Jak rozumíte tomu, že muž má být knězem v rodině? Není to zavádějící termín pro naše evangelikální církve, v nichž kazatelé ani pastoři nejsou nazýváni kněžími? A proč by na základě principu všeobecného kněžství neměla být v rodině knězem tedy i žena?

Mám se vyjádřit, jak rozumím nadpisu „Muž jako kněz rodiny“. Přiznávám, že nerozumím. Kněžství před Hospodinem je v Bibli věcí Starého zákona. V Novém zákoně je zmiňováno čtvero kněžství: 1) židovské, starozákonní; 2) pohanské; 3) výjimečné velekněžství Pána Ježíše „podle řádu Melchisedechova“ (Žd 6,20); 4) eschatologické kněžství všech vykoupených (Zj 1,6). Pán Ježíš nenazýval ani sebe, ani své učedníky kněžími. On sám byl určen za zvláštního kněze, který přinese jako účinnou oběť Bohu sám sebe. V tom se mu nikdo z lidí nemůže podobat. Jeho zvěstováním, a zvláště jeho křížem, je naplněno a uzavřeno kněžství. Křesťanské církve, které dávají tento vzácný titul svým služebníkům, se vrátily do Starého zákona. Dovršená reformace rozeznala, že v Kristově církvi nemá nikdo kněžskou autoritu. Nevnášejme ji tedy do rodin!

Jako manžel ani jako otec jsem se nikdy za kněze nepovažoval. Myslím, že našim dětem by to cestu k víře neusnadnilo, ale spíš zkomplikovalo. Vždyť mě znaly se všemi mými omyly a chybami. Snažil jsem se být jejich přítelem jak v životě, tak ve vztahu k Bohu. Ještě lépe to dělala moje manželka, která třeba neváhala tlumočit malým dětem první lekce evangelia ústy maňáska, opičky. Vcelku Věra přispěla k obrácení dětí více než já. Vůči manželce jsem nebyl povýšeným knězem. Byli jsme sestra a bratr, nejbližší a rovnocenní přátelé ve víře. Ani v kazatelské službě jsem se nikdy necítil knězem. Při křtech a večeři Páně jsem se vždy viděl jako nehodný služebník. Podobat se jedinému Knězi, Ježíši Kristu, neznamená někoho ovládat a povýšeně poučovat, ale být ochoten se obětovat. Pozor: v češtině jsou slova „kněz“ a „kníže“ téhož původu.

, Ve výchově dětí považuji za moc důležité, aby byly vedeny ke Kristu. Existuje řada způsobů, forem, možností. Role rodičů je ve vedení ke Kristu zcela nezastupitelná. Úmyslně mluvím o rodičích. Je podle mne podstatné, aby děti věděly a poznávaly, že víra je podstatou života rodiny. A to ve chvílích všedních, svátečních, ve chvílích trápení či radostí. Není podstatné, zda je to otec či matka.

Tak jako kněz či farář vede společenství věřících/farnost, tak rodiče mají být vedením na cestě hledání víry svých malých dětí. Pak přichází rozhodování, kam se vydají, a i tam je role otce a matky nezastupitelná.

Otázka je směřována na pojem kněz, který mě nijak ani v našem společenství Církve bratské neruší a nezastavuje. Nakonec jsem zvyklá na tento verš z Bible o všeobecném kněžství od dětství.

A jestli by na základě všeobecného kněžství neměla být knězem v rodině žena, a ne muž? V Bibli máme také verše, které říkají, že tam, kde selhávají muži, nastupují ženy – například příběh Debóry a Báraka. Ale současně v dnešním světě vidím jako podstatné, aby rodiče byli jednotní a stálí ve víře, trpěliví, snášenliví a milující a byli tak příkladem pro své děti. A to i s tím, že si uvědomuji lidskou slabost a nedokonalost, která se týká i nás rodičů.

,

Role kněze je důležitá především v knihách Staré smlouvy. Hodně zjednodušeně tam můžeme vidět mimo jiné čtyři úlohy kněze: je prostředníkem mezi Bohem a lidmi, posvěcuje lid tím, že za ně přináší svaté oběti, žehná jim a vyučuje Božímu zákonu. Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním skončil pro nás tento židovský obětní a kněžský systém. Zvláště podle novozákonního listu Židům je Ježíš sám naším jediným veleknězem – je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, stal se dokonalou obětí za všechny naše hříchy. Je zdrojem veškerého duchovního požehnání pro věřící, v evangeliích nám přinesl vrcholné Boží slovo, kterému nám skrze Ducha dává i porozumět. Ale spisy Nové smlouvy také mluví o tom, že věřící v Krista jsou kněžími (odtud teologický termín „všeobecné kněžství věřících“), zvláště v tom, že každý z nich má přímý přístup k Otci skrze Krista v Duchu svatém (Ef 2,18) a že má přinášet Bohu duchovní oběti skrze Ježíše Krista (1P 2,5) ve formě chvály, skutků apod.

V křesťanské rodině jsou tedy věřící muž i žena dle shora uvedeného oba kněžími. Ale zároveň každý má svou (trochu jinou) roli. A zdá se mi, že zvláště text 5. kapitoly Listu Efezským mluví právě o speciální kněžské roli muže v manželství. Muž je totiž hlavou (v. 23, ale také 1K 11,3) – zprostředkovává Boží vedení, má svou ženu posvěcovat (v. 26–27) tím, že ji miluje a obětuje se za ni (v. 25.28.33) – to je výrazně kněžské –, ale také tím, že ji živí a pečuje o ni – i duchovně (v. 28–29). Zajímavé je, že pokud jde o manželství věřícího s nevěřícím, tak posvěcuje (je knězem) ten, kdo je v Kristu, bez ohledu na to, či je mužem nebo ženou. (1r 7,14–16).