Kráčím po náměstí a koukám, něco barevného leží na zemi. Pětirublovka.

Držím v ruce starou pětirublovku. Pochází z roku 1947, je zvláštně barevná, připomíná opulentní bankovky carského Ruska, které byly taky na výšku. Na internetu jsem našel podobnou, právě se prodala za 41 Kč. Ještě mají další v hodnotě jednoho rublu, vyvolávací cena 70 Kč.

Já ale nejsem sběratel historických peněz. Ke svému kousku jsem přišel náhodou ještě jako kluk. Kráčím po náměstí a koukám, něco barevného leží na zemi. Pětirublovka. Nepochybně vypadla z kapsy některému z ruských (alias sovětských) lampasáků, kterých bylo v mém rodném městečku požehnaně, mohu-li tento pozitivní výraz použít.

Příběh byl vždycky stejný. Důstojník vyrazí z kasáren na „pakupki“, za ním kráčí s odstupem dvou kroků obyčejný voják. Jejich cesta směřuje nejdřív do obchodu s taškami a kufry. Za chvíli z něj vychází důstojník, za ním s odstupem dvou kroků nese kufr (nebo dva) jeho vojenský poskok. Obcházejí náměstí, kufry se plní, voják se trmácí, až spokojený důstojník zamíří zpátky ke kasárenské bráně.

Jednou jsme dostali zprávu, že kdesi v těch kasárnách je křesťan. Baptista. Nikdy se k němu ale nikdo nedostal. Obyčejní vojáci neměli vycházky, snad kromě toho nošení kufrů. Kasárna jsme měli přes ulici, což skýtalo řadů smutných a trpce veselých příběhů. Hlavně ale neuvěřitelný kontrast s knihami, které jsem tehdy četl. Napsali je pánové Tolstoj a Dostojevský.

S potomkem Lva Nikolajeviče jsem po mnoha letech pracoval ve Svobodné Evropě. Skvělý člověk. Myslím, že docela těžce prožíval to, jak se na krátko otevřené dveře ke svobodě začaly v Rusku zase zavírat. Je to líto i mně.