Byla jsem nevěstou, a tak jsem se i cítila. Jako bych všechny své předešlé obavy a lítosti zahodila a jen toužila jít dál se svým mužem.

Doma bylo rušno. Rodina se pomalu sjížděla a všichni měli plné ruce práce s přípravami. Kontrolovala jsem několikrát po sobě všechny květiny a byla jsem opakovaně udivená, jak přesně je dokázali v květinářství uvázat podle mých představ a obrázků, které jsem jim dala jako předlohu. Ujišťovala jsem se, jestli jsme na něco nezapomněli, všechno dobře zajistili a zda všichni pomocníci vědí, co mají další den dělat.

Večer před svatbou jsem seděla na posteli a rozhlížela se kolem sebe. Bylo pozdě a já už měla dávno spát, protože mě brzy ráno čekaly svatební přípravy. Místo toho jsem však neustále přemýšlela a uvědomila si, že je to vlastně moje poslední noc v mém dívčím pokoji doma u rodičů. Přišlo mi najednou až líto, jak rychle to všechno uteklo. Všechny přípravy kolem svatby nás zaměstnávaly nejméně půl roku dopředu. Zdálo se to pořád tak daleko a najednou to bylo tady. „Hlavně, aby všechno klaplo,“ běhalo mi hlavou a já se přemlouvala, že už opravdu musím své myšlenky utišit a jít spát. Moc to ale nešlo.

Vybavoval se mi verš z Bible: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Na rozdíl od manžela jsem před svatbou nežila jinde než u rodičů, proto jsem hlouběji prožívala i pocity spojené s loučením. Trochu jsem mu až záviděla, že on už si tím prošel mnohem dříve, protože dlouho studoval mimo domov. Jako benjamínek jsem cítila, že i moji rodiče můj odchod z domova prožívají o něco více než u mých starších sourozenců. Měla jsem najednou i obavy, jak svou novou roli zvládnu. Všechno jsem ale odevzdávala v modlitbách a cítila, že veškeré pocity, které tak intenzivně vnímám, jsou v pořádku. Nejen pocit štěstí, nadšení, vzrušení, ale zároveň lítost a nervozita, i to k tomu přeci patří.

Skoro každá hodina svatebního dne byla pečlivě rozplánovaná podle harmonogramu. Měla jsem na sobě krásné šaty, načesané vlasy a čekala, až vyrazíme do kostela. Byla jsem nevěstou, a tak jsem se i cítila. Jako bych všechny své předešlé obavy a lítosti zahodila a jen toužila jít dál se svým mužem. Drželi jsme se za pravici a slíbili si před Bohem lásku a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí. A najednou jsme byli MY, my jako manželé. Stala jsem se ženou muže, se kterým chci být napořád a kterého jsem dostala jako dar od Hospodina.

Když jsme se po svatbě vydali do našeho nového domova, stavovali jsme se cestou ještě u mých rodičů, pro pár posledních věcí. Přesně si vybavuji okamžik, kdy rodiče otevřeli dveře, a mně z očí vyhrkly slzy. Nebyl to ale smutek, co jsem cítila. Bylo to prostě jen takové jednoduché a spontánní vyjádření vděčnosti a radosti za to, jakou péči a lásku mi doma vždy věnovali. Lásku, ze které můžu vycházet, předávat ji dál svému muži a stavět na ní při utváření nové rodiny. A to je to největší požehnání, jakého se mi dostalo a dostává.