Celé ty dva týdny bez svačin se bál, že bude ve škole potrestán a že ho my, rodiče, přestaneme mít rádi, protože někoho zranil!

Bylo mu sedm, sourozence neměl, aby ho „otrkali“ a připravili na to, co ho ve škole čeká, a protože inteligencí o pár let předběhl svoje vrstevníky, v kolektivu na základní škole moc nezapadl. Takový hubený, uzavřený kluk.

Nechtělo se mu ráno do školy. Už kolikátý den. Teplotu neměl, večer byl vždycky v naprosté pohodě. Ale ráno si stěžoval na bolesti břicha a na to, že je mu špatně. Nebylo to normální, vždycky se do školy těšil. Hleděla jsem na něj pár dnů a dělal mi čím dál větší starosti. Něco nebylo v pořádku, ale syn mluvit nechtěl. Jen ty oči mluvily.

Vypáčila jsem to z něj po dvou týdnech, když jsem mu řekla, že jestli mi neřekne on, co se děje, tak půjdu do školy a dozvím se to tam. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. V bazénu utíkal a nechtěně strčil do jednoho kluka. Ten za ním druhý den přišel s kamarády, a že prý se kopl do palce, tekla mu krev, a jestli mu syn nedá svačinu, tak ho půjde ředitelce za to zranění udat. Za den zas, svačina a výhrůžky. A za den zas. Celé ty dva týdny bez svačin se bál, že bude ve škole potrestán a že ho my, rodiče, přestaneme mít rádi, protože někoho zranil!

Poslouchala jsem ho a strašně se mi ulevilo. Pane Bože, děkuju, taková prkotina! Zároveň jsem ale viděla, jak obrovský balvan to pro tu dětskou duši byl. Něco, co se nedalo řešit. Kam by to až došlo? Vztahy z malé vesnické školy, kde každý znal každého, přirozeně přetékaly do uliček vesnice, kde se děti běžně potkávaly. Objala jsem ho a celou svoji mateřskou lásku jsem dala do ujištění, že ho nikdy nepřestaneme mít rádi. Nikdy, i kdyby udělal daleko horší věci. Nikdy nebude na problémy, o kterých si myslí, že jsou neřešitelné, sám. Jako by vylezl z kobky, tak se rozsvítil.

Ředitelka mě vyslechla a ujistila mě, že v bazénu žádný úraz nahlášen nebyl a že se jedná o ukázkovou šikanu. Jména jsem jí ale neřekla, syn trval na tom, aby ti kluci nedostali trest. Byla jsem za ní jen proto, aby se mohl bránit a přestal se bát chodit do školy. Jemu jsem řekla, že to není on, kdo někomu ublížil, že ubližuje ten kluk. Řekla jsem mu, že už se nemusí bát vyhrožování, protože to paní ředitelka ví. A že když budou kluci zase vydírat a chtít jeho svačinu, ať je za ní pošle, že na ně čeká. A byl klid.

Zdá se to jako bezvýznamná maličkost. Ale viděla jsem, jak se do toho dětského života vplížil strach a úzkost. A každý opravdu velký problém má někde svůj malý bezvýznamný začátek. Strach je jako sněhová koule. Když ho člověk nezastaví, dokud je to kulička, může ho pak převálcovat. Ale celé poselství Ježíšova evangelia je o tom, že ke strachu povoláni nejsme, jsme povoláni k radosti. _____________________________________________________________________________________

Šikana v číslech

Podle poslední zprávy řešila České školní inspekce v letech 2012 až 2015 případ šikany polovina základních a šedesát procent středních škol. Nejčastěji šlo o slovní útoky – urážky, nadávky, ponižování. Častěji než dřív se také objevují případy nevhodného chování žáků vůči učitelům, případů skutečné šikany pedagogů bylo minimum. V posledních letech taky roste počet případů kyberšikany, tedy útoků třeba prostřednictvím sociálních sítí nebo SMS zpráv. Fyzické násilí je daleko častější na základních školách, kde ho využije skoro polovina útočníků. Na středních školách je to zhruba pětina šikanujících.

Gymnázia táhnou

Jednoznačně největší zájem při přijímacích zkouškách na střední školy je o osmiletá gymnázia. Šanci dostat se na prestižní školu má přitom často jen každý osmý uchazeč. Třeba v letošním školním roce si alespoň jednu přihlášku (žáci můžou až dvě) podalo skoro 19 tisíc páťáků. Šlo o pětinu všech uchazečů, kteří se přihlásili k jednotným přijímacím zkouškám. Ty se dělají na všechny maturitní obory. Jinak se zájem o střední školy v posledních letech příliš nemění. Tradičně nejvíc dětí se z devátých tříd tradičně hlásí na gymnázia, naopak nejméně žáků chce na učební obory s výučním listem.