Najde kdo hledá, Potvrzení Boží vůle, Jediná kapka, Nevyslyšená modlitba, Pane co se bude dít?

Najde, kdo hledá

Chci se s vámi podělit o svou zkušenost s hledáním a nacházením Boží vůle. Občas se to nevyhne zbytečným omylům a ani v mém případě tomu nebylo jinak.

Po dokončení vysoké školy jsem měla pocit, že mi svět leží u nohou. Jak jsem se mýlila. S diplomkou jsem vyhrála cenu děkana, v kapse měla několik stáží v oboru a studijní i pracovní zkušenost z Francie. Toužila jsem se prosadit ve světě marketingu a reklamy. Před svým prvním pohovorem jsem si četla z Bible, zrovna jsem měla na řadě 9. kapitolu listu Římanům. Přemítala jsem, že když něco hodně chci, tak tomu dám maximum, a přece toho dosáhnu. Vtom mi pohled utkvěl na 16. verši: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“ Trochu mě to zarazilo. Říkala jsem si: „Hm, tak asi to není jen o mně.“ Ale pořádná studená sprcha měla teprve přijít.

K mému velkému překvapení to následujícího dne nevyšlo. Příští tři měsíce, během nichž jsem měla pohovor dvakrát třikrát do týdne, se situace stále opakovala. Z mailů, co mi pravidelně chodily, jsem začínala být zoufalá: „Děkujeme za váš zájem, ale na pozici jsme vybrali jiného kandidáta. Přejeme vám hodně štěstí.“

Většina mých spolužáků bez problémů našla práci v nadnárodních firmách, ale já tím celou dobu opovrhovala. Vnímala jsem to jako „pásovou výrobu pro vysokoškoláky“. Přece se k smrti neunudím nějakými fakturami, administrativou a účetnictvím?! Ano, hádáte správně. Nakonec jsem se Pánu Bohu vzdala a pokořila se natolik, že jsem smlouvu právě v jedné takové společnosti podepsala. Teprve v tu chvíli se mohlo začít něco dít. Za dva dny mi volal majitel známé brněnské reklamní agentury: „Chci si s vámi plácnout!“

O pár dní později jsem k němu nastoupila jako copywriterka a tři roky zde působila. Jsem si jistá, že kdybych toto místo dostala hned po státnicích, tolik bych si ho nevážila a ta výživná lekce pokory by mi nejspíš žalostně chyběla. Pane Bože, děkuju ti!

Barbora Robková

Potvrzení Boží vůle

Život je těžký, složitý a zvláště mladý křesťan se musí vyrovnávat s faktem, že ne na všechny palčivé otázky lze najít přímou odpověď v Bibli. A dokonce, i když se vroucně modlí, nebe na požádání nedává žádoucí odpovědi. Do toho spolu rozum a cit či vzbouřené emoce všeho druhu a záplava hormonů vedou chaotický dialog. Není proto k smíchu, uchýlí-li se k něčemu, co „funguje“. V Bibli se dočte o Gedeonovi, jak rozkládal ovčí rouno, chystal Bohu pasti, jednou mělo být rouno mokré uprostřed suché trávy a podruhé obráceně. A Pán Bůh mu velmi trpělivě vycházel v jeho vnitřním zápase vstříc.

Takže vyzkouším rouno. Jen jsem si nevšiml, že mezi Gedeonem a mnou je podstatný rozdíl. Gedeon hledal cestu, jak věc neuskutečnit, jak se vyvléct z Božího povolání, zatímco já jsem hledal cestu, jak se přesvědčit, že Bůh chce, to, co chci já a po čem toužím, totiž po dívce, která se mi líbila. A taky byl rozdíl v tom, že já jsem Pánu Bohu rozložil rouno docela snadno realizovatelné, bylo to tak padesát na padesát procent, že to vyjde, či ne. To Gedeon byl jiný frajer, jemu to vlastně vůbec nemělo vyjít, ani procento Pánu Bohu k dobru nedal.

