„Tomu říkám Vánoce,“ usmála se Bohuška šťastně a pohladila ten malinký živý uzlíček, který ležel na posteli vedle ní. Má své dítě u sebe. Tři hodiny po porodu, a může být se svou holčičkou! To není dárek, to je dar. Bylo půl osmé ráno, Štědrý den roku 1981.

Krásně ten den začíná, říkala si. Vlastně začal už hodinu po půlnoci. Začaly kontrakce. Tak je to tu. Neměla pochyby – bude rodit. Tohle žena prostě pozná. Zvlášť, když už to zažila. Pravda, bylo to trochu překvapení, protože dítě mělo přijít na svět o něco později, ale co už. Jak to přijde, tak to je. Musí vzbudit Martina, aby těch pár ulic doběhl pro tchána. Někdo musí zůstat doma s Michalkou. Věta „začínám rodit“ manžela probrala dost rychle. A zpátky od rodičů byl taky velmi svižně.

„Hele, Martine, a co když to bude holka?“ zastavila se Bohuška na panelákovém schodišti, aby nabrala dech. Počítali jen s Jakubem. Martin pokrčil rameny. Bylo zas potřeba jít. „Tak já ji pojmenuju po tobě, nevadí ti to?“ Nevadilo. Dole naložil manželku do trabantu a ten kousek do porodnice popojeli.

V nemocnici byla cítit atmosféra řádu. Tatínek sem nesmí, porušil by bezinfekčnost. Věci do stolku, nic nehygienického sem nepatří. Dejte mi papíry. No jo, papíry, musím tam dopsat to jméno, napadlo Bohušku a začala hledat pero. Sestřička nevěřícně hleděla na formulář, kde se skvěly dva podpisy, jako znamení souhlasu obou rodičů se jménem dítěte, ale klíčová kolonka zela prázdnotou. Bohuška na ni rychle dopsala „Martina“. No tohle! Sestra probodla rodičku pohledem a protočila panenky. Kdyby takhle nezodpovědný přístup měly všechny rodičky, tak to tady rovnou můžou zavřít. Kdyby pohled zabíjel, tak už mám po bolesti, pomyslela si naopak trochu pobaveně Bohuška, ale protože tomu tak nebylo, šla se věnovat porodu. Martinka přišla na svět v půl páté ráno.

---

Bohuška hleděla na dcerku a ten letmý závan lítosti, že nebude na Štědrý večer doma, byl ten tam. Byla šťastná. Mají další zdravé děvčátko. Zlatovlasé. Jako je Michalka. Asi za to můžou geny minulých generací – babička je z dvanácti dětí a jedenáct z toho je zrzavých. A ani tatínek co do barvy vlasů nikdy nebyl prototyp náčelníka osady Havranů… Pohladila maličkou po hlavičce. Nemohla se vyhnout vzpomínkám na dobu před dvěma lety, kdy se jim narodila Michalka. Bylo to jiné. Měla těžký porod. Po velké ztrátě krve měla co dělat sama se sebou. Vzpomínka, jak se několik dnů po porodu ploužila studenou chodbou k místnosti, kam maminky v noci chodily své děti nakojit, je pořád ještě živá. Jak tam tehdy došla, ani neví. Sestra, která jí Míšu nesla, už zdálky zhodnotila: „Jé, vy jste nějaká zelená,“ a vrátila dítě zpátky do postýlky. Bohuška ji viděla až po sedmi dnech.

A teď má tři hodiny po porodu svoje dítě u sebe! Navíc je na speciálním oddělení, protože klasické porodní je ve výmalbě. Tady je to všechno speciální. Sestřičky, i když jim ze stolků kleštičkami vytahují docela normální věci, které – prohlášené za nesterilní – končí v koši, jsou tu laskavé. I ta urputná a ostentativní snaha o sterilnost je úsměvná, zvláště ve chvíli, kdy maminky uprostřed noci rozsvítí a na podlaze, kterou nesměla poskvrnit stopa nikoho z vnějšího světa, můžou sledovat paniku mezi rusy. Tedy rusy domácími, příbuznými švábů, kteří ve tmě vylézají ze škvír hledat potravu.

Zdraví je téma, které se Bohušce vrací. Ne že by ho nějak řešila. Jen vidí, že se občas s nečekanou razancí připomene. Speciálně v souvislosti s dětmi. Utrpení k životu patří, říká si, větší váhu mu nedává. Zvládnu to – a jede se dál. Tak to je. Neprožívala strach. Ani při porodu. Ale věděla, že klidný porod a zdravé dítě nejsou samozřejmost. Stačí si vzpomenout na minulou dovolenou…

Gynekolog ji na ni pustil. Byla sotva pár měsíců těhotná a něco nebylo v pořádku. Poznali to z krve. Ale prý to nehoří, takže když přijde za šest týdnů, tak to stačí. Skončila v nemocnici a nebylo to hezké. Celou dovolenou, co jezdili po Slovensku, jí bylo zle. A pak doktoři zjistili, že v sobě celou tu dobu nosila mrtvý plod. Následovaly horečky a těžký zánět ledvin. Vůbec si nepřipouštěla, že by mohla přijít o život i ona … ale mohla.

---

„Helejte, není některý z nich ten váš?“ otočila se od okna jedna ze dvou maminek, které sdílely s Bohuškou pokoj. Štědrodenní odpoledne se pomalu překlápělo do večera a dole pod okny nemocnice, v dostatečné vzdálenosti od toho „sterilního“ světa za okny ve třetím patře, stála řada nesterilních tatínků. Byl tam i Martin a nebyl sám. Na Vánoce přijela bratrova rodina, takže tam stáli všichni, i s malou Michalkou ve sporťáku. Odpolední štědrodenní procházka měla tento rok jasný cíl. Vesele zamávala. Chtěla jim říct, že Martinku viděla a že je krásná, ale v tom pokřiku, který se ozýval ze sousedních oken a z řady pod okny, se její vlastní slova trochu ztrácela. Miminka zatím, zavinutá do úhledných balíčků malého lidského štěstí, způsobně ležela vyskládaná v bekárně a čekala, až si je maminky rozeberou na kojení a pak až si je konečně jako nejkrásnější vánoční dárky odvezou domů.

---

„Michalko, maminka je tady. A přivezli jsme ti sestřičku,“ zavolal Martin sotva otevřel dveře bytu. Na Bohušku dýchla z útrob domova vánoční atmosféra. Stromeček svítil a bylo slyšet cupitání dětských nožek. Míša přiběhla do předsíně, ale sotva ji bylo vidět – v náručí držela obrovskou pannu. Bohušku to rozesmálo. „Michalko, to nemůžeš, ona je malinká, s tím si hrát nebude…“ Maličká se usmála, otočila a běžela pryč. Než se Bohunka dostala z kabátu, byla zpátky. S knížkou. Byl to začátek krásného, láskyplného, pečovatelského vztahu, který si starší sestřička s sebou nesla celé dětství až do dospělosti.

---

Voda v konvici začala vařit. Bohuška vytáhla dva hrníčky – pro Martina a pro sebe. Nasypala do nich kávu. Zase je tu Štědrý den. Den narození Krista – a jen tak mimochodem, taky jejich dcery. Utíká to. Už je to čtyřicet let. S Martinou se domluvili, že se u nich s gratulací staví odpoledne… Je to hezké mít takové sousedy, usmála se v duchu. Krásné vztahy a vnoučata v domě. Žádné z nich ale není dáreček pod stromeček jako jejich máma. Nikdo další z rodiny už se na Vánoce nenarodil. Ani Martinina a Michalčina nejmladší sestra Monika. No jo, Martin je jak pan král, taky má tři dcery – každá je jiná, ale všechny se povedly. Mají talent – všechny hrály s rodiči v kapele i v hudební skupince ve sboru. Příčná flétna, housle, varhany, kytara… A jako bonus, přídavek k požehnání, které jim Pán Bůh dal, bylo to, že neměly pubertu. „Bože, za to Ti děkuju. Nebyl s nimi problém, ani jsme nevěděli, že chodí do školy, tak to bylo v pohodě.“ Bohuška zalila hlasitě bublající vodou mletou kávou zasypané dno hrníčku. Proud vody padající doprostřed kruhu s sebou strhával do hlubin vodu z hladiny, která se poté, co se svezla po dně, vracela zpět na hladinu šplhajíc po stěnách hrníčku obohacená o vonící pěnu. Nevzpomíná často, žijí naplno, tak na to není moc času. Letos ale vzpomíná. I na ty Vánoce, kdy byl Martince rok.

Čekali další dítě. Bohuška sama byla ze čtyř dětí, Martin měl taky bratra, věděli, že u prvního rozhodně nezůstanou a že i třetí přijmou s vděčností, radostí a láskou. Byla teprve ve druhém měsíci těhotenství, ale bylo jí jasné, že musí být co nejvíc v klidu. Pamatuje si tu chvíli dobře. Byl Štědrý den. A do chvíle, než se to stalo, to byla obyčejná procházka. Poznala, že krvácí. Jela s kočárkem po ulici a už tam věděla, že je zle. Martin byl v práci a ani rodiče nebyli doma, tak šla sama na gynekologickou pohotovost té samé nemocnice, ve které rok předtím přivedla na svět Martinku. Ani se nedostala dovnitř. Mezi dveřmi jí dali do ruky kapky a poslali ji domů. Navzdory potížím oslavila Štědrý den a Martinčiny narozeniny s rodinou hezky. I Hod Boží vánoční. Slavnostní shromáždění ve sboru pro ni bylo vždycky centrem Vánoc. Ne Štědrý večer, ani dárky, ale dětská slavnost na Hod Boží vánoční. Nemohla si ho nechat ujít. Byla to opravdová oslava Ježíšova narození. Vyrůstala v tom, jako kazatelské dítě nasávala víru každý den. Nesla si to v srdci přes dospívání, kdy ve dvanácti letech sama vydala život Kristu a prožila, že ji má Bůh rád, až do dospělosti, kdy k tomu začali s manželem vést i své vlastní děti. Na tuhle slavnost se vždycky moc těšila. Jenže krvácení nepřestávalo. Do místní nemocnice nemělo smysl se vracet, nevěřila, že by jí pomohli. Ale jeden známý, lékař, Bohušce zařídil vyšetření v jiné nemocnici, skoro hodinu cesty daleko. Nechali si ji tam. Zjistili, že má za sebou další samovolný potrat a že to pro ni samotnou bylo na hraně. Zachránili jí život. Zůstala tam i přes Silvestra. Dostávala léky proti krvácení a prošla narkózou. Když pak zpětně viděla vážnost té situace, byla Bohu vděčná, že to přežila.

„Asi jsi to tak, Pane Bože, kvůli něčemu chtěl – nechat mě žít, i když to bylo nepřežitelné. I později, když jsem po narození třetí dcery vážně onemocněla a pocítila hloubku skutečnosti, jak moc mě naše dcerky potřebují, jsi mě zachoval. A dal jsi mi prožít tu závislost na Tobě. Nejen mého, ale každého ži

podle autentického vyprávění Bohuslavy Najbrtové napsala Eva Čejchanová