... malá, elegantní taštička, v ní pak krásná krabička, převázaná stuhou, ale když ji otevřete, žádný drahokam tam není.

Koupil jsem tuhle cosi pro svoji ženu. Blížily se Vánoce, byl čas dárků. Říkám si, zajdu ke klenotníkovi, pořídím šperk. A to jsem taky učinil. Usmívající se klenotnice vypadala sympaticky, snažila se. Když bylo vše vybráno, vytáhla ze šuplíku krásnou krabičku, do ní šperk vložila, převázala stuhou a vložila do elegantní taštičky, která šla pak do ještě větší tašky.

Líbí se mi, když mají věci styl. A líbí se mi, když se dárky rozbalují. Proces odhalování drobného tajemství, skrytého kdesi uvnitř, má svůj půvab. Vánoce jsou podle mě tak trochu o tom. Jako dárky, které reprezentují úplně jiný dárek. Krásné krabičky a elegantní tašky se vám sice nechce vyhodit, takže doma nějaký čas překáží, než se jich konečně zbavíte. Stejně jsou ale dobrý nápad.

Odjakživa totiž lidi rádi dostávají dárky, rádi je dávají a rádi je rozbalují. Proto se Vánoce nikdy nepovedlo zničit. Nezmohl se na to ani bolševik. V roce 1952 se snažil jeden z našich méně inteligentních prezidentů (Antonín Zápotocký) přesvědčit lid (zejména děti) o tom, že jsou „staré“ a „nové“ Vánoce. Ježíšek měl patřit do starého železa, neboť díky němu oblboval zlý kapitalista chudé dělníky, že i oni mohou klidně bydlet ve chlévě. Teď ale od Východu přijíždí děda Mráz a má rudou hvězdu místo té betlémské. To byly podle komunistického svatého Antoníčka ty „nové“ Vánoce.

Skoro se chce dodat, že po šestnácti letech děduška Maroz od Východu skutečně přikvačil. Překvapivě ale na tanku místo sobího spřežení, a ještě si popletl srpen  s prosincem. To byl myslím definitivní konec oněch slavných „nových“ Vánoc, které se u nás stejně nikdy nechytily.

A tak jedním ze symbolů Vánoc za časů cholery pro mě zůstala (možná neprávem) píseň, kterou určitě všichni znáte. Cosi jako koleda bez Betléma biblického i českého. Jmenuje se Vánoce přicházejí. Samozřejmě šťastné a veselé. Děda Mráz se v ní nevyskytuje, což je jistě pokrok. Dozvíme se ale, jak ten Štědrý den v českých luzích a hájích vlastně probíhá.

Tak tedy: děda se netrefí do kapra, načež ho hledá pod skříní, teta peče vánočku, jež nikomu nechutná, takže je jen pro kočku, jakýsi Slávek podpálí prskavkou byt, ale naštěstí mají doma minimax a táta úspěšně hasí, v další sloce ovšem zasloužilý hasič táta spolkne kost, takže pílí na pohotovost, zatímco strejda skřípe na housle, všichni baští ostošest, aby si nakonec pustili televizi.

Slova té písně napsal Zdeněk Borovec, známý textař. Verše jsou vlastně docela vtipné, řemeslně perfektní. Do paměti se vám hned zapíše melodie pana Jaromíra Vomáčky (to je ten, co napsal Běž domů, Ivane, načež byl profesně odstaven). Ale něco tomu chybí. Je to koleda o Vánocích, ze kterých zbyly jenom řízky se salátem, kapr, prskavky a televize. Asi jako kdybyste dostali stylovou tašku, ve které je malá, elegantní taštička, v ní pak krásná krabička, převázaná stuhou, ale když ji otevřete, žádný drahokam tam není.

Kéž tedy obsahují vaše Vánoce všechny ty skvělé věci, jež ke Štědrému večeru patří. Tedy i štěstí a radost. A kéž v nich nechybí ani ten hlavní poklad.