Mně to vyšlo a byl jsem šťastný, dívka, po které jsem toužil, byla tam, kde jsem si ji přál potkat. Dva a čtvrt roku jsme spolu měli vztah a já jsem byl stále přesvědčen, že to byl vztah podle Boží vůle. Naštěstí ona slečna měla víc rozumu než já a známost ukončila. Sice mi na pár dní zkazila štěstí, ale ve výsledku zachránila život mně i sobě. Poučil jsem se…

Kdyby se mě po pár letech při vstupu do manželství s jinou dívkou někdo zbožný zeptal, jestli je to Boží vůle, odpověděl bych poctivě, že nevím. Žádné znamení z nebe jsem neměl ani nehledal. Nehodil jsem si korunou, jestli pana nebo orel, ani jsem neotevíral Bibli s přesvědčením, že musím dostat verš potvrzující můj záměr nebo případně varování. Vše bylo velmi prosté, dívku jsem miloval a ona mě, byla křesťanka, já také a chtěli jsme spolu sdílet celý život v dobrém i ve zlém. A vlastně ani dnes po 32 letech nevím, jestli to byla Boží vůle, doteď razítko z nebe ke schválení nepřišlo. Ale máme se rádi, sloužíme oba Pánu Bohu, jak jen umíme, jsme si věrní a ještě pořád to není nuda.

Bronislav Matulík

Jediná kapka

Se slovním spojením „Hledání Boží vůle“ mám silně spjatou vzpomínku z června nebo července 2010. Tehdy jsem se s typickým zaujetím pro věc, jaké mají mládežníci čerstvě po maturitě, vrhla na hledání Boží vůle pro mé další studium. Vážná věc, rozhodovalo se přece o budoucnosti. Jsem chronicky nerozhodná a výsledky přijímacích zkoušek měly ledacos ulehčit. Ve hře ale zůstali dva skuteční soupeři: knihovnictví a žurnalistika – kam by mě v životě nenapadlo, že se při tom převisu uchazečů můžu dostat.

Než mi přišlo rozhodnutí o přijetí, věděla jsem, co chci: knihovnictví, to bude ono. Přijetí na žurnalistiku mě ale natolik znejistělo, že jsem ztratila půdu pod nohama. V Bibli se žel nepíše nic jako: „Budete mými knihovníky až na konec země“. Přišlo mi, že je to příliš vážné rozmýšlení na to, aby byl Pán Bůh z celé věci vynechán. Ba dokonce přijetí na žurnalistiku nebylo samo sebou. Jen to chtělo kousek jistoty a snaha nechat si poradit selhala. Pamatuji si na slova našeho kazatele: „Pán Bůh potřebuje křesťanské knihovníky i novináře.“

Zbývalo už hrozně málo času do odeslání dopisu potvrzujícího, že nastoupím, a já se po všech modlitbách a zvažování rozhodla gedeonovsky rozestřít rouno. Schylovalo se k dešti, nebe bylo tmavé, šla jsem zahradou a modlila se o znamení. Pokud mám jít na žurnalistiku, ať začne pršet dřív, než dojdu na konec zahrady. Pokud ne, ať je sucho. Ve finiši před malinami na konci zahrady jsem zpomalila, asi aby měl Pán Bůh dost času. A pak spadla kapka. Jedna. Jedna jediná kapka.

Musela jsem se smát, jako někdo, koho dokonale převezli. Tohle bylo tak maximálně neutrální řešení, že už to víc nešlo. Zpětně vzato myslím, že jsem znamení Boží vůle dostala celkem jasné: máš vzít zodpovědnost a rozhodnout se sama.

Když dnes sleduji podobné hledání Boží vůle jako vedoucí mládežníků, musím jejich snahu brát vážně. Přeji jim, aby vyrostli natolik, že slova „Boží vůle“ už nebudou magickým zaklínadlem na řešení otázek, ale zkušeností z poznání někoho velmi blízkého. Tak blízkého, že už není třeba se ptát.

Kateřina Korábková, CB Kutná Hora

Nevyslyšená modlitba?

Byl jsem kluk ze světa, který byl fascinovaný křesťanským světem. Už jsem byl rozhodnutý stát se křesťanem. Měl jsem krátce po křtu. Čekal mě nástup na střední školu. Jenže kterou si vybrat? Byla tu i možnost prodloužit si základní školu o jeden rok, protože právě zaváděli devítky. Moji o pár let starší souputníci ve víře mi poradili, abych si vybral školu, kterou mi Pán Bůh ukáže, a pak se modlil, aby mě tam vzali. „Musíš tomu věřit! Tvoje víra musí být veliká a pevná a Pán ti dá, oč požádá tvé srdce!“ Radili mi, jak se k modlitbám postavit. Říkali tomu „postavit se vírou“ a ve víře to přijmout celým srdcem. Tak jsem věřil. Všechny pochybnosti jsem ze srdce vyhnal a jen věřil, že mi to Pán dá.

Pamatuji se na ten osudný okamžik, kdy tatínek třímal v ruce dopis s verdiktem z vytoužené školy. Nechtěl jsem o ničem pochybovat do poslední chvíle. Dopis otevřel, a co říkal, jsem svýma dětskýma ušima nevnímal. To přeci nemůže být pravda! To čte o někom jiném? To nemůžu přeci být já. Moje víra se rázem zhroutila. Bůh není, neexistuje a naše modlitby neslyší. Otec souhlasil. „Ale slyší!“ říkala máma. „Akorát jsi to nenechal na Bohu, jak rozhodne!“ Musel jsem se zamyslet, co vlastně chci nechat na Bohu a co chci nadále mít ve svých rukách. Byl jsem zklamaný, ale s Bohem jsem to nevzdal. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že jsem se příští rok dostal i bez přijímaček. Byl to totiž Boží čas, ne můj. Jeho rozhodnutí, ne moje. Jeho odpověď na mou modlitbu a já jsem za to rád.

Tomáš

Pane, co se bude dít?

Volal mi šéf, že se mnou chce mluvit. Ráno přijede. Seděla jsem u stolu a v hlavě se mi točilo tornádo. Bylo mi čím dál jasnější, že buďto budu muset mlčet, nebo odejít.

Napsala jsem článek, kde jsem popsala podvod a ukázala na to, že systém kontroly, aby se takový podvod nemohl opakovat, v organizaci kdovíjak dlouho nefunguje. Takže možná není jediný. Volala jsem po revizi. Nešlo říct, že se mě to netýká, Bůh mě do toho „namočil“ – dal mi do ruky důkaz. Nečekala jsem ho, nevymodlila jsem si ho, prostě přišel. A Bůh nechal na mě, co s ním udělám. Nemusela jsem „rozkládat rouno“, abych měla jasno v tom, že Bůh chce, abych zůstala stát na straně pravdy.

Ten večer mi volala právnička. Stará paní, která chtěla koupit moje bývalé auto a které jsem ho nechala pár měsíců před plánovaným zaplacením k dispozici, protože nemohla na nohy a auto potřebovala, udělala na přestupcích na moje jméno pokuty za čtvrt milionu. K zodpovědnosti se nemá a policie zahajuje řízení, ve kterém bude tu částku vymáhat na mě.

Tak. Hrozila mi exekuce. Tohle už nešlo říct nikomu. Že za takových okolností dobrovolně opustím dobrou práci, by nepochopil nikdo. Žádné z mých pojištění neschopnosti splácet se nevztahovalo na situaci, že z práce odejdu sama. Tu noc jsem moc nespala. Snažila jsem se pochopit, co po mě Bůh opravdu chce. Abych stála v pravdě a byla bez práce? S hypotékou, leasingem a domácností, které táhnu z jednoho příjmu? Abych pomáhala starým lidem a přišla o byt? Věděla jsem, že ráno se můj život změní. Odevzdala jsem to do Boží ruky – postavil mě do toho, tak mi pomůže. Byla jsem rozhodnuta nenechat se zviklat, ale – zvládnu to? Pane, co se bude dít? Jak bude ta schůzka probíhat? Ustojím to? Po všech těch modlitbách jsem nad ránem vzala Bibli a udělala jsem věc, kterou normálně nedělám. Není to návod. Ale tehdy jsem bytostně potřebovala pevný bod a zbývaly mi už jen dvě hodiny. Naposledy jsem poprosila o odpověď, naslepo jsem otevřela Bibli a se zavřenýma očima zabodla prst do textu. Byl to Zacharjáš 11,13: „Nato mi Hospodin řekl: ,Hoď to tavičovi, tu nádhernou cenu, jíž mě ocenili.‘ I vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem je v Hospodinově domě tavičovi. Pak jsem zlomil druhou hůl, Pouto, na znamení, že ruším bratrství mezi Judou a Izraelem.“ Stálo tam, že mi bude nabídnut jistý druh zrady, že ji nepřijmu a že ukončím spolupráci. Dokonce i takový detail, že si hasiči mezi sebou říkají „bratře“ v té odpovědi byl.

A přesně to se pár hodin na to stalo. Vedení se rozhodlo případ ututlat a problém ignorovat. Šéf mi řekl, že to mám celé nechat plavat. Přece potřebuji peníze, a když budu mít problém se svědomím, „tak se vyzpovídáš a zas to budeš mít u toho tvého Pána Boha dobrý, ne?“…

Ten den jsem přišla o práci, ale v srdci jsem měla pokoj, který převyšoval všecko. Ututlat se nepodařilo nic, případ se dostal do televize. Po pár dnech mi volala právnička, že řízení s pokutami se zastavuje. A Bůh mi dal jinou práci, mnohem lepší.

Eva Čejchanová