mohlo stát kvůli čistotě prvotní církve bez následků pro věčnou spásu Ananiáše a Safiry?

Za sebe říkám, že pokud se s Ananiášem a Safirou setkám v nebi, nebudu vznášet žádné námitky. Uvidíme. Tajně doufám, že to byla z jejich strany trapná nehoda, vážné klopýtnutí, ale že jim nebylo odepřeno odpuštění, pokud o něj stáli. Pro ranou církev to bylo každopádně důležité varování. Hřích nejde brát na lehkou váhu, s Pánem Bohem si nejde zahrávat. Je to jako hrát si s ohněm. Doslova. A podobné poučení můžeme z příběhu Ananiáše a Safiry přijmout i my. Není jedno, jak se chováme. To, že nás Bůh bezpodmínečně miluje, neznamená, že je to tolerantní taťka, který nad nějakou tou naší hanebností mávne rukou a zamhouří oko. Tak to není. Bůh je svatý. A miluje nás. A právě proto mu není jedno, jací jsme. Chce nás proměnit, abychom byli jako Ježíš. Plamen jeho lásky a plamen jeho svatosti je tentýž plamen